Vlna veder zpochybnila představu, že extrémní počasí lze řešit malými změnami

19. 7. 2022

čas čtení 8 minut
Obrázek: Předpověď počasí pro Prahu pro následující dny (yr.no)
 

Nebezpečná vedra se stanou normou. Systémy se musí urychleně změnit - a je třeba prolomit mlčení.
 

Můžeme o tom mluvit hned? Myslím tím téma, kterému se většina médií a většina politické třídy tak dlouho vyhýbala. Víte, jediné téma, na kterém v konečném důsledku záleží - přežití života na Zemi, píše George Monbiot.  Všichni vědí, jakkoli se tomuto tématu pečlivě vyhýbají, že vedle něj jsou všechna témata, která plní titulní stránky novin a jimiž jsou posedlí vědátoři, irelevantní.  Ještě nikdy nebylo ticho tak hlasité a tak rezonující.



 

Není to pasivní mlčení. Je to aktivní mlčení, zaryté odhodlání odvést pozornost od tématu  tváří v tvář existenciální krizi. Je to prázdnota vytrvale vyplňovaná drobnostmi a zábavou, drby a podívanou. Mluvte o čemkoli, ale ne o tomhle. Ale zatímco lidé, kteří ovládají komunikační prostředky, se tomuto tématu horečně vyhýbají, planeta promlouvá a její řev se stává nepřehlédnutelným. V těchto dnech atmosférického běsnění, těchto otřesů horka a požárů ignoruje hněvivé umlčování agumentů a hrubě se vlamuje do našeho tichého ústraní.

Zatím jsme ještě nezažili nic. Nebezpečná vedra, kterými v současnosti trpí Anglie, se již stávají normálními v jižní Evropě a v některých částech Blízkého východu, Afriky a jižní Asie, kde se horko stává pravidelnou hrozbou pro život, by je tamější lidé považovali za k chladnějším dny během horkých období, která tam nyni ohrožují život.  Nebude už trvat dlouho, pokud nebudou přijata okamžitá a komplexní opatření, než se tyto zuřivé dny stanou normou i v našem kdysi mírném klimatickém pásmu.

Stejný vzorec platí pro všechny škody, které  si lidé navzájem způsobují: o čem se nedá mluvit, to se nedá řešit. Naše neschopnost zabránit katastrofálnímu globálnímu oteplování vyplývá především ze spiknutí mlčení, které ovládá veřejný život, ze stejného spiknutí mlčení, které v té či oné době provázelo všechny druhy zneužívání a vykořisťování.

Nezasloužíme si to. Miliardářský tisk a jím podporovaní politici si možná zaslouží jeden druhého, ale nikdo z nás by neměl být postižen rozhodováním těchto lidí. Budují mezi sebou svět, v němž jsme si nezvolili žít a v němž možná nebudeme moci žít. V této otázce, stejně jako v mnoha jiných, mají obyčejní lidé tendenci být daleko před těmi, kteří tvrdí, že nás zastupují. Tito politici a mediální baroni však nasazují všechny myslitelné lsti a úskoky, aby zabránili přijetí rozhodných opatření.

Činí tak ve prospěch průmyslu fosilních paliv, chovu zvířat, finančnictví, stavebních firem, výrobců automobilů a leteckých společností, ale také ve prospěch něčeho většího, než je kterýkoli z těchto zájmů: moci toho, co tak vždycky zatím bylo. Ti, kdo dnes drží moc, ji získávají tím, že potlačují výzvy, ať už mají jakoukoli podobu. Požadavek dekarbonizace našich ekonomik není jen hrozbou pro uhlíkově náročný průmysl; je to hrozba pro světový řád, který umožňuje mocným lidem, aby nás ovládali. Ustoupit bojovníkům za klima znamená vzdát se moci.

