Shrnutí četby knihy Guye Halsalla o pádu Říma, první část

20. 12. 2024 / Boris Cvek

 

Nejprve narazíme na tři příběhy, dva z let cca 370, třetí o dvě století později, v nichž autor demonstruje jednu věc, která se mi zdá už dlouho velmi důležitá: schopnost centra státu kontrolovat výkon státní moci. Všechny příběhy ukazují, jak si v oné době často ti, kdo měli být nástrojem státní moci, dělali ve jménu plnění vůle centra pravý opak. Dále se dočteme o tom, jak se západní Evropa dodnes staví různě k dědictví pádu Římské říše a migraci barbarů. V Itálii a Francii v 18. a 19. století převládl pohled, že to, co je civilizované, je dědictvím Říma. Konkrétně ve Francii starý režim Bourbonů byl vnímán jako francký, zatímco demokracie a republika jako galorománská. Naopak tomu bylo v Německu, kde pád Říma byl chápán jako konec něčeho prohnilého a zvráceného, zatímco barbaři přinesli skutečné ctnosti, svobodu, vládu lidu. Mnoho národů Evropy dodnes svůj původ odvozuje od doby migrací barbarů, z těchto dob pocházejí i taková slova jako francouzský název pro Německo, německý pro Francii, anglický pro Velšany a velšský pro Angličany (Sasové). Autor už na úvodních stránkách deklaruje, co je cílem knihy: ukázat celý proces pádu Říma a migrací barbarů perspektivou obyčejných lidí a jejich života, přičemž výsledek je zjištění, že Řím nepadl vpádem barbarů, ale naopak ke vpádu barbarů došlo v důsledku imploze impéria. Autor vyčítá starším pracím, že se nikdy pořádně nezabývaly tím, co se vlastně dělo v Říme s obyčejnými lidmi, že Řím byl vnímán jako pasivní objekt barbarského vpádu.

Autor kritizuje představu existence nějakých Germánů nebo Keltů, na což bylo usuzováno z toho, že tyto kmeny mluvily podobným jazykem. Přirovnává to k tomu, jako by někdo chtěl dnešní Italy, Portugalce, Rumuny házet do jednoho pytle na základě faktu, že jejich jazyky jsou příbuzné. Dále se zabývá tradičními představami o pádu impéria v důsledku vpádu barbarů a novějšími představami o transformaci impéria. Cituje různé teze a postoje dřívějších historiků. Mezi jinými třeba slavnou tezi historika Gearyho, že germánský svět je „největším a nejvíce trvalým výtvorem římského politického a vojenského génia“. Proti tomu zdůrazňuje, že říše opravdu skončila, že zde byla skutečná diskontinuita, byť na různých místech v různou dobu a za různých okolností. Otázku „transformace vs. pád“ zjevně nejde jednoznačně rozhodnout. Zdůrazňuje, že různá historická fakta bude v knize klást do časového a místního kontextu, že jedině tak je lze pochopit, ačkoli se to tak často nedělalo. Také se zabývá možnostmi moderní archeologie a její interpretace. Nabádá k opatrnosti, ale také zdůrazňuje, že z archeologie se lze dozvědět mnohé o způsobu života a myšlení těch lidí. Zaujalo mě odmítnutí přístupu, který vidí v bohatě vybavených hrobech důkaz bohatství a sociálního statusu dané rodiny. Podle něj takové hroby jsou spíše výrazem nestability, zatímco ve stabilních dobách bohaté rodiny nemusely do hrobů dávat nic moc cenného a místo toho mohly preferovat vnější náhrobky.

Etnicita je podle autora fiktivní, dá se měnit, i když ne vždy snadno a rozhodně ne libovolně. Lidé mají většinou více různých etnicit a identit najednou, mění je podle situace, někdy jsou jim dokonce vnucovány násilím. Příkladem násilím vnucené etnicity může být postavení otroků v USA. Stejně tak etnicita může být vytvořena jako něco, co pomáhá spojit síly pro nějakou společenskou agendu, třeba etnicita Afroameričanů. Dokonce ani fyzické věci, jako je barva kůže, nemusejí být dobře „čitelné“. Pro lidi v době Římské říše v okolí Středozemního moře neexistovalo nic jako jasně definovaný „běloch“ a „černoch“ (a vybavil jsem si i u nás třeba takového Moraváka jak řemen Vladimíra Menšíka). Měnění a vytváření identit a etnicit je přitom velmi důležitou, zásadní součástí společenského života a proměn společností. Autor tak míří, což sám naznačil, na středověkou představu, že etnicity známé z doby „stěhování národů“, zmizely v důsledku migrace nebo dokonce exterminace. Mnohem spíše prostě došlo k tomu, že lidé své identity měnili. Z Římana se mohl stát Gót apod. Ostatně v době šíření křesťanství, tedy náboženské konverze, byla už Ambrožem identita společenství chápána jako způsob chování, nikoli jako původ.

