Pochopení současného světa Západu velmi ztěžuje kýčovitá kulturní manýra

10. 12. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
  • Pro samé třísky nevidíme zničený les. 

Bezpečnostní redaktorka Sky News Deborah Haynesová uprostřed ukrajinské krize náhle začala na svém twitterovém účtu řešit výlučně jedinou záležitost: Případ soudu s otcem a macechou Arthura Labinjo-Hughese, šestiletého britského hocha, kterého pár promyšleně utrápil.

Nechci v žádném případě zpochybňovat profesionální kompetenci paní Haynesové. A smrt rozpustilého klučiny, který mohl rodičům, co by si ho zasloužili, přinášet spoustu radosti a kdo ví, co všechno by dokázal později přinést ostatním lidem, je samozřejmě obrovskou tragédií. Nikdo nemůže říci, že nechápe, "co na tom kdo má".

 

Potíž ale spočívá v tom, že takových dětí jako Arthur Labinjo-Hughes třeba v Sýrii za rok násilnou smrtí zemřou stovky - a pokud začne ruská invaze na Ukrajinu, budou jich pár set kilometrů na východ od nás umírat desítky až stovky denně.

O dětech v Sýrii, které přicházejí o život při bombardování s rodiči v improvizovaných sklepních krytech domů, v podzemních školách záměrně zacílených ruskými nálety, na vybombardovaných tržištích pokrytých směsí rozházené rýže s lidským masem a krví nebo třeba ve zničených nemocnicích, se ovšem "tak nějak ví". Jenomže na rozdíl od příběhu Arthura Labinjo-Hughese jejich individuální příběhy v západních médiích nikdo nevypráví.

Uprostřed chaosu a vřavy válečného běsnění není čas dohledávat a vyprávět dojemné historky jednotlivých obětí. To se může podařit třeba s mnohaměsíčním odstupem, nebo až za mnoho let, ale dost možná také nikdy. Základní zkušeností války kterou nedostali zprostředkovánu ani diváci "nejlepšího západního válečného filmu" Zachraňte vojína Ryana je fakt, že lidský život v moderní válce nemá naprosto žádnou cenu - a ošklivá smrt může zasáhnout znenadání kohokoliv a kdykoliv. Pravidla vedení konfliktů, která stanovují mezinárodní dokumenty typu Ženevských úmluv, byla s mnoha výjimkami a nedostatky "tak nějak" vesměs dodržována během západních intervencí mezi lety 1989-2021. Ve většině ostatních válek v současném světě nicméně vůbec dodržována nejsou.

Představte si úkol pomocí obvyklého nástroje vyprávění dojemných individuálních příběhů, na něž jsme si tak zvykli, zprostředkovat osudy 1 700 civilních obětí Asadova chemického útoku na předměstí Damašku Ghútu v srpnu 2013. Takové věci byste mohli beze všeho zasvětit několik profesionálních životů, nebýt toho, že se v Asadově Sýrii k podrobným údajům o jednotlivých zemřelých stejně prakticky nemáte šanci dostat. Nehledě k tomu, že většina těch, kdo mohl o zemřelých vůbec něco vyprávět, zemřela spolu s nimi.

Avšak i proto, že jsme tak nesmírně rozmazleni mikroskopickým zkoumáním vybraných detailů ze života jednotlivců, pro většinu z nás zůstávají mrtví z Ghúty dodnes jen chladnými, žádné emoce nevyvolávajícími čísly - i když by nás vlastně měli přivádět k 1 700 x většímu zoufalství nad tím, čeho jsou lidé schopni, než vražda Arthura Labinjo-Hughese.

Nad jednačtyřiceti miliony Ukrajinců se teď vznáší přízrak válečné tragédie, jakou Evropa nezažila od roku 1945. Ovšemže individuální příběhy cosi z toho ilustrují. Jednapadesátiletá kyjevská lékařka, která o mrazivém zimním víkendu nechá doma deset koček a dva psy a jde s manželem a synem nacvičovat odrážení ruského útoku na své město, zprostředkuje malý kousek toho, co se zemi děje. Ale absolutně to nestačí.

Lidé, jejichž rodiny nebo přátele bezprostředně ohrožuje ruský vpád, žijí mezi námi. Pracují tu na polích, na stavbách, doplňují zboží v obchodech, provozují stěhovací firmy, co si vzpomenete. Pokud Putin znova napadne jejich zemi, dotkne se to jich i vás. Bez ohledu na to, zda na prvních stránkách novin najdete dojemné individuální příběhy jejich osudů, nebo jen velké trapné mlčení nepřiznaných kompliců válečného zločince.

V úvodu klasického comicsu Arta Spiegelmana Maus, který se snaží srozumitelným způsobem zprostředkovat zkušenost přeživších z koncentračních táborů, se otec hlavního hrdiny směje nadšené chvále jeho kamarádů. "To bys koukal, jak náramně by se chovali, kdyby zůstali pár dní bez jídla," říká zhruba literární podoba Spiegelmanova rodiče.

Humanismus opravdu nespočívá v tom, že si děláme růžové iluze o charakterech druhých lidí, podsouváme jim ty nejlepší úmysly a představujeme si, jak nás s nimi potká nejrůžovější budoucnost plná bratrské lásky a spolupráce.

Humanismus se musí obhájit tváří v tvář všemu, čeho se lidé skutečně dopouštějí, právě v konfrontaci s tím musí bránit lidskou svobodu a důstojnost - jinak by totiž neměl žádný praktický význam.

Skutečný humanismus se nemůže utíkat od plynových komor, Asadova nervového plynu nebo raket namířených na ukrajinská města k nutkavé zálibě v dojemných jednotlivostech, ba ani k antikvovaným historkám o "společné Evropě od Atlantiku po Ural".

Sám by se tím odepsal právě v době, kdy ho potřebujeme více než kdy dříve.

2
Vytisknout
3155

Diskuse

Obsah vydání | 14. 12. 2021