V posledních několika letech jsem začal chápat, že mainstreamová ekologická hnutí udělala strašnou chybu. Teorie změny, kterou prosazuje většina zavedených zelených skupin, je zcela chybná. Ačkoli je zřídkakdy otevřeně formulována, řídí jejich strategii. Vypadá asi takto. Na pokusy o změnu systému je příliš málo času a požadavky jsou příliš velké. Lidé na to nejsou připraveni. Nechceme odradit naše členy nebo vyvolat boj s vládou. Jediným realistickým přístupem je tedy přístup jen malých kroků. Budeme vést kampaň, otázku po otázce, odvětví po odvětví, za postupné zlepšování. Po letech vytrvalosti se drobné požadavky sečtou v komplexní změnu, o kterou usilujeme, a přinesou svět, jaký chceme.

Ale zatímco oni měli trpělivost, moc hrála poker. Radikálně pravicové povstání smetlo vše před sebou, rozdrtilo administrativní stát, zničilo veřejnou ochranu, zmocnilo se soudů, volebního systému a vládní infrastruktury, odstavilo právo na protest a právo na život. Zatímco jsme se přesvědčovali, že na změnu systému není čas, oni nám dokázali, že jsme se mýlili, když oni změnili všechno.

Problém nikdy nebyl v tom, že změna systému je příliš velký požadavek nebo že trvá příliš dlouho. Problém je v tom, že postupná  změna je příliš malým požadavkem. Nejen je příliš malý na to, aby mohl být hnacím motorem transformace; nejen je  příliš malý na to, aby zastavil přílivovou vlnu revoluční změny valící se z opačného směru; ale také příliš malý na to, aby prolomil spiknutí mlčení. Pouze požadavek na systémovou změnu, přímá konfrontace s mocí, která nás žene do planetární zkázy, má potenciál vyrovnat se rozsahu problému a inspirovat a mobilizovat miliony lidí, které jsou potřebné k účinné akci.

Po celou dobu ekologové lidem říkají, že čelíme bezprecedentní existenční krizi, a zároveň je žádají, aby recyklovali víčka od lahví a měnili brčka na pití. Skupiny zelených aktivistů se ke svým členům chovají jako k idiotům a mám podezření, že někde hluboko uvnitř to členové vědí. Jejich bázlivost, neochota říkat, co skutečně chtějí, jejich mylné přesvědčení, že lidé nejsou připraveni slyšet nic náročnějšího než tyhle mikrokonzumní kecy, nese značný podíl viny na jejich globálním neúspěchu.

Nikdy nebyl čas na malé postupné kroky. Zdaleka to není zkratka ke změně, kterou chceme vidět, je to bahno, ve kterém se ambice utápějí. Systémová změna, jak dokázala pravice, je a vždy byla jediným rychlým a účinným prostředkem transformace.

Někteří z nás vědí, co chtějí: dostatek pro všechny lidi, veřejný luxus, participativní demokracii a ekologickou civilizaci. Nic z toho nejsou větší požadavky než ty, které si miliardářský tisk klade a kterých z velké části dosáhl: neoliberální revoluce, která smetla efektivní správu věcí veřejných, efektivní zdanění bohatých, efektivní omezení moci podniků a oligarchů a stále více i efektivní demokracii.

Přerušme tedy své vlastní mlčení. Přestaňme lhát sobě i ostatním a předstírat, že malá opatření přinášejí zásadní změny. Zanechme bázlivosti a symbolismu. Přestaňme nosit kbelíky s vodou, když je zapotřebí hasičských vozů. Postavme svou kampaň za systémovou změnu směrem ke kritické 25% hranici přijatelnosti pro veřejnost, za níž podle řady vědeckých studií dochází k sociálnímu zlomu.

Mám jasnější představu o tom, jak vypadá účinná politická akce, než kdykoli předtím. Zůstává však jedna zásadní otázka. Vzhledem k tomu, že jsme to už tak zanedbali, můžeme dosáhnout sociálního bodu zvratu dříve, než dosáhneme environmentálního bodu zvratu?

 Zdroj v angličtině ZDE

1
Vytisknout
6178

Diskuse

Obsah vydání | 21. 7. 2022