„V Česku je nebe nízko“: Co si myslí čeští filmaři o českém filmu

7. 7. 2025 / Jan Čulík

 

Český film je charakterizován příběhy malých českých lidí. Národ hobbitů žijících v české kotlině neřeší nic zajímavého. Používá se rozvrkočený, nezajímavý formát, který řeší existenciální problémy nezajímavě. Českému filmu totiž chybí vyhrocenost.

Mira Fornayová vidí jako esenci českého filmu Švejka a švejkovství. To je prý ten archetyp. Laskavý humor (o nimž se přece mluvilo hlavně v souvislosti s Jiřím Menzelem v osmdesátkách) nachází tato režisérka i v českém filmu šedesátých let.

Ondřej Provazník stejně jako mnozí další oceňuje na českém filmu jeho smysl pro humor. Nebereme se vážně. Český film má schopnost posmívat se sobě i druhým. Česká komedie je smutný žánr, protože je neschopná širšího kontextu.

Jitka Rudolfová kritizuje producenty. Hlavním problémem českého filmu je známá věta „Tohle divák nepřijme.“ Producentům a televizím v Česku chybí odvaha. Filmu jsou vnucovány konvenční hranice.

Velmi přesně a detailně se vyjádřil Tomasz Winski: Hlavní je úsilí nevybočovat. Mluvit potichu. Vyhnout se konfliktu. Český film je odříznutí od emocí, od spirituality, od vášně. Utíká od reality do minulosti. Pořád jde o opakování téhož a o kopírování. Režiséři se snaží vytvořit českou verzi dobrých zahraničních filmů. Hrají bezpečně. Dávají si pozor, aby nic emocionálně neodhalili. Šílenství, nebezpečí, iracionalita chybí. V českých filmech není nic osobního.

Šimon Holý vidí paradox. Hlavním tématem českého filmu je komunikace, a ta se učila na pražské FAMU, dokud tam byli tvůrci z šedesátých let. V osmdesátkách se to zlomilo a přišli tam učitelé dávající důraz nikoliv na komunikaci, ale na pohodu. Je to také vliv televize.

Matěj Chlupáček upozorňuje na toxicitu českého filmařského prostředí. Mezi filmaři podle něho chybí sounáležitost. (Naopak rumunská režisérka Cristina Groșan, viz níže, spolupráci a sounáležitost českých filmařů oceňuje. Jde asi o úhel pohledu. Cristina Groșan srovnává situaci v ČR se situací v Maďarsku a v Rumunsku.) V šedesátých letech spolu čeští filmaři spolupracovali, navzájem si radili ve střižně, spolupracovali ve styku se zahraničím. Proto se tehdy český film mezinárodně prosadil. Zahraniční tvůrci si navzájem přejí, podporují se. Češi ne. V českém filmu je absence hrdinů. Popíráme hrdinství. Český film je vždy o prohrách. Nikdy nekončí pozitivně. Chybí národní hrdost.

Podle rumunské režisérky Cristina Groșan řeší Češi problém, že stojí mezi Západem a Východem. Jsou spojeni jak se Západem, tak s Východem. To je prý unikátní, žádný jiný národ tento problém nemá, neřeší toto napětí mezi dvěma kulturami, jichž je zároveň součástí. Češi neemigrují. Rumuni emigrují houfně. Češi se vždycky vracejí domů. Čeští filmaři natáčejí pro české publikum, nehledají potvrzení na Západě, mají vlastní kulturní autenticitu. Sebeironie, spojená s obyčejným českým životem, je důsledkem toho napětí, které Češi pociťují, že stojí mezi Východem a Západem. Češi se neberou vážně, ale v průšvihu by byli asi velmi nápomocní.

David Ondříček, jako mnozí čeští filmaři, oceňuje především šedesátky. Tehdy vznikl portrét malého českého hrdiny, který si dělal legraci ze všeho. Dojetí a humor jsou dvě zásadní charakteristiky českého filmu z té doby. Svět tehdy porozuměl českému filmu. Dnes se ochuzujeme o humor, bojíme se ho, dáváme si pozor, aby byl korektní, to nejde, protože se filmy tak stávají nezajímavými. Máme specifický český humor a je třeba ho používat.

