Channel 4 News: „Tohle je Gaza“ - Proč je přístup zahraničních médií důležitější než kdy jindy

7. 2. 2025

Yousef a tým Channel 4 News získali prestižní ceny Emmy a Bafta za zpravodajství z války mezi Izraelem a Hamásem prostřednictvím Yousefovy práce a týmů na místě, které pak po svém vysídlení v dubnu 2024 na dálku řídil.

Yousef Hammash píše:

Když bylo v listopadu 2023 vyhlášeno první příměří v Gaze, pomyslel jsem si: „Aspoň budu moci spát. Ale když jen o pár dní později začalo bombardování znovu, bylo to horší než předtím; nový druh pekla.

Teď je tu další příměří a opět si nedokážeme představit, co bude následovat. Zatímco píšu, svět sleduje tisíce mých lidí, kteří kráčejí ze stanů na jihu do trosek na severu. Zoufale vyhrabávají těla svých mrtvých a objímají ty, kteří ještě žijí. Ty scény budou šokovat budoucí generace, pokud nešokují tuto. Totéž platí o záběrech ve filmu „Tohle je Gaza“.

Lidé musí tento konflikt pochopit z naší perspektivy. Byl jsem u toho. Všechno jsem to natočil pro Channel 4 News. „Tohle je Gaza“ je můj příběh.

„Mou reakcí bylo vzít do ruky zbraň, videokameru. Natáčeli bychom, poslali bychom záběry ven, lidé by je viděli, reagovali by.“ A tak se stalo.

Narodil jsem se v táboře Džabalíja. Když lidé slyší slovo tábor, vybaví si stany, ale bylo to město ve městě. Měli jsme žízeň po radovánkách a radosti. Kdykoli jsme měli něco oslavit, šli jsme s tím do krajnosti. Když jste měli něco k oslavě, vypadalo to, jako by se celý tábor objevil, aby s vámi slavil.

Džabalia je moje identita, kde jsem se narodil a vyrostl; oženil jsem se a narodily se mi dvě děti, Elie, které je šest let, a Ahmed, kterému jsou tři roky. Ale teď je Džabalia pryč. A když prozkoumávám záběry zoufalých přeživších, zahlédnu přátele a příbuzné.

Předtím jsem měl slušnou práci v Norské radě pro uprchlíky. V září 2023 jsem si dokonce koupil dům u moře. To je to nejlepší, co můžete v Gaze mít. Ten výhled na moře. Ale najednou 32 let budování a hledání cesty k úspěchu a založení života prostě zmizelo.

Během několika hodin od začátku bombardování bylo ze zpráv izraelských představitelů jasné, že Gaza bude zničena.

Byli jsme vrženi před válečnou bestii. A my jsme byli jako malé kočky. Mou reakcí bylo vzít do ruky zbraň, videokameru. Natáčeli bychom, poslali bychom záběry ven, lidé je uvidí, budou reagovat. Zachráním svou rodinu. Přišlo mi to samozřejmé.

Zákaz vstupu mezinárodních novinářů do Gazy měl na nás jako na palestinské novináře obrovský dopad. Dalo nám to větší zodpovědnost. Zpočátku chtěli Gazané světu ukázat, co se děje. Stejně jako já si mysleli, že když odhalíme rozsah izraelské reakce, svět zpozorní. Brzy jsme však tuto víru ztratili, když jsme viděli, jak naši přátelé, sousedé a příbuzní umírají nebo oplakávají ztrátu vlastních dětí, rodičů a sourozenců - jen proto, že byli v nesprávný čas na nesprávném místě. Nebo, jak to zná svět, za to, že se stali vedlejšími oběťmi.

Nebylo to poprvé, co byli Palestinci v Gaze opuštěni v tak strašné situaci. Mám na mysli roky 2004, 2008, 2009, 2012, 2014, 2018. 2019, 2021. Moje děti zažily víc válek než let, kdy žily. Jsme zvyklí mít co do činění s izraelskou válečnou mašinérií, ale nic takového jako toto obléhání.

Vedlo to k hladomoru a pak nás přemohly duševní choroby. To vše bylo podpořeno vyčerpáním z nočního bombardování a následného celodenního kopání pod sutinami a hledání lidí. Během této války jsem natočil skupinu dětí zpod trosek, které navždy usnuly s hlavami stále ležícími na polštářích ve svých postelích. A nějak ani to nebylo to nejhorší, co jsem ten den natočil.

A pak ty evakuace. Nic není tak ponižující jako vysídlení a nikomu se zpočátku nechtělo opustit svůj domov. Proč by také měli?

Ale neměli jsme na vybranou a statisíce lidí zamířily na rozkaz izraelské armády do „bezpečných“ zón. Připadali jsme si znovu jako v roce 1948. Najednou jsem neslyšel vyprávění svého dědečka o nakbě. Nakbou jsem se stal já.

„Moje děti zažily víc válek než let, kdy žily.“

Moje vlastní cesta vedla z Džabalíje do Chán Júnisu a pak do Rafáhu. Podvýživa, násilí a strach, to vše bylo intenzivní. Nakonec jsem musel svou rodinu z Gazy vystěhovat. Něco, co jsem nikdy nechtěl udělat. V současné době žije moje žena a děti v jiné zemi než já. A když si pomyslím, že ještě před pár lety jsem Gazu vůbec neopustil.

Ale to je prokletí toho, že jsem se narodil jako Palestinec. Člověk je neustále v pohybu.

O filmu:

V padesátiminutovém speciálu, který uvádí Channel 4 News, je zničující portrét života a přežití na obléhaném území - před, během a po seizmických událostech 7. října - vyprávěný očima palestinského novináře, který se stal uprchlíkem, Júsefa Hammaše.

Ve filmu „Tohle je Gaza“ Júsef, který strávil roky reportážemi z pásma Gazy, poprvé vystupuje zpoza kamery. Při zpětném sledování svých záběrů mapuje vysídlení své rodiny a srdcervoucí rozhodnutí opustit svůj domov, když cestuje na jih do Rafáhu.

Zahraniční novináři mají od 7. října omezený nezávislý přístup do Gazy.  Júsef se od té doby stal jedním z nejvýraznějších palestinských hlasů současnosti.

Díky záběrům z oblastí, kam mezinárodní reportéři nemají přístup, tento film zkoumá problémy, kterým čelí novináři píšící pod bombardováním, kde je v ohrožení života neustálá hrozba násilí, politické nepokoje a cenzura.

Júsefova reportáž z počátku 7. října, kterou odvysílal zpravodajský kanál Channel 4 News, vyvolala celosvětové pobouření a učinila z něj i jeho rodiny terč. Po šesti měsících zpravodajství o konfliktu byl Yousef vysídlen.

Zdroj v angličtině ZDE