20. 11. 2022 / Karel Dolejší
Postoj "antikapitalistů", kteří to myslí upřímně, tedy odpovídá přístupu kohosi, komu se nelíbí četné nedostatky domácnosti, v níž žije - avšak místo toho, aby se dopracoval účinné nápravy a buď stávající domácnost skutečně reformoval, nebo si založil jinou a lepší, odejde demonstrativně spát pod most.
Postoj ostatních "antikapitalistů", kteří k bezdomovectví netíhnou, odpovídá dekády reprodukované provozní rutině levičáckých funkcionářů - té, ve které pod pláštíkem "lidovosti" a "demokracie lepší než kapitalistické" vždycky funguje netransparentní a svévolně řízený model nadvlády oligarchie mnohem nemilosrdnější a autoritářštější, než jaká kdy vládla v demokratických kapitalistických státech.
Vezměme to po pořádku, chronologicky.
Důvody, proč bývalá ČSSR na rozdíl od prakticky všech ostatních "lidových demokracií" s výjimkou NDR (kde se dařilo dosáhnout určitých úspěchů v exportních odvětvích s nízkou mírou přidané hodnoty ještě jinými metodami než u nás) ekonomicky nekolabovala, vysvětlovali někdejší ekonomové starého režimu po revoluci tím, že už od počátku 50. let na vlastní riziko ignorovali předpisy a příkazy shora - a na základě vědomostí, které vesměs načerpali v Baťově Škole práce, se snažili systém uřídit tak, aby nešel ihned ke dnu. Jak bylo řečeno, "geniální sabotáž" by spočívala v tom, že by prostě - jako ve všech ostatních "bratrských zemích" - poslušně plnili vše, co dostali zadáno Státní plánovací komisí.
Jinak řečeno, systém plánovaného hospodářství jakžtakž fungoval ve dvou státech z nejméně jedenácti, kde byl zaveden, jedině proto, že ti, ho ho dostali za úkol řídit, prováděli neuvěřitelné kroky stranou, podvody a kulišárny, aby se vyhnuli ekonomickému kolapsu.
Velká část ekonomů, kteří byli nuceni navzdory žvástům o "specifické čs. cestě k socialismu" zavést tvrdý stalinistický příkaznický systém, strávila zhruba léta 1956 (odkdy se na uzavřených fórech tolerovala určitá míra kritiky) až 1968 snahou vrátit se k tržní tvorbě cen. Byli si vědomi toho, že pokud cena nadále bude určována administrativně populisticky a zůstane proto zbavena své informační hodnoty, ani veškerým důmyslem a přibližnými empirickými kalkulacemi ohledně "rozšířené reprodukce" se jim nepodaří uřídit stále košatější ekonomiku tak, aby čím dál více nezaostávala za okolním světem. Ve skutečnosti ovšem vpuštení tržních prvků do dotvořeného stalinského socialismu muselo způsobit jeho rozklad.
Čs. ekonomové nedostali příležitost to empiricky zjistit, protože veškeré koketování s "tržní socialistickou ekonomikou" a la Ota Šik ukončila srpnová invaze v roce 1968. Tržními reformami tedy stalinský komunismus zbankrotoval teprve Gorbačov.
Po pádu stalinského systému byly nějakou dobu na levici předmětem zájmu různé jeho exotické varianty. Například jugoslávský režim se navenek prezentoval jako odlišný systém založený na "socialistické samosprávě". Podrobné studium ovšem ukázalo, že dělníci v něm směli zvolit ředitele podniku pouze za podmínky, že tutéž osobu již předtím schválila stranická nomenklatura. Jinak řečeno, participativní prvky v jugoslávském systému sloužily jako fíkový list zakrývající realitu trvajícího leninsko-stalinského systému, který sice liberalizoval kulturní sféru, ale o to tvrději pronásledoval (a v některých případech také fyzicky likvidoval) politické oponenty. Jugoslávský ekonomický model těžce závislý na prostředcích zasílaných domů gastarbeitery v západoevropských zemích se dostal do smrtící spirály v okamžiku, kdy tento zdroj tvrdých valut začal postupně vysychat. Sám o sobě jugoslávský ekonomický model nefungoval o nic lépe, než jiné komunistické modely.