Co znamenali barbaři pro Římany? Byla to především rétorická figura, která sloužila k debatě mezi Římany samými. Nemá smysl hledat pevně daný smysl toho pojmu. Barbaři se mohli stát u téhož autora, v témž díle jednou někým děsivým, jindy zase tím, kdo je lepší než Římané, pokud šlo o kritiku spoluobčanů ve stylu: dokonce i barbaři se chovají lépe! Proto také když Tacitus uvádí, kde žili barbaři na sever od Říma, nejde mu o to říci něco o barbarech, ale říci něco dovnitř Říma. Pojem barbar přejali Římané od Řeků, kteří za barbary považovali i samotné Římany. Z toho důvodu Římané nespojují barbary tolik s jazykem jako Řekové, pro něž byli barbaři ti, kdo mluví nesrozumitelným jazykem, ale s chováním, především s dodržováním zákona a ctěním manželství. Proto také pro Římany nebyli barbary Peršané, ale Arabové ano. Od Řeků Římané přebrali představu, že středomořská kultura, samozřejmě ta jejich, je přírodními podmínkami předurčena k tomu být tou nejdokonalejší. Všichni ostatní žili buď příliš blízko nebo příliš daleko něčemu, co je důležité, třeba slunci. Čím dále barbaři žili od Říma, tím bizarněji měli vypadat. Např. Plinius o jedněch Afričanech předpokládal, že neměli ani hlavu, ale ústa prý měli v břichu. Samozřejmě barbaři byli v těchto představách lidojedi, sexuálně nevázaní, iracionálně odvážní i zbabělí atd. Že šlo o rétorickou figuru hezky plyne také z toho, že literární odkaz na díla klasického období nutil autory označovat nové kmeny starými jmény. Fakticky bylo úplně jedno, o koho vlastně jde. Situace se ještě mnohem více zkomplikovala, když se římské občanství rozšířilo pro všechny v říši. Kdo pak byl vlastně barbar? Především to byli lidé jako bandité, zločinci, resp. ti, kdo prohráli v politickém boji, a bylo s nimi zúčtováno. Představa o kontrastu mezi římským a barbarským měla v pozdním Římě vliv na odcizení armády (barbarské) od civilní kariéry. A mohla samozřejmě souviset s dehumanizací barbarů: jsou jako divá zvěř, proto budou předhozeni divé zvěři.

Jak si vlastně sami barbaři představovali svou identitu pod vlivem Říma? Mohlo to dojít tak daleko, že přejímali římské pojetí sebe samých. Např. Frankové chápali svou kmenovou konfederaci v duchu římského obrazu o své zuřivosti. Římské zvyklosti, oděvy, šperky, představy o římské moci měly rozhodně mezi barbary obrovský vliv. Mít něco římského, být spojený s Římem bylo často – a rozhodně ne překvapivě – otázkou společenské prestiže. Hledat naopak nějakou protiřímskou identitu barbarů, jejich etnické spojování je obtížné. Pokud se spojovali proti Římu, byly to výjimečné situace, kdy spojenectví šlo napříč různými jazyky, tedy etnicitami. Samozřejmě i barbaři měli mnoho vrstev vlastní identity, která mohla jít až přímo k jednotlivým vesnicím. Autor tvrdí, že archeologické nálezy keramiky a jiných takových materiálních věcí byly zneužívány pro budování nepodložené představy o tom, že existuje nějaká kmenová identita. Uvnitř téhož společenství mohla být používaná různá keramika a naopak na hranicích více společenství mohla být různými společenstvími používána ta samá keramika. Pokud jde o římské věci, dovážené nebo imitované, mohly mít na různých místech různé interpretace.

