Británie nutně potřebuje po Johnsonovi zmodernizovat svůj zastaralý politický systém. Ale podaří se jí to někdy?

11. 7. 2022

čas čtení 7 minut
Během několika příštích týdnů se v Británii rozehraje šílená politická hra, píše John Harris. Hlouček poslanců, kteří se chtějí stát šéfem Konzervativní strany a premiérem - někteří komicky sebevědomí, jiní vyloženě absurdní - se bude předvádět konzervativním poslancům, členům strany i široké veřejnosti. Všichni budou tvrdit, že dokáží uklidit trosky po Borisi Johnsonovi. Uprostřed toho, co už začíná vypadat jako zuřivá interní válka, budou nejhlasitěji vystupovat uchazeči, kteří nabízejí důsledný návrat k toryovskému krédu malého státu a volného trhu.

 

Mezitím bude pokračovat jiný rituál, který je svým způsobem stejně zásadní pro pokračování politického byznysu. Ať už průzkumy veřejného mínění provedené uprostřed tak obrovského toryovského krachu naznačují cokoli, labouristy stále čeká obrovský boj o získání parlamentní většiny. Stále nemá Labouristická strana přesvědčivý nebo dokonce ucelený příběh o tom, čím Británie prošla a kam směřuje, a její vedoucí představitele může brzy přepadnout nový strach: až Johnson konečně odejde, co když si nový lídr toryů užije líbánky a začne být populární? Kdykoli se však začne projevovat jakákoli frustrace z labouristů, současný britský volební systém dává voličům jedinou možnost: pokud se miliony lidí chtějí pokusit zbavit se konzervativců, zůstává volba labouristů jediná možnost, kterou mají.
 

Johnsonův pád byl zatím chápán téměř výhradně jako záležitost jeho charakterových vad a administrativní neschopnosti a na politiky, kteří se nyní představují jako alternativa, se většinou pohlíží stejně povrchně. Současně se pomalu probouzí povědomí o mnohem hlubším aspektu toho, co se děje: o spletité krizí, kterou Johnsonovo působení u moci učinilo hlubší  než kdy jindy a které jeho pád dokonale symbolizuje. Zjednodušeně řečeno, Británie je v hrozném, stále děsivějším stavu, protože její politika a systém moci zůstávají zaseknuté v minulosti. Konzervativci nemají žádná řešení - ale v žádném významném smyslu je nemají ani labouristé.

Jedna z britských  krizí se táhne celá staletí. Vládní struktury Spojeného království jsou založeny na zastaralém a centralizovaném státu, který byl z velké části vybudován v dávných dobách impéria a který dnes skoro vůbec nefunguje. Vládní úřady v Londýně, plné tisíců byrokratů, nejsou vůbec schopny realizovat to, co ministři a úředníci tvrdí, že dělají. Sněmovny jsou ošuntělým symbolem institucionálního úpadku. Díky pokračující existenci Sněmovny lordů patří mezi britské zákonodárce jeden rusko-britský majitel novin, hráč kriketu Ian Botham a 92 dědičných lordů. A způsob, jakým volíme členy Dolní sněmovny, je trapas: obrovský "osobní mandát", jímž Johnson v těchto dnech argumentova ve snaze udržet se ve funkci, se rovnal podpoře méně než 30 %  britských voličů.


Ještě horší je, že existuje hluboké symbiotické propojení mezi britskými vládními institucemi a strukturami privilegií soustředěnými kolem hrstky soukromých škol a univerzit v Oxfordu a Cambridge. Společně vychovávají lidi vyškolené v utajovaných praktikách britského establishmentu a v tom, jak se prostřednictvím protekce dostat k moc. Když se k ní dostanou, obvykle se z nich vyklubou nebezpeční kecalové a podvodníci. Johnson byl samozřejmě ztělesněním toho všeho: jakmile se dostal na vrchol systému, který dává premiérům závratnou moc, mohl pošlapávat ústavní konvence, prosazovat zákony rušící základní občanská práva a porušovat mezinárodní právo (nemluvě o rozdávání vyznamenání komukoli, koho se mu zrovna zamanulo vyznamenat - tento zvyk se zřejmě vrátí).

