V městě Rafáh sedíme v chatrných stanech, zatímco padají bomby. Není úniku: můžeme jen čekat na nejhorší

16. 2. 2024

 
Když jsme v posledních dnech slyšeli, že se Izrael chystá na pozemní invazi do Rafáhu, věděli jsme, že už nemáme kam jít. Izrael tvrdí, že bude evakuovat civilisty, ale jak tomu můžeme věřit, když se zdá, že žádný plán neexistuje, a my jsme opakovaně viděli, co udělali předtím? Jediné, co můžeme dělat - všech 1,4 milionu z nás - je čekat na nejhorší. Život nám připadá jako jeden věčný, nikdy nekončící den. Je plný utrpení a scén hrůzy, které vidíte tak často, že vám začnou splývat dohromady. Je to naše nová kolektivní rutina - slyšet, být svědkem, sedět se smrtí a kráčet vedle ní. Když izraelská armáda v noci na 12. února zahájila rozsáhlé letecké útoky, smrt se zdála být blíž než kdy jindy.

Když člověk čelí nebezpečí nebo ohrožení svého přežití, reaguje jedním ze tří způsobů: bojem, útěkem nebo zamrznutím. Nemůžeme bojovat a nemůžeme utéct, takže jsme lidé, kteří zamrzli, mnozí z nás už čtyři měsíce.

Když jste v reakci zmrazení, nemůžete normálně jednat ani cítit. Lidé jsou  jako zombie. Když jsem na klinice v Rafáhu, čekám ve frontách na vodu nebo mluvím se sousedy, všímám si, že tváře lidí se vyprázdnily od života. Jsou to masky strachu, beznaděje a citové otupělosti.

Někdy nevím, jak to mám psychicky zvládnout. Nevím, jak se ráno probudit a čelit skutečnosti, že tohle je realita, a každý den znovu prožívat zvuky bombardování, bzučení dronů nad našimi hlavami. Nedokážu čelit dalším zprávám o těch, které máme rádi a kteří byli zraněni nebo zabiti.

Jako děti si vytváříme představu, že náš pocit bezpečí a jistoty je zakořeněn v našich domovech. Před několika dny jsme se dozvěděli, že náš dům v Chán Júnisu byl bombardován. Naše první myšlenky byly: Kam půjdeme? Kde budeme žít? Když člověk přijde o domov, pocit bezpečí se vytratí.

Když začalo bombardování Rafáhu, byl jsem se svou rodinou ve stanu, ve kterém bydlíme. Před čím vás může ochránit tenký kus nylonu? Nezabrání šrapnelům, aby zasáhly vás nebo vaši rodinu. A tak jsme zírali na oblohu a sledovali masivní bombardování, čekali na náš osud a přesně věděli, co to znamená. Co můžeme dělat?

Jsme malá rodina. Můj bratr, sestra a její čtyřletá dvojčata. Když vidím hrůzu v očích svých neteří, chce se mi zhroutitse.

Všichni se snažíme být pro děti silní. Ale nemůžeme před nimi tuto realitu skrývat - prožívají všechno stejně jako my. Všude, kam přijdete, jste obklopeni dětmi bez rodičů nebo bez žijících členů rodiny.

Pro nás to není válka. Je to nekonečná krvavá lázeň, a přestože svět sleduje rozvíjející se genocidu, nepodniká žádné kroky, které by jí mohly zabránit. Nic z toho, co se nám děje, není ospravedlnitelné a žádný člověk by neměl zažívat takové utrpení.

Obáváme se, že tato varování Izraele připravují půdu pro to, co přijde. Uvykají lidi na celém světě na to, že se Rafáh stává terčem - takže nebude šok, až nás zabijí.

Podrobnosti v angličtině ZDE