Poskvrněné dědictví Merkelové a Obamy

6. 12. 2024

Paměti Angely Merkelové se jmenují Svoboda. Ale stejně dobře by se mohl jmenovat Nelituji. Ve své nově vydané knize se bývalá německá kancléřka vrací za svými 16 lety u moci a tvrdí, že když vezmeme v úvahu všechny okolnosti, udělala to správně.

Bude zajímavé sledovat, zda bude Barack Obama podobně defenzivní, až vydá další díl svých pamětí. Mezinárodní odkaz let Obamy a Merkelové se totiž s postupem času jeví jako stále pochybnější.

V letech 2008 až 2016 byli Merkelová a Obama dvěma nejmocnějšími politiky v západním světě. Vycházeli spolu dobře - což není překvapivé, protože to byly podobné postavy. Oba byli outsideři: První kancléřka Německa a první černošský prezident USA. Oba vyrůstali daleko od metropole, ve východním Německu a na Havaji.

Jak Merkelová, tak Obama jsou sebejistí, vysoce vzdělaní, intelektuální a povahově opatrní. To jsou vlastnosti, které jim přinesly přízeň opatrných, vzdělaných liberálů. (Přiznávám vinu.) Při zpětném pohledu však byli kvůli svému pečlivému racionalismu špatně vybaveni k tomu, aby se vypořádali s nemilosrdnými vůdci silné ruky, jako jsou Vladimir Putin a Si Ťin-pching.

Jak Merkelová, tak Obama mají stále obrovskou základnu fanoušků, z nichž mnozí nostalgicky vzpomínají na svou éru jako na období stability a rozumné vlády. Tak tomu bylo v mnoha ohledech.

Je však stále jasnější, že rozhodnutí přijatá těmito dvěma lídry – nebo často rozhodnutí, která neučinili – měla škodlivý, i když opožděný dopad na globální stabilitu. Nyní jsme svědky velkých válek v Evropě a na Středním východě a prudce rostoucího napětí ve východní Asii. Některé z dnešních problémů pramení z chyb učiněných v klíčovém období od roku 2012 do roku 2016.

Merkelová neměla Putina ráda a ani mu nedůvěřovala. Ale uklidňovala ho. Chyby, kterých se bývalá kancléřka dopustila – zejména po nezákonné anexi Krymu Ruskem a útoku na Donbas v roce 2014 – byly rozebrány v mnoha recenzích její knihy. Její dychtivost vyhnout se širší evropské válce vtáhla Merkelovou do marného "minského procesu" rozhovorů mezi Ruskem, Ukrajinou, Německem a Francií. Její neochota postavit se Putinovi také odrážela ekonomické zájmy její země – zejména žízeň německého průmyslu po levném ruském plynu.

Místo aby se Obama postavil proti chybám, kterých se dopustila německá kancléřka, zhoršil je. Ve svém druhém funkčním období se dopustil tří zásadních zahraničněpolitických chyb. Společně vyslali zprávu o slabosti, která přispěla k nepořádku, ve kterém se dnes nacházíme.

Obamovou první chybou byla neschopnost prosadit svou vlastní červenou linii ohledně použití chemických zbraní v Sýrii. Slíbit vojenskou akci a pak ustoupit tváří v tvář opozici Kongresu – a vlastním osobním pochybnostem – vypadalo slabě. Toto rozhodnutí by se dalo snadno racionalizovat. Ale i tak to rezonovalo po celém světě.

Trumpův tábor by ke své obžalobě jeho politiky na Blízkém východě přidal Obamovo rozhodnutí podepsat dohodu omezující íránský program jaderných zbraní. To je však mnohem méně jednoznačná chyba než rozhodnutí nevynucovat červenou čáru chemických zbraní.

Důvodem, proč na syrském rozhodnutí tolik záleželo, bylo to, že tvořilo součást vzorce. Druhou chybou, které se Obama dopustil, byla neschopnost reagovat na čínskou výstavbu vojenských základen na umělých ostrovech, které Čína vytvořila v Jihočínském moři. V roce 2015 prezident Si v prohlášení v Bílém domě výslovně slíbil, že nebude militarizovat Jihočínské moře. Ve skutečnosti se to již dělo. Obamova pasivní reakce vyvolala dojem, že mu autoritářský vůdce opět kopl písek do tváře – a prošlo mu to.

Třetí chybou bylo neschopnost znovu vyzbrojit Ukrajinu v reakci na ruskou agresi. V Berlíně a Washingtonu jsou lidé, kteří tvrdí, že to byla Merkelová, kdo vedl tuto politiku. Pokud je to pravda, bylo chybou, že Obama naslouchal.

Zdá se však také pravděpodobné, že přirozená opatrnost Merkelové a Obamy se vzájemně posilovala. V Obamově kruhu byli zcela jistě lidé, kteří byli tiše zděšeni jeho bázlivou reakcí na anexi Krymu. Jeden z nich si mi později stěžoval na neochotu Ameriky podniknout kroky, které by Putin mohl považovat za provokativní, a bědoval: "Báli jsme se vlastních stínů." Prezident Joe Biden také dospěl k závěru, že Obamova reakce na útok na Ukrajinu v roce 2014 byla příliš slabá. Biden je citován, jak říká: "Podělali jsme to. Barack nikdy nebral Putina vážně."

Obama a Merkelová by nepochybně mohli odpovědět, že jejich kritici jsou požehnáni dokonalým zpětným pohledem. Někteří z nich, včetně Bidena, se v té době ztotožnili s mnoha jejich rozhodnutími. Každá vláda s sebou nese obtížné kompromisy a je mnohem snazší zachovat obecně uspokojivý status quo než požadovat oběti k odvrácení hrozby, která se možná nikdy nenaplní.

Merkelová má doktorát z kvantové chemie. Obama byl profesorem práva. Jejich výcvik jim řekl, aby vážili důkazy a vyhýbali se unáhleným rozhodnutím. Mezinárodní politika bohužel nepřipomíná ani tak seminář nebo laboratoř na právnické fakultě, jako spíše hřiště v drsné oblasti. Násilníci na hřišti mají tendenci být ošklivější a agresivnější, dokud se jim konečně někdo nepostaví.

Zdroj v angličtině: ZDE