KVIFF 2025: Jaguár v místnosti: Fliegaufova frustrující a neodbytná séance

10. 7. 2025 / Fabiano Golgo

čas čtení 4 minuty
30753
Recenze filmů na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary - 17
 
Hlavní soutěž / Jimmy Jaguár / Maďarsko 2025


Takže usednete k filmu Jimmy Jaguár. Slyšeli jste ty šepoty: démon, mstivá fantazie vyvstalá z plochého, neúprosného srdce Maďarska, pseudodokument slibující posedlost a společenskou hnilobu. Režisér Bence Fliegauf, ten věčný miláček festivalů alergický na konvence, nemíří svou kameru na laciné strašení, ale na tu tíživou úzkost, která prosakuje mezi prasklinami každodenní hrůzy. A málem mu to projde.

 Zápletka praská ponurým potenciálem. Dva podivínští únosci, Seed a Marci Balfi, unesou starého poustevníka. Jejich obhajoba? Posedl je démon jménem Jimmy Jaguár. Pointa? Jejich oběť je ukrytý srbský válečný zločinec, jedna z těch chodících obscénitostí udržovaných při životě jen tenkým štítem legality. Je Jagu skutečná nadpřirozená entita, pohodlná výmluva, nebo ztělesnění kolektivního vzteku vůči světu, kde chodí monstra volně? Fliegauf tu otázku pohupuje jako zkažené maso a táhne nás krajinou znepokojivé banality: temné venkovské cesty připomínající stezky do zapomnění, osamělé statky bručící tichou hrozbou, opuštěná zvířata zírající znepokojivě prázdným pohledem. Fliegauf je mistr atmosféry. Skládá úzkost jako ponurý chorál.

Tuto ponurností plátno zaplňuje Jaguárovými údajnými stoupenci: těhotná dívka přesvědčená, že ji démon oplodnil (ohraná variace na Rosemary má děťátko), vůdkyně komuny vyzařující tichou kontrolu a dvojice znepokojivě bezstarostných mladých žen pečujících o venkovní útulek, kde i psi jako by byli poznamenáni něčím... nekalým. 

Fliegauf si neustále pohrává s gramatikou hororu – kývavá kamera, bzučivá hudba (jeho vlastní, samozřejmě), lokace přímo vybízející ke krveprolití. A přece ke krveprolití nikdy nedojde. Ani kapka. Ani jediný pořádný jump scare. Je to hororový film zbavený katarzního vyústění, zanechávající jen nevolný pozůstatek. Je to odvážný minimalismus, nebo vyhýbání? Možná obojí. 

Je to nepopiratelně účinné v tom, jak se vám zavrtá pod kůži, nahradí strach hlubokou, přetrvávající nejistotou, pocitem, že se svět naklonil na trvalo. Neodcházíte vystrašení, ale poznamenaní. Zamoření.

A přesto... frustrace roste. Fliegauf, přes všechnu svou zručnost ve vytváření té dusivé nálady, propadá zvratům, které působí předvídatelně, až kýčovitě, zvláště když se film hrne k závěru. Centrální nejistota – je Jagu skutečný? – se stává méně lákavou záhadou a spíš cvičením v režisérově vyhýbavosti. Přizvání expertů – psychiatra, antropoložky, unavené detektivky – natočené jako panel laciné denní talk show, působí jako příliš vzdálený trik. Intelektualizuje tu samou prvotní hrůzu, kterou se 90 minut usilovně snažil kultivovat. 

Chce, abychom přemýšleli o tom, jak hrůza prosakuje ze skutečných zvěrstev doutnajících pod povrchem společnosti (jeho Maďarsko vře jako láva v pekle, jak to prostě říká), jak zlo není jen ve skříni, ale zabudované do systému. Dobrá. Hodná teze. Ale Jimmy Jaguár často působí jako krásně zinscenovaná, hluboce atmosférická přednáška o myšlence hororu, spíš než jako zážitek, který ho přímo poskytuje.

To je ale Fliegaufova hra. Natočil to za pár šupů, řízen netrpělivostí a skupinou mladých stoupenců (jeho příznačně nazvaný Cirkus), honil myšlenku, která ho posedla. Ta syrová, téměř rituální energie na plátně probleskuje, svědectví filmového umění osekaného na čistý, znepokojivý záměr. 

Jimmy Jaguár nefunguje jako konvenční horor. Funguje jen stěží jako uspokojivý příběh. Je často k zbláznění. Ale o dny později se jeho obrazy – ta plochá, nepřátelská krajina, prázdné pohledy, znepokojivá normalita obklopující bizarnost – drží jako pavučiny. 

Fliegauf nenatočil skvělý film, možná ani ne zcela úspěšný. Ale vytvořil něco nepopiratelně silného: pomalu působící jed pro duši, zrcadlo nastavené ne příšeře pod postelí, ale temnotě, která hnisá ve dne. 

0
Vytisknout
1185

Diskuse

Obsah vydání | 11. 7. 2025