Evropská energetika - měsíce po začátku ruské invaze na Ukrajinu

30. 8. 2022 / Vladimír Wagner

čas čtení 11 minut


Proběhlá zima a současná invaze Ruska na Ukrajinu jasně ukázala obrovské slabiny evropské energetiky. Tou hlavní je, že dlouhodobé tažení zelených aktivistů proti jaderné energetice a domácímu uhlí vytvořilo její extrémní závislost na ruském plynu, a dokonce i dovozu uhlí.


 

Extrémní závislost hlavně německé energetiky na ceně plynu se ukázala už během letošní zimy, její katastrofální dopady se pak projevují hlavně po zahájení ruské invaze na Ukrajinu. Zde se dramaticky projevila vytvořená závislost Německa na zemním plynu z Ruska.

V Britských listech se od počátku války Ruska proti Ukrajině často píše o tom, že NATO, a hlavně Evropská unie, hluboce podcenily úsilí o zajištění své obrany a armády, která by měla zajistit bezpečnost jejich členů. Je však třeba zdůraznit, že základ schopnosti daného celku se bránit je úroveň jeho energetiky, průmyslu, technologií a vědy. Dlouhodobá ideologická kampaň zelených aktivistů bohužel evropskou energetiku do značné míry rozvrátila a přispěla k trendu deindustrializace Evropské unie. Při vysoké ceně energie a zelené kampani proti průmyslu se hlavně energeticky náročné výroby přesunuly dominantně do Číny. Evropská unie tak z této části světa dováží většinu fotovoltaických panelů.

Dlouhodobá kampaň zelených aktivistů proti jaderné energetice vedla k rozvratu tohoto oboru v Evropské unii. Zároveň jde o kriticky důležitý nízkoemisní zdroj, který umožňuje spolehlivé stabilní dodávky elektřiny nezávislé na počasí. Pokud tedy nejsou velmi specifické geografické podmínky, jako má Norsko nebo Island, tak se bez něj při realizaci nefosilního nízkoemisního mixu neobejdeme.

Připomeňme, že podobnou situaci, ve které se Evropská unie ocitla nyní, už západ zažil na počátku sedmdesátých let. Tehdy státy OPEC snížily těžbu a vyhlásily embargo na vývoz ropy některým západním státům za podporu Izraele v Jomkipurské válce. Vzniklá ropná krize vedla řadu států k rozvoji jaderné energetiky a energetické koncepce založené na jaderné energetice. Ve Francii, Švédsku i Švýcarsku se pak podařilo na základě kombinace jaderných a obnovitelných zdrojů už v osmdesátých letech realizovat nízkoemisní elektroenergetiku. Ve Francii pak jaderné zdroje dodávaly přes 70 % elektřiny. O podobné cestě uvažovalo a částečně ji i realizovalo i Německo.

V poslední čtvrtině minulého století byla evropská jaderná energetika v čele světového vývoje. Intenzivní protijaderná kampaň zelených aktivistů však situaci dramaticky změnila. Zastavilo se budování nových bloků i vývoj nových technologií. Připomeňme, že například francouzský rychlý sodíkový reaktor Superphenix byl uzavřen jako úlitba straně zelených při budování vládní koalice. V Německu se zeleným aktivistům podařilo prosadit úplný odchod od jaderné energie.

Ve Francii se zeleným aktivistům naštěstí úplný odchod od jádra prosadit nepodařilo. Neustálé rychlé změny v plánech budoucnosti tohoto odvětví ve formě rychlého omezení jeho podílu na výrobě elektřiny na 50 % či omezení provozu bloků jen na 40 let vedly k nejistotě, která vedla k omezení financování i péče o zajištění dlouhodobého provozu. Dopady nyní pozorujeme i ve formě problémů se svary. Již zimní část krize vedla k rozhodnutí Francie, že i v budoucnu bude rozvíjet jadernou energetiku.