V 60. letech 20. století i pod vlivem zkušeností s komunismem a nacismem se pozdní impérium jevilo jako tvrdě autoritativní stát s něčím, co se podobalo tajné policii. Stát v zásadě homogenní, v němž aristokracie zneužívala svého postavení k tomu, aby byla stále bohatší, bez ohledu na stabilitu celé společnosti. Později se ale ukázalo, že možnosti centra ovládat provincie byly velmi omezené, že moc vznikala mezi elitami sofistikovaným vyjednáváním, jehož rétorika byla jedním z definujících znaků elit, a také, že impérium nebylo zdaleka tak homogenní, jak se mohlo zdát. Ve skutečnosti bylo na západě velmi rozdrobené a roztříštěné. Jak vlastně mohl takový kolos vůbec držen při sobě? Do třetího století, kdy došlo ke krizi, o které bude teprve řeč, impérium drželo v zásadě na tom, že elity na dobytých územích měly dostředivé tendence vůči Římu. Jejich cílem bylo převážně napodobovat římské zvyklosti, soutěžit mezi sebou o postup na římském společenském žebříčku, takže některým lokálním vůdcům se podařilo dosáhnout dokonce senátorských hodností. V této době vzkvétaly také obchodní vazby s centrem a docházelo k jakémusi samovolnému vznikání ekonomické a kulturní jednoty. Symbolem byly tzv. vily, tedy luxusní budovy místních elit, stavěné po římském vzoru a představující vysoký status, ať už šlo o velkostatky nebo usedlosti, které neměly se zemědělskou produkcí nic společného.

Ve 3. století se stalo především to, že v provinciích výrazně oslabily vazby na centrum. Jeden z rozhodujících důvodů bylo udělení občanstvím všem obyvatelům říše, což bylo motivováno vyšším výběrem daní. Tím občanství ztratilo prestiž, lidé o ně prostě už nemuseli usilovat tím, že by se snažili zavděčit centru. Kromě toho v provinciích bylo vyráběno stále více římského zboží, takže oslabil obchod s centrem. A konečně bylo postaveno už tolik veřejných budov ze soukromých peněz, opět z důvodu zvýšení vlastní prestiže v centru, že nebylo důvod stavět nové. Říše se tak fragmentovala, k čemuž je nutné přičíst občanské války o nástupnictví. Střídalo se mnoho císařů a pretendentů, kteří spolu válčili. Stabilizace říše se podařila až ve 4. století pomocí oddělení civilní a vojenské správy (správci provincií nebyli zároveň velitelé místních armád) a také novým rozdělením říše, větším administrativním dohledem nad provinciemi a masivním navýšením úřednického aparátu.

Jestliže občanství ztratilo svou prestiž, ve věcech služby státu tomu bylo naopak. V říši hrálo soutěžení o umístění se v hierarchii aristokracie obrovskou roli, a právě služba v byrokracii nebo armádě měla v tomto ohledu rozhodující význam. Ani potomci urozených rodin neměli bez kariéry v říšských službách šanci dosáhnout opravdu prestižního postavení. Císařové té doby přenášeli sídlo říše do periferií, třeba jižního Německa (Trevír) nebo do Malé Asie. Ostatně vznik Konstantinopole je součástí tohoto trendu. V různých oblastech západní Evropy se pak projevují specifické, místní podmínky, pokud jde o ekonomickou nebo sociální situaci. Např. v současné Francii byly velké rozdíly mezi jihem a severem země. Na jihu převažovala bohatá aristokracie se slabými vazbami na armádu nebo na centrum, naopak na severu stála ekonomika na investicích centra do armády, zbrojení atd. Pozoruhodná je v knize diskuse různé archeologické evidence. Nedostavěné hradby kolem měst v severní Francii autor nepřičítá tomu, že by se stavělo ve spěchu tváří v tvář invazi barbarů, naopak to podle něj souvisí s ekonomickými poměry a neochotou do staveb investovat. Situace byla jiná tam, kde byly peníze z centra, z císařského dvora. Ve 4. století se za hranicí říše objevily také nové kmeny, které pak vstoupí do dějin v souvislosti s jejím rozkladem.

Hispánie, Itálie a Afrika ve 3.-4. století zažívaly patrný ústup od stavění veřejných staveb, dochází i k úpadku a opouštění některých oblastí – na druhou stranu ve všech lze také najít rozkvět bohaté aristokracie. Nejbohatší, rodově nejurozenější aristokracie byla v Itálii, v senátorských vrstvách. Její moc byla však dávno na ústupu ve prospěch úředního aparátu státu. Výsadní postavení měl stále Řím, i když fakticky už nesloužil jako hlavní město (nejdůležitější město Itálie byl Milán). I přesto do něj byly investovány velké peníze a místní boháči prosperovali. Specifické byly poměry v Africe, která byla obilnicí, krmící Řím. Místní obyvatelé dbali na svou římskou identitu. Bylo zde hodně křesťanů, a právě tu také propukl donatistický spor o platnost svátostí udělovaných kněžími, kteří selhali během pronásledování. Donatisté, zastánci neplatnosti těchto svátostí, se snažili do sporu dostat jako rozhodčího mocenské centrum říše, a když byli zklamáni verdiktem, začali se cítit více Římany než samotný vládnoucí aparát, což zase nemuselo být tak těžké, protože císaři často pocházeli z míst od Říma vzdálenějších než privilegovaná, bohatá, svébytná Afrika.