Bohdan Sláma neví, jak definovat češství. Nevěří v národ. V české kotlině se chceme cítit bezpečně. Milujeme filmy, které nám dávají pocit bezpečí. Odhalujeme, že nejsme tak dokonalí a hodní, jak si o sobě myslíme, avšak humor nám dává možnost vybřednout z bezradnosti. Součástí naší kultury je do velké míry židovství i němectví. Černý humor nám dává možnost přežít v těžkých situacích.

Andrea Sedláčková také zdůrazňuje, že český film řeší malé české problémy. Zakazuje si emoce. S nimi pracuje přes humor, historii či sci-fi. Neřeší emocionálnost. Český film je jako malá klidná říčka, jen někdy dobrým snímkem se vylije z břehů, ale ne moc. Donedávna byl český film macho a nepouštěl ženy k režii. Český film nemá peníze, nemá sebedůvěru. Všechno je vždycky nutno dělat skromněji. Jako všechno v českém národě.

Jan Hřebejk připomíná, že když Ferdinand Peroutka viděl v New Yorku filmy české nové vlny, překvapilo ho, jaký prý mají vesnický charakter. Český film se podle Hřebejka soustřeďuje na malé hrdiny. Podléhá stylizaci, není realistický. Zásadním jeho rysem je tragikomičnost.

Politicky patříme na Západ, esteticky na Východ. Český divák chce vtipálky. Češi jsou smějící se bestie.

V českém filmu nalezneme kombinaci dramatu a komedie. Hořkosladkost. Rozhovory u kuchyňského stolu. Český film je bez ideologií, bez reakce na současný svět. Češi jsou zapouzdření ve svém vlastním fikčním světě. Cílem českého filmu je komunikovat zábavně s divákem. Centrem českého filmu je muž, malý provinční chlap. Děj se odehrává bez experimentů, lineárně.

Vojtěch Strakatý: Český film je charakterizován nesebevědomím, nesebejistotou, podceňováním sama sebe. Nejsme autenticky sami sebou. Napodobujeme Západ a pohrdáme Východem. Máme sebereflexivní smysl pro humor. Podstatou českých filmů jsou hlášky. Realizujeme trpký, sebeshazující humor. Zesměšňujeme sami sebe, ohlížíme se do falešné minulosti. Jsme mimo realitu. Bojíme se uchopit svět kolem nás. Nové filmařské generace se už ale tolik nebojí zobrazovat svět.

Jan Vejnar: Nejsme schopni natáčet kritické filmy o společnosti, o politice, o společenských příkopech, tak jako to dělají Maďaři kritizující orbánovský režim. Nejsme schopni hledat a zpracovávat témata současnosti.

Tomáš Pavlíček: Český film hledá pravdivost, a to skrze zkratky a vlastní cesty a zjednodušení. Přes humor a slzy, to, co je tragikomedie, považuje za pravdivé. Český film upravil filmové žánry skrz humor a slzy a zjednodušení. Všechno je menší a srandovnější.

Podle Jiřího Mádla charakterizuje český film shovívavost a blahosklonnost. To nás zpohodlňuje. V Česku je nebe nízko. Byli jsme vtipní a už nejsme. V každém českém filmu musí dnes být Ivan Trojan, nebo herec, který hraje jako on. Jiří Mádl nesnáší Švejka, onoho "uprděného chytrolína s pivem v ruce".

Ostře kriticky hovořil Ivan Vojnár: Český film je charakterizován sebestředností a nabubřelostí, představou, že český film je neobyčejný a výjimečný, hlavně svým smyslem pro humor. Přitom jsme průměrní. Ivan Vojnár, jako mnozí režiséři, uznává jen šedesátky, a to Formana Papouška a Passera. Ty filmy byly české, protože byly brilantní. Čech je domýšlivý, ale má zvláštní jiskru, kterou je třeba podnítit. Jeho výjimečnost je skrytá.

Podle Michaely Pavlátové má český film komplexy, řeší nedramatickou historii. Vyhýbá se velkým tématům, jež je těžké zpracovat, aby to nebylo patetické. To neumíme. Spoléhá na podvratný humor, jemuž všichni rozumějí.

A závěrem Diana Cam Van Nguyen, režisérka vietnamského původu s naprosto rodilým českým přízvukem: Český film má tři proudy: 1. sociální drama z vesnice, 2. historické filmy z komunismu 3. animaci. I když současná filmová tvorba už začíná mít víc žánrů. Témata českého filmu jsou příliš lokální. Potřebujeme všichni globálnější přístup a více autenticity.