Nyní i v budoucnu tak můžeme srovnávat situaci v Německu, které od nízkoemisních jaderných zdrojů odchází, a Francií, která tyto zdroje využívá a plánuje je využívat i v budoucnu. Zatímco Francie má už v současnosti nízkoemisní elektroenergetiku a vytápění z velké části zajišťuje také nízkoemisní elektřinou, v Německu je hlavním zdrojem elektřiny uhlí a fosilní zdroje se využívají hodně i pro vytápění.

Jak jsem psal už před mnoha lety, není Energiewende cestou k nízkým emisím, ale pouze dochází k náhradě nízkoemisního jádra obnovitelnými zdroji a uhlí pak plynem. Záměna uhlí plynem tak sice bez započtení emisí metanu při jeho těžbě a dopravě vede ke snižování emisí skleníkových plynů, takže v grafech to vypadá docela dobře, ale jen v omezené míře. Po současné plynové krizi způsobené ruskou invazí na Ukrajinu se však Německo vrací zpět k uhlí.


Podíl jednotlivých zdrojů na výrobě elektřiny ve Francii za první polovinu roku 2022 ukazuje, že uhlí je využíváno minimálně a výroba elektřiny v tomto státě postavená na kombinaci jádra a obnovitelných zdrojů je již nyní nízkoemisní (zdroj Energostat).

Abychom se podívali, jak se rozdíl mezi Francií a Německem projevuje v elektroenergetice na konkrétních číslech využijeme data Energostatu. Francie měla při výrobě elektřiny v první polovině roku 2022 podíl uhlí jen 0,9 % a z plynu 9,1 %, celkově tak měla z fosilních zdrojů jen 10 % elektřiny. V roce 2021 to bylo v první polovině roku 0,6 % elektřiny z uhlí, 6,6 % z plynu a celkově tak z fosilních zdrojů jen 7,2 %. V Německu se za první pololetí roku 2022 vyrobilo 31,1 % elektřiny z uhlí a 10,0 % z plynu. Celkově pak z fosilních zdrojů 41,1 % elektřiny. V první polovině roku 2021 byl podíl uhlí 26,7 % a podíl plynu 11,8 %. Celkově pak v této době bylo z fosilních paliv v Německu 38,5 % vyrobené elektřiny. Lze také připomenout, že fosilními palivy, zvláště zemním plynem, se v Německu intenzivně i vytápí. Naopak ve Francii je velký podíl vytápění elektřinou, plyn se tak v této zemi dominantně využívá pouze v oblastech průmyslu, kde není jeho nahrazení zatím možné.



Podíl jednotlivých zdrojů na výrobě elektřiny v první polovině roku 2022 v Německu ukazuje, že největším zdrojem zde je stále uhlí. Fosilní zdroje dodávají okolo 40 % vyrobené elektřiny (zdroj Energostat).


Nejen u nás se jasně ukázalo, kam vede situace, kdy se odstaví domácí uhelné zdroje bez nízkoemisní náhrady. A ta musí dokázat nahradit celkovou výrobu elektřiny i dodávku v každém konkrétním okamžiku. Ukázalo se, že bez jaderných zdrojů se u nás nízkoemisní energetika vybudovat nedá. Plně se potvrdilo, že problémem nejsou ruské reaktory u nás. Veškerý jejich provoz i servis lze zajistit bez Ruska. Zásoby paliva pro Temelín jsou na dva roky a pro Dukovany pak na roky tři. U Temelína probíhalo výběrové řízení na dodavatele paliva od roku 2024 právě nyní. Vzhledem k invazi Ruska nebyl Rosatom vybrán, a palivo pro Temelín tak budou dodávat továrna firmy Westinghouse ve Švédsku a francouzská Areva. U Dukovan je situace trochu složitější. Výroba paliva pro bloky VVER440 se u firmy Westinghouse teprve připravuje. Je to hlavně z podnětu Ukrajiny. Do tří let by se však přechod na toto nové palivo měl v Dukovanech podařit.