Další dvě britské krize spolu úzce souvisejí. Konzervativní strana se již 40 let věnuje ekonomickým myšlenkám, které jí do duše vštípila Margaret Thatcherová, a dohlíží na chaos nerovnosti, nejistoty a ekonomické nepevnosti. Po krachu v roce 2008 byl tento přístup záplatován na základě toho, že stagnující mzdy byly doprovázeny klesajícími cenami a nebývale nízké úrokové sazby znamenaly, že dostatek lidí mohl získat přístup k levným úvěrům. Ale v důsledku brexitu, pandemie a války na Ukrajině se to všechno začalo hroutit. Rozsah potíží Spojeného království jej odlišuje od téměř všech ostatních vyspělých ekonomik. Zdá se, že nikdo nemá žádnou přijatelnou představu o tom, jak řešit příchod inflace; v některých kruzích se chmurně hovoří o tom, že jedinou účinnou možností je návrat k masové nezaměstnanosti.

Johnson opět symbolizuje mnohé z tohoto narativu. Dosud nejjasnějším důkazem toho, že postthatcherovský řád už nemůže obstát, bylo obrovské množství hlasů pro vystoupení z EU v lokalitách, která se stala obětí brexitu. Jakmile se Johnsonvi  podařilo surfovat na výsledné politické vlně a stát se premiérem, nabídl brexitérům vítězný obchod: že výměnou za jejich podporu zbohatnou. Je zřejmé, že tento slib vůbec neměl v úmyslu dodržet: trvalé pouto jeho strany k thatcherismu je na to  příliš hluboké. Ale i kdyby se jeho nástupce pokusil nějakým způsobem zvýšit lidem v deprivovaných oblastech příjmy,  narazí na jeden z určujících paradoxů moderní Británie: na skutečnost, že kvůli hrozivým hospodářským důsledkům brexitu je šance pomoci mnoha místům, která pro brexit hlasovala, téměř nulová.


Nový vůdce konzervativců se ani zdaleka nedostane k tomu, aby tyto  věci začal řešit. Oficiální opozice sotva naznačuje, že toho bude schopnatoho taky nebude schopna. Lze vytušit, jak se může začít formovat nová politika. Na politické pravici panují velké obavy ze spolupráce nekonzervativních  stran, která by - slovy Johnsonova spojence citovaného nedávno v Timesech - "změnila volební předpisy  a vytlačila konzervativce na desítky let od moci". To odráží stále větší podporu změny volebního systému mezi řadovými labouristy, která odpovídá dlouhodobé politice liberálních demokratů a zelených, a plán, který nyní prosazuje mimo jiné labouristický starosta Velkého Manchesteru Andy Burnham. Jeho východiskem by bylo něco, proti čemu se postavili nebo co odmítli dosud všichni labourističtí lídři od Tonyho Blaira po Keira Starmera (včetně Jeremyho Corbyna): Labouristé ve spolupráci s ostatními progresivními stranami zavedou poměrné zastoupení, zruší lordy a budou usilovat o bezprecedentní decentralizaci.


Drastická změna mocenských systémů  Británie - a prostřednictvím radikálních úvah o soukromém školství a Oxbridge rozbití prastarých sítí privilegií a vlivu - by otevřela cestu ke změnám, které by nás začaly tahat z nekonečné bídy: obrovská podpora bydlení, základní příjem, jistoty v zaměstnání i bez něj, takové kroky k užšímu vztahu s Evropou, které hloupost současné britské politiky vylučuje. To by také zmařilo šance, že se k moci dostane další arogantní rádoby toryovský autokrat. To je jistě poučení z posledních tří krušných let - pokud Johnsonovo působení u moci něco nesporně dokazuje, pak je to skutečnost, že britská politika musí konečně opustit 20. století.

Zdroj v angličtině ZDE

1
Vytisknout
2788

Diskuse

Obsah vydání | 13. 7. 2022