Pokud jde o gender, platilo v říši jasné vymezení mužských a ženských rolí. Římanství bylo spojeno s mužností. Žena byla nejcennějším artiklem politické směny a budování společenských vztahů, tedy pomocí manželství a z něj plynoucích závazků. Muž musel mít pod kontrolou své emoce silou rozumu, což ho opravňovalo nejen k vládě nad ženou, ale také k veřejným, politickým funkcím. Platila rovnost mezi římanstvím a občanskou mužností, zatímco jejich protikladem byly nekontrolované způsoby žen a barbarů. Vzdát se římanství, identifikovat se jako barbar mohlo pro některé barbary tak znamenat nepřijatelné vzdání se mužství.

Pokud jde o církev, před Konstantinem byla v říši velmi málo rozšířená. Největší odpor křesťanství kladli ti, kdo se nejvíce identifikovali s římanstvím, typicky stará senátorská aristokracie. Naopak šíření křesťanství se dělo velmi rychle po Konstantinově konverzi, která znamenala, že ten, kdo chtěl císařskou přízeň, a tedy uplatnění ve státní službě, byl na tom lépe, pokud byl také křesťan. Pro Konstantina bylo křesťanství výrazem politické centralizace, monoteismus jako výraz vlády jednoho všem. V tomto smyslu se státní kult křesťanství stal pokračováním politiky císaře Diokleciána, který nechal křesťany tvrdě pronásledovat. Církev byla organizována podle struktury státu a měla své politické úkoly. Primát papeže byl vnucen ostatním patriarchům císařem hispánského původu Theodosiem. Samotný obsah křesťanství pak kolísal mezi římskou představou uměřenosti, k níž se hlásil třeba Ambrož, a z barbarských tradic pocházejícími důrazy na vyhrocenou askezi, panenskost nebo popření rodinných pout.

Armáda se po oddělení od civilní struktury říše stala symbolem barbarského přístupu k životu, opakem civilní římské mužnosti. To byla obrovská změna ve srovnání s republikou nebo principátem, kdy armáda vyjadřovala civilní ctnosti státu, splývala s nimi. Dodnes není jasné, co a proč se vlastně stalo. Nicméně zdá se, že barbarská podoba armády pozdní říše nebyla výsledkem většího množství barbarů, kteří v ní bojovali, ale aplikací římských představ o barbarech na armádu. To, že se některé části armády nazývaly třeba Frankové, bylo analogické tomu, když si říkaly lvi. Nešlo o to vyjádřit demografické složení oddílu nebo reálné vlastnosti Franků či lvů, nýbrž stylizovat se do této role. Vojáci přejímali i barbarský oděv, zejména kalhoty, které byly proto senátorské nobilitě, civilní, zakázány. Kalhoty byly popřením římanství, nicméně o to více zde bylo pokušení, spojené se zkušeností z armády, dávat na odiv právě to, že někdo nosí kalhoty. Není pravda, že by se provinční aristokracie odřízla od armády. Naopak služba v armádě byla pro šlechtu prakticky nezbytným předpokladem pro postup na společenském žebříčku. Výsledkem byla skutečnost, že armáda na konci impéria nabízela novou identitu, která byla chápaná jako neméně římská než tradiční identita občanská. Ve 4. století císaři dokázali víceméně udržet jednotu říše, šlo o schopné muže s dobrými rozhodnutími ohledně hledání realistických způsobů, jak vynutit vůli císaře, i když také oni naráželi na vážné, byť třeba jen geografické, meze. Cestování císaře po říši nebo vláda více císařů najednou, to byly možnosti, jak situaci zvládat. Myšlenka říše sama byla jedním z nejsilnějších pojítek, budovaným na modelu občanské mužnosti, klíčové pro celou škálu různých společenských identit. Na druhou stranu proti této identitě bylo možné najít v pozdním impériu také jiné identity římanství a Říma.

