S Vladimirem Putinem na věčné časy

21. 3. 2024 / Matěj Metelec

čas čtení 3 minuty

Na prezidentských volbách, které v Rusku proběhly o víkendu, je asi nejzajímavější, že se vůbec konaly. Ukazuje to, že navzdory všemu, co ruské oficiální zdroje poslední dekádu chrlí o dekadenci Západu, jsou parlamentarismus a demokracie stále tamní diktaturou považovány za důležitou, dost možná i nezbytnou formu, kterou na sebe výkon moci brát musí. Nejspíš je to jedna z mála věcí, která zbyla z druhého „zlatého věku demokracie“. Prvním zlatým věkem bylo poválečné třicetiletí, kdy se demokracie prosadila v Evropě, druhým devadesátá léta, kdy se liberální demokracie zdála finální formou vlády, k níž nevyhnutelně směřuje celý svět.

Překotně se demokratizovaly státy bývalého sovětského bloku, více či méně kašírované demokratické instituce zaváděly dokonce i stabilní diktatury globálního Jihu, a také Rusko se tehdy do demokratického experimentu pustilo naplno. Bohužel byla tehdy významným ruským krokem k demokracii šoková varianta ekonomické transformace, která na velkou část obyvatel Ruska dolehla tak tíživě, že velmi záhy přišli o sebemenší chuť v demokratickém „experimentu“ pokračovat. V tomto smyslu je dnešní Západ příslovečným čarodějovým učněm, protože právě z toho, že nechal Rusko v devadesátých letech, možná i s určitou škodolibostí, vykrvácet (navzdory tomu, že třeba Václav Havel na začátku devadesátých let vyzýval americké politiky k tomu, aby Rusku na cestě k demokracii pomáhali), se zrodil Putinův režim.

V Rusku možná doslovně platí staré heslo „kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázaly“, přesto má Putinova diktatura potřebu dokazovat dovnitř i navenek svou legitimitu právě volební procedurou, jakkoli všem je jasné, že je obsahově zcela kašírovaná a vyprázdněná. Smysl takového konání připomene plebiscity Ludvíka Napoleona. Synovec Napoleona Bonaparta se v roce 1848 nechal zvolit francouzským prezidentem, už roku 1852 však provedl státní převrat a do roku 1870 vládl Francii jako císař Napoleon III. Protože však stejně jako jeho slavnější a schopnější strýc nebyl více než povýšencem, který nemohl zakládat svou vládu na tom, že pochází „z boží milosti“, nechal svůj převrat potvrdit – referendem.

I Vladimir Putin by se, podobně jako Ludvík Napoleon, mohl prohlásit carem, a nejspíš by k tomu dostal požehnání ruské pravoslavné církve. Je však pravděpodobné, že by své žezlo předával ještě podstatně hůře, než se to dařilo Bonapartům. A protože má dvě politicky neangažované dcery, není jasné, komu by je mohl předat. Navíc v moderní době platí, že po revolucích vedených tak či onak jménem lidu, je velmi obtížné se vrátit k dynastické formě vlády. Snad jediná země, kde se to povedlo, je Severní Korea.

Přitom Putinův režim trpí sepětím se svou ústřední postavou natolik, že mnozí z těch, kteří se jej pokouší nějak politologicky klasifikovat, se uchylují prostě k termínu "putinismus". Problematické je na tom pro jeho elity především to, že nejspíš ani ony samy nevědí, jak si poradí s předáním moci, až Vladimir Putin jednou zemře. Chybí většina předpokladů pro to, aby bylo možné zvolat úzkostné "Král je mrtev!“ a vzápětí úlevné „Ať žije král!": bohem garantovaná legitimita, několikrát ověřené instituce předání moci, strana jako vlastní struktura autority režimu. Za to nechybí potenciální diadochové. Ne bezdůvodně ruské lidové rčení praví „špatnému carovi se smrt nepřeje" – nikdo neví, jestli ten další nebude horší.

3
Vytisknout
3226

Diskuse

Obsah vydání | 25. 3. 2024