"Sovětský" model obecně - tedy iluzívní demokratické uspořádání vyznačující se přítomností všelijakých "rad", kde se však reálně o ničem nerozhodovalo - se v dějinách levičáckých režimů opakoval stále dokola. Patří sem i venezuelský "Parecon" a všechny ostatní "samosprávné" prvky v dalších režimech bez politické plurality. Fiktivní participativní prvky slouží potřebě legitimizace politických systémů, které nepořádají svobodné volby a ve skutečnosti fungují na úplně jiných než navenek deklarovaných principech.
Jistou variantou "alternativy kapitalismu" měl být sociálně demokratický reformistický model zaváděný zhruba od 30. let minulého století zejména ve skandinávských zemích. Avšak zcela nezávisle na tom, co tvrdili "neoliberálové" a ostatní kritici zprava, tento model rychle přestával fungovat od velké ropné krize v letech 1973-1975 - a sami jeho proponenti si to velmi dobře uvědomovali dávno předtím, než svět vůbec věděl, kdo je nějaká Thatcherová. Změnilo se chování mezinárodních investorů, velkých nadnárodních společností i fungování mezinárodních finančních trhů. Slabý růst diskvalifikoval rutinní poválečné modely dluhového financování. Neochota velkých hráčů platit vysoké daně v daném státě, když se mohli přesunout jinam, podkopala hlavní zdroj příjmů pro sociální programy.
Na počátku 90. let švédští sociálně demokratičtí ekonomové analyzovali podmínky jednotného evropského trhu a konstatovali, že v praxi neexistuje reálná možnost přemístit sociálně demokratický model, který už příliš slabý národní stát sám nezvládal provozovat, na úroveň celé EU. Že tedy řešením nebude přesunout stávající přerozdělovací struktury o úroveň výše, neboť se to ze zásadních strukturálních důvodů nepodaří.
Po krachu stalinského komunismu, odhalení jeho subvariant a s ohledem na postupné odumírání sociálně demokratického "státu blahobytu" i doma ve Skandinávii zbyla levici ještě malá naděje, která se soustředila na koncepci "participativní společnosti". Taková společnost měla v co největší míře odstranit tradiční autoritářské řídící struktury (v "klasických" levicových projektech ještě daleko typičtější než v demokratickém kapitalismu) prostřednictvím zavedení co nejširších prvků samosprávy a přímé demokracie.
Jak si snad někteří povšimli, od roku 2013 se v ČR "přímá demokracie" stala vysoce funkční zástěrkou komerčně fašistického projektu "Úsvit přímé demokracie" Tomia Okamury založeného čistě na vůdcovském principu. (Později "Svoboda a přímá demokracie".) Podobným způsobem byl projekt přímé demokracie využit proruskými levicovými autoritáři na Slovensku.
Důsledky ústavního paskvilu v podobě přímé volby českého prezidenta dále zdůraznily mizivou odolnost českého voličstva vůči extrémismu, demagogii i dezinformačním operacím cizí mocnosti zaštiťujícím se "vůlí lidu".
Havelkův film Vlastníci (2019) není v daném kontextu jen geniální sondou do způsobu, jakým v českých zemích po dvou nuceně pasivních generacích odrostlých v příkaznickém systému (ne)fungují družstevní samosprávy v oblasti bydlení. Odráží daleko širší problém společnosti, která sice v době industrializace Rakousko-Uherska bývala světovou družstevní velmocí, ale ve které dnes zoufale chybí schopnost spravovat společné věci bez neustálého spoléhání na mikromanažující autoritářské figury typu Babiše či Okamury. Česká společnost prostě zdola nefunguje. V praxi je naprosto závislá na "politických spasitelích", kteří se o ni mají ve stylu někdejší generálních tajemníků "starat" bez aktivní účasti ovládaných.
Když tedy dnes česká levice vykřikuje hesla proti kapitalismu, ačkoliv místo tohoto prý nefunkčního domu dokáže nabídnout buď jen cestu pod most, nebo staré známé jeskyně etatistického autoritářského socialismu, činí tak vlastně z bezradnosti.
Místo kapitalismu nemá připraveno vůbec nic věrohodného - a od reálného plánování "nekapitalistické budoucnosti" hledá únik v jakési mystické "negativní ekonomii", kde po vzoru teologa Karla Bartha smí být předmětem povolených úvah nanejvýš ještě "Ganz Andere".
Nedává naprosto žádný smysl vážně se zabývat pokřikováním o konci kapitalismu, pokud to znamená, že na pokraji propasti hodláte učinit "rozhodný krok vpřed".
Nesolidní "antikapitalistická pokrokovost" je ve svých důsledcích nanejvýš jen oklikou vedoucí zpátky do jeskyně.
Diskuse