Zdá se, že někdy ve 3. století barbarské společnosti Germánii a Británii prošly velkou změnou ve smyslu složitějších, komplexnějších vztahů, většího bohatství. Je také důležité toto období nečíst pozdějšími nebo naopak dřívějšími zdroji, třeba chápat Germánii 3. století pomocí zpráv, které o tamních lidech psal Caesar. Caesar ovšem byl aspoň dobře informovaný, zatímco Tacitův spis, který pojednává o Germánech, je pouze morálním útokem na římskou společnost. V barbarských společnostech 3. století existovaly složité hierarchie králů, které se se Římané snažili v případě Germánů celkem úspěšně nabourávat. Cílem bylo nedovolit vznik velkého útvaru pod jedním mocným králem. Známkou společenské prestiže u barbarů, dokonce i daleko od hranic s impériem, byly římské odznaky, výrobky, často šlo přímo o dary od Římanů. Způsob udržování moci v těchto společnostech souvisel nejen s přímým násilím, ale také právě se složitým systémem darů a uzavírání manželství. Manželství rostlo na ceně a tento růst si vyžadoval jasné genderové rozdělení společnosti, protože každý měl být potenciální ženich, nebo nevěsta, resp. manžel, nebo manželka. Situace u Gótů, severně od Dunaje, byla ve 3.-4. století v zásadě podobná tomu, co bylo řečeno o Germánech, jen zdroje informací jsou ještě chudší než u Germánů.

Hranice impéria s barbary jsou autorem přirovnány k železné oponě v tom smyslu, že nedefinovaly etnické, náboženské nebo jiné demografické rozdělení. Byly také nejméně tak propustné. Řím své hranice dlouho nechápal jako konec své expanze. Hranice byly něco provizorního, co se mohlo a mělo nafukovat dále do území barbarů. Na druhé straně během třetího století impérium z některých dříve ovládaných území ustoupilo. Ještě zajímavější je diskuse otázky, nakolik barbarská vojenská moc představovala pro Římany skutečné ohrožení. Ammianus Marcelinus na jedné straně popisuje armády čítající desítky tisíc bojovníků na straně barbarů, ale pak nezávisle na tom tvrdí, jak velké problémy dělalo Římanům pouhých 600 bojovníků. Barbaři neměli možnost stavět velké armády, nota bene když netvořili nic jako jednotnou říši, číslo 600 nebo pár tisíc je reálné. Impérium počtem vojáků, výzbrojí, výcvikem bylo nesrovnatelně silnější. Nicméně i tak po stránce vojenské zkušenosti a válečných schopností v boji mohli být barbaři lepší. A jako takoví byli také najímáni Římany za žoldáky. Zajímavé je, že kromě případů, kdy Římané posílali tyto žoldáky bojovat na místo jejich původu, nejsou zprávy o přebíhání.

Římanům se také dařilo štvát různé skupiny barbarů proti sobě. Útok proti říši samotné nedával pro barbary ve 3. či 4. století mnoho smyslu, naopak se snažili Římanům zavděčit a získat válečnou slávu a odměnu tím, že Římanům pomáhali proti jiným barbarům. Útok na říši mohl být motivován třeba nespokojeností s dary, které barbaři od Římanů dostali. Římané využívali barbary i ke vzájemným bojům mezi sebou, což mělo později fatální následky. Když z nějakého, vnitropolitického, důvodu Římané zanedbávali péči o hranice, docházelo k tomu, že zde vznikaly větší svazy barbarských kmenů. Při vzniku takové formace docházelo k tomu, že ti z barbarů, kdo ve vzájemných bojích prohráli, hledali útočiště uvnitř impéria, kde neměli ovšem žádnou legitimitu, kterou se snažili získat válkou s těmi, kdo byli za hranicemi. Tím vtahovali Řím do konfliktů. Nejdůležitější úloha barbarů v Římské říši byla však ideologická. Tím se myslí to, že pomocí barbarů bylo možné zdůvodnit nový systém byrokratické moci. Jednak císař takto mohl vysvětlit svou přítomnost v periferiích, kde dával velkými investicemi najevo svou moc. Proti svým vnitropolitickým rivalům potřeboval mohutnou armádu, jejíž vydržování opět mohl zdůvodnit barbary. K financování armády potřeboval vybírat daně, což byl úkol byrokracie, která držela celé impérium pohromadě. V tomto smyslu celý imperiální systém byl závislý na budování obrazu hrozby, která přichází ze strany barbarů.

Svět barbarů byl tak závislý na importu zboží z impéria, že obchodní blokáda byla jednou z praktikovaných politik Říma proti sousedům. Barbaři, pokud v impériu nějak působili, nejspíše velmi rychle přejímali římské zvyky. To, co zprvu vypadá v galském hrobě jako podobné germánským zvykům z dalekého severu, je ve skutečnosti nápodobou římského originálu, který kopírovali i Germáni daleko na severu. Není tak snadné se se o barbarech v říši vůbec něco dozvědět. Jednou z typických příležitostí je situace, kdy se ocitli v nějakém vnitropolitickém konfliktu, kde jednou ze zbraní proti nim bylo zdůraznění jejich barbarského původu.