Po invazi Ruska, jeho chování na ukrajinských jaderných zařízeních a vyhrožování jadernými zbraněmi je vyloučena jakákoliv spolupráce s tímto státem v jaderné oblasti. Problém je, že zmíněná kampaň protijaderných zelených aktivistů přispěla k tomu, že západ do značné míry ztratil své kompetence a náskok v oblasti jaderné energetiky. V čele jsou v oblasti reaktorů III. generace, malých modulárních reaktorů i reaktorů IV. generace Rusko a Čína. Přehled stavu současné jaderné energetiky je zde.

Možnosti západu u reaktorů III. generace jsou vidět na třech účastnících výběrového řízení na dodavatele bloku Dukovany 5. Jde o firmu Westinghouse s reaktorem AP1000, firmu Areva s menší variantou bloku EPR a firmu KEPCO s menší variantou bloku APR1400. Pokud chce Evropská unie opravdu reálně přejít k nízkoemisní energetice, musí obnovit kompetence v jaderné energetice a rozjet svůj jaderný průmysl. Není úplně kritické, na který ze zmíněných reaktorů se státy Evropské unie zaměří. Každý z nich má své klady i zápory. Připomeňme, že nové bloky chce budovat Francie, Polsko, Česko, Finsko i další státy. Pro Česko by bylo v každém případě velmi dobré, kdyby pro tuto obnovu evropského jaderného průmyslu využilo svůj potenciál, který stále má.

Jestli se stane přechod k nízkoemisní elektroenergetice ve Francii inspirací pro Evropskou unii při současné energetické krizi, je zatím velmi otevřenou otázkou. Přičemž je jasně vidět, že v případě, když by i ostatní evropské státy realizovaly francouzskou energetickou koncepci, nebyla by závislost na fosilních palivech, a hlavně ruském plynu, takovým problémem. Podrobnější rozbor současné energetické krize lze nalézt zde, zde, zde a zde. U zelených protijaderných aktivistů však bohužel nedošlo v kontextu jejich významného příspěvku k současné energetické krizi k žádné sebereflexi a v intenzivním boji proti jaderné energetice stále pokračují.

Je to vidět i u nás. V minulém týdnu se opět připomínala anticena Ropák. Už v roce 1999 jsem právě na Britských listech psal, že se totálně zdiskreditovala, když téměř každý rok byli mezi oceňovanými lidé, kteří se snažili o dokončení alespoň prvních dvou bloků v Temelíně a obhajobu využívání jaderné energie. Již tehdy jsem psal, že se může ukázat, že tvrzení o nepotřebnosti a neekonomičnosti Temelína i jeho snadném nahrazení obnovitelnými zdroji je nepravdivé. A že lidé ocenění cenou Ropák prosazovali environmentálně správné řešení, na rozdíl od organizátorů, kteří jim cenu udělili. Dnes každý jasně vidí, že, pokud by byli aktivisté Greenpeace a dalších podobných organizací úspěšní a dnes bychom neměli Temelín a Dukovany, tak by to bylo pro naši energetiku a snižování emisí katastrofou. Nejen česká Greenpeace se svým tehdejším mluvčím Karlem Dolejším před dvaceti lety, ale v letech dalších neustále prosazovala zrušení jaderné energetiky a deindustrializaci. Na Britských listech jsem se v řadě článků (třeba zde, zde a zde) snažil upozorňovat na nebezpečnost tohoto prosazovaného směru, který hlavně v Německu způsobil kritickou závislost na ruském plynu a současnou energetickou krizi. Bohužel ani teď není u zmíněných organizací vidět nějaká sebereflexe. Doufejme však, že se evropská společnost přece jen otočí od prosazování iracionální ideologie k racionálnímu zaměření energetiky i technologií. Právě v současném ohrožení vytvořeném ruskou imperiální politikou je to pro nás nutností.


0
Vytisknout
4864

Diskuse

Obsah vydání | 1. 9. 2022