Ekonomická politika vlády jako výsměch odbornému konsensu

7. 11. 2022 / Boris Cvek

Jinak shoda opět panovala na tom, že je třeba se vrátit k výši daní z doby před zrušením tzv. superhrubé mzdy a že by vláda měla brát vážně i další doporučení Národní ekonomické rady. A opět se diskutující v zásadě shodli na tom, že politicky je to těžko průchodné. Vít Samek opakovaně naléhal na to, aby se jasně ukázalo, jaké skupiny daňových poplatníků nesou největší zátěž na financování státního rozpočtu. Jiří Rusnok dokonce mluvil o progresivním zdanění (normální věc na západ od našich hranic, včetně v USA) a poněkud rezignovaně prosazoval koncept „zvýšení všech daní“, aby nedošlo k hádkám o to, kdo vlastně má díru ve státním rozpočtu zaplatit, k nimž ale dojde tak jako tak.

Celkový dojem rezignace a marnosti nad sny o tom, že by vláda mohla vyslyšet odborníky nebo dělat transparentní ekonomickou politiku, přerušil občas závan fantastických představ o tom, jak lidé budou místo důchodů obchodovat s akciemi. Ano, i důchody byly předmětem debaty. Jiří Rusnok bolestně vzpomínal na doby, kdy se stropoval věk odchodu do důchodu, což podle něj už tehdy bylo jasné, že to není možné udržet.

Pokud jde o důchody, stále dokola žasnu nad tím, a nedělní pořad České televize mi to potvrdil, jak tématem je vlastně výlučně jen to, jak pomoci těm, kdo jsou na tom celkem dobře, aby jejich životní standard v důchodu nepadl moc dolů. Ti lidé již nyní mají mnoho možností spořit a investovat, a proto také jsou posedlí představou důchodu, který je nějak zajištěn vlastními investičními možnostmi daného člověka. Asi chtějí přispění od státu. Jenže stát by se měl hlavně zajímat o to, z čeho zaplatí důchody pro masy chudých lidí, ti totiž ve stáří mohou spadnout ne do nižšího standardu, ale přímo do bídy.

Samozřejmě byla otevřena i otázka porodnosti, otázka podílu OSVČ na možnosti udržet chod státu a další chronické problémy. Pokud lze snít o tom, že si masy lidí budou kupovat akcie (asi jako za kupónové privatizace s pomocí pana Koženého), lze snít také o tom, že budeme mít v České republice porodnost jako v Afghánistánu nebo Nigérii. Mně naopak vždy při takových debatách přichází na mysl volání českého průmyslu po usnadnění migrace kvalifikovaných pracovníků. Také se mi vrací otázka, kolik lidí v Česku je vyloučeno z legální ekonomické aktivity bestiálním systémem exekucí, který tu byl po mnoho let normou (dodnes máme tisíc lidí, kteří spadli do exekuce v dětském věku). Jenže ono je asi lehčí snít o vysoké porodnosti a lidovém akcionáři, než dělat něco pro reálnou prosperitu české ekonomiky, která by mohla zajistit skutečné bohatství pro tuto společnost.

Pozn. JČ: Problémem je ODS a její superideologické křídlo uitrapravičáků, kteří jsou zaseknuti v devadesátkách a čím déle ODS nyní vládne, tím více se tito lidé, zcela emocionálně i věcně izolovaní od ekonomické a politické reality jednadvacátého století, snaží Českou republiku na základě svých utkvělých, šílených představ ničit. Dokonce se šíří fámy o tom, že se tato ultrapravicová šílená frakce snaží provést "puč" proti permiéru Fialovi, vyhnat ho do funkce do Bruselu a ovládnout situaci v zemi. Fiala je bohužel otrokem této extremistické frakce, ale možná ho to nezachrání.

A ještě k starobním důchodům. Kapitál v českém státě, z jehož zisků měly být financováni starobní důchody tak, jak je tomu ve většině rozvinutých zemí, kde důchodové fondy jsou z šedesáti-sedmdesáti procent financovány zisky z investic ve velkých podnicích, byl v devadesátkách v České republice brutálně rozkraden, eufemisticky řečeno "zprivatizován". Je naprostá drzost dnešní politiků žádat občany, poté, co tento kapitál nechali rozkrást, aby se ho snažili znovu vytvořit ze svých úspor.

Na toto rozkradení upozorňoval londýnský ekonom a finančník František Nepil, marně.

K tomu:

Proč je Klausova privatizace špatná  - pořad z roku 1991, který vysílala Svobodná Evropa.

Česká privatizace: Diskuse, které se česká vláda neodváží účastnit