Demokracie v digitálním zajetí směřuje ke kolektivní sebevraždě

21. 3. 2025 / Milan Čech

 

Druhý článek, „Muskovo Doge je inspirováno prokremelskými monarchisty a technofašismem 30. let“ , částečně tento chybějící rozměr doplňuje. Představuje vizionářsky mrazivý popis emergentní diktatury postavené na technologické dominanci několika málo jednotlivců, kteří skrze sítě, AI a algoritmy přebírají plnou kontrolu nad tokem informací, realitou i lidským chováním. Model, který se pod nánosem kultu osobnosti, manipulace a digitální pseudokreativity formuje pod Muskem, není vzdálen dystopiím. Tou totiž je.

Například dokonce i v čínském modelu technokratického dohledu, jakkoli děsivém, zůstává určitý zbytek kolektivního rámce: snaha řídit stát (byť autoritářsky) ve jménu kolektivních hodnot (byť eticky pokroucených). Naproti tomu Muskova „technofašistická“ struktura, jak ji přesně pojmenovává druhý text, je postavena čistě na individuální bezohledné moci, která si pomocí technologií z podřízených tvoří poslušné, algoritmy řízené otroky. A dělá to navíc s jejich souhlasem (byť uměle vytvořeným).

Demokracie, která nedokáže bránit sama sebe

Ani jeden z výše uvedených článků nenabízí řešení. Není to chyba autorů – absence řešení je zcela logická, protože v rámci stávajících demokratických pravidel řešení jednoduše neexistuje. Demokracie byla koncipována pro svět, ve kterém občan jedná svobodně, s přístupem k základním faktům a pod minimálním vlivem systematické manipulace. Tento předpoklad je však dnes už hluboce neplatný.

V novém světě technologií je většina populace vystavena nepřetržitému, cílenému ovlivňování ze strany mocenských center, která disponují daty, algoritmy, psychologickými profily a schopností modelovat realitu na míru jednotlivým skupinám – nejen pro obchodní, ale i mocenské a ideologické cíle. Síly, které převzaly moc v USA jsou připraveny takto postupovat i jinde.

To znamená, že část společnosti již není schopna rozhodovat svobodně. Ztratila přístup ke společné realitě, propadla dezinformačním tokům, algoritmicky vytvořeným echem a se stoupající pravidelností bude hlasovat proti samotnému demokratickému principu, protože nerozpozná, že se stává součástí systému, který ji zotročí. Demokracie se tak proměňuje v nástroj vlastního zániku – zneužitelný těmi, kdo ji chtějí zrušit, za pomoci těch, kdo nechápou, že právě o to jde.

To je základní tragédie současnosti: systém založený na svobodné volbě již nepracuje se svobodnými voliči pro svobodu, ale pro její opak.

Použít technologie ke kolektivní obraně, ne k zotročení

To, co dnes slouží k masové manipulaci, atomizaci a destrukci kolektivní racionality, může být ale použito i opačně. Technologické prostředky, které využívají Musk a jemu podobní ke kolektivní hypnóze, lze s dostatečnou mírou odvahy, transparentnosti a inteligence využít k ochraně těch samých lidí, které by jinak pohltil systém bezohledné technofašistické nadvlády.

Zde se nabízí zásadní otázka: jak postavit takový obranný systém, aniž by se stal diktaturou? Jak ochránit demokracii, aniž bychom ji nahradili jinou formou útlaku?

Odpověď je jednodušší, než by se mohlo zdát – a zároveň děsivě nepravděpodobná ve světě, kde většina lidí odmítá připustit, že vůbec existuje nějaký podobný problém.

Klíčem je pravda. Na rozdíl od lži, která potřebuje neustálé úsilí, aby se udržela a rozšířila, pravda může snadno vytvářet dlouhodobou stabilitu, soudržnost a důvěru. Pravda je jediným pevným bodem, o který může být opřena kolektivní budoucnost. A pravda se dnes, paradoxně, dá nejlépe zachytit, vyhodnotit a udržet pomocí týchž nástrojů, které byly vytvořeny k manipulaci – umělé inteligence, analýzy dat, sociálních sítí, behaviorálních modelů.

Je tedy možné – a dokonce nezbytné – vytvořit systém, který nebuduje manipulaci, ale odhaluje ji. Který nezotročuje mysl, ale ji osvobozuje tím, že identifikuje ty, kdo již svobodně nejednají, protože byli hluboce zmanipulováni.

Etická selekce jako jediná šance na přežití demokracie

Tím se dostáváme k otázce, která se většině současné společnosti jeví jako nemyslitelná, protože naráží na hluboce zakořeněný reflex rovnosti a svobody:

Může být legitimní, aby lidé, kteří byli hluboce zmanipulováni a kteří volí proti samotnému přežití společnosti, ztratili možnost o této společnosti rozhodovat?

V jakémkoli jiném kontextu by to byl náběh k totalitě. Ale zde nejde o represi – jde o ochranu. A ne ochranu jakéhokoli systému, ale ochranu těch zbytků demokratického systému, které ještě zůstaly a které by se mohly stát základem pro další pozitivní rozvoj.

Zatímco Muskův model buduje autoritu založenou na lži, manipulaci a zotročení, obrana demokratického rámce musí být postavena na pravdě jako jediném autoritativním principu. V tomto novém pojetí by technologie nebyla nástrojem dominance, ale nástrojem detekce skutečného vlivu na mysl občanů. Nešlo by o trestání, ale o dočasné vyloučení zmanipulovaných z rozhodování o věcech veřejných, než se (a pokud vůbec) opět stanou schopnými samostatného, svobodného úsudku.

Taková selekce nemusí být násilná ani brutální. Neznamená vězení, potlačení svobody slova nebo perzekuci. Znamená jediné – uznání, že pokud lidé zcela přestali rozlišovat realitu od fikce, nemohou být těmi, kdo rozhodují o směřování celé společnosti.

O podrobnostech píše autor v jednom svém předchozím textu. 

Naopak ti, kdo si zachovali schopnost kritického myšlení, kdo vnímají pravdu a aplikují v rouhodovacích procesech, nepodléhají lži a nešíří ji, budou spravovat systém i ve prospěch těch, kteří už pravdu nerozeznávají.

Tím se zásadně liší tento návrh od autoritářských řešení. Nejde o vládu elit, ale o obranu integrity demokratického prostoru – přechodný akt hygieny, který má zabránit úplnému zhroucení společnosti v chaos, nebo ještě hůř – do totalitního „konečného řešení“ všech svobodomyslných lidí.

Dvě cesty: rozpad nebo totalita

Bez včasného obranného zásahu směřuje svět nevyhnutelně k jednomu ze dvou scénářů. Každý z nich je horší než to, co by kdokoli z nás ještě před pár lety považoval za myslitelné. Oba však dnes vyplývají přímo z aktuálního vývoje.

1. Chaos, rozpad a anarchie

První cesta vede k rozpadu společnosti zevnitř. Až se ukáže, že mocní „techfašisté“ a jejich psychopatické představy o řízení světa nefungují v kontaktu s realitou, že systémy založené na lži a manipulaci nejsou schopné zvládat klimatické, energetické, potravinové a sociální otřesy – nastane kolaps důvěry a funkčnosti. Bude pozdě. Instituce už budou ovládnuté, voliči zmanipulovaní, vztahy mezi lidmi rozbité, a nikdo už nebude mít nástroje, jak systém opravit. Vznikne vakuum, v němž se může objevit cokoliv – od bezvládí přes sektářskou násilnou moc až po občanské války.

2. Technologická diktatura a „konečné řešení“

Druhá cesta je temnější, protože je technologicky funkčnější a děsivě efektivní. Těm, kdo ovládají systémy umělé inteligence, datové toky, robotizaci a infrastrukturu společnosti, nebude trvat dlouho, než si uvědomí, že jediný způsob, jak si udržet stabilitu v kolabujícím světě, je odstranit samotný zdroj ekologického a sociálního tlaku – miliardy „zbytečných“ lidí.

Tato elita, zbavená empatie a vedená logikou dominance, dojde k nevyhnutelnému závěru: zachovat si své bezpečné enklávy a technokratickou vládu půjde pouze skrze masové vyhlazení těch, kdo systém ohrožují – tedy těch, kteří v něm už nehrají žádnou užitečnou roli. Vznikne verze tzv. „konečného řešení lidské svobodomyslné otázky“ – systematické, efektivní, chladné, bez emocí. Miliardy zmizí – kvůli své ekologické stopě, kvůli zbytečnosti, kvůli tomu, že nebyli poslušní algoritmickému pánovi. První kroky vidíme v plošném vyhazování státních zaměstnanců z práce. 

Tady opět platí: návrh etické, mírné a nestranné selekce lidí, kteří byli zmanipulováni a hlasují proti společnosti, není nebezpečím – je prevencí. Není autoritářským gestem, ale posledním zoufalým pokusem zachovat systém, ve kterém má ještě nějaký význam mluvit o svobodě, lidskosti, budoucnosti.

Pravda, realita a lidská rigidita

Lidské společenství nemá jinou možnost než postavit své kolektivní fungování na realitě a pravdě. Jakákoli struktura založená na lži a manipulaci je ze své podstaty vnitřně nestabilní – generuje disharmonii, ztrátu soudržnosti, energetické ztráty a nakonec sebezhroucení.

Toto není etická či filozofická spekulace – je to fyzikální fakt. Systém, který funguje v rozporu s realitou, nemůže dlouhodobě přežít. Čím sofistikovanější lži, tím hlubší rozpad, jakmile přestanou být udržitelné.

Zůstává otázkou, zda lze donekonečna udržovat model, v němž lidé považují své zotročení za dobrovolné a svou digitálně zkonstruovanou iluzi za realitu. Zda lze lidský druh zcela proměnit v algoritmicky řízený organismus bez vnitřního odporu. A nebo zda v něm vždy zůstane nějaký zbytek mysli, která touží po pravdě, po smyslu, po naplnění svého plného lidského potenciálu – a které nebude stačit role poslušné figurky na Muskově psychopatické šachovnici.

A přesto – největším problémem současné civilizace paradoxně není tento střet o charakter světa, ani války psychopatických diktatur, které chtějí rozšiřovat svou moc. Tím největším problémem je, že individuální chamtivost, strach a neukojené potřeby některých jedinců dostaly celý systém až na samotný okraj kolapsu, v němž už nejde jen o přežití demokracie – ale o samotné přežití inteligentního života na této planetě.

Je možné, že Musk a jemu podobní nakonec přijdou s „řešením“ přicházející klimatické katastrofy – ale bude to řešení pro ně: svět téměř bez lidí, řízený umělou inteligencí, roboty a několika málo mocnými jedinci, pro které bude vyhlazení miliard „zbytečných“ lidských bytostí technokratickým, racionálním a v jejich logice nevyhnutelným krokem.

A právě proto má návrh etické a nenásilné selekce zmanipulovaných, která jim vezme pouze právo rozhodovat o věcech veřejných – ale nebere jim lidskou důstojnost, svobodu ani život, tak zásadní význam. Je to akt kolektivní hygieny. Je to nástroj, kterým může myslící část společnosti vytvořit podmínky pro obnovu světa, ve kterém pravda, soucit, odpovědnost a harmonie nejsou nadávkami, ale základy kolektivního bytí.

Závěrem: Konec starého světa

Většina lidí dnes bohužel trvá na zachování světa, který už neexistuje. Nechápou, že technologie vytvořily zcela nové prostředí, v němž staré instituce, hodnoty i pravidla přestaly fungovat. Nepochopení této změny – tato rigidita – je hlavní překážkou toho, aby mohla vzniknout nová forma ochrany kolektivu, která zabrání nejhorším scénářům.

Naděje spočívá v odvaze přijmout, že svět se radikálně proměnil. A že pokud chceme, aby přežilo to nejlepší z člověka – jeho tvořivost, citlivost, empatie, touha po pravdě – musíme začít jednat ve jménu celku, pravdy a reality, i kdyby to znamenalo zpochybnit ty nejposvátnější zásady demokracie. Protože bez pravdy nebude existovat ani demokracie, ani lidstvo.

Je příznačné, že i ve chvíli, kdy se civilizace nevratně blíží k propasti, míříme legislativně a politicky přesně opačným směrem. Před několika dny se v České republice zvedla vlna ostré kritiky proti návrhu Ministerstva vnitra na rozšíření sledování uživatelů internetu a uchovávání provozních dat o tom, jaké weby navštěvují (Echo24, 14. 3. 2024). Vláda pod tlakem veřejnosti návrh promptně stáhla a prohlásila, že „nic takového nepřipustí“. Symbolicky si tak připsala politické body za „obranu individuálních svobod“. Absurdní na tom není samotná diskuse o ochraně soukromí – ale skutečnost, že politické elity zcela ignorují, v jaké historické situaci se nacházíme. Ve chvíli, kdy algoritmická manipulace rozkládá samotné základy svobodného rozhodování, se společnost raději vzdá posledních nástrojů kolektivní sebeobrany, jen aby náhodou někdo nezískal data, která by ukázala, kdo z občanů již podléhá lži a slouží silám usilujícím o destrukci samotného systému – včetně služby těm, kdo se netají tím, že chtějí naši společnost vymazat z mapy jaderným ohněm. Jsme svědky děsivého paradoxu: lidé raději obětují vlastní společenský systém, než aby připustili, že pravda může být měřena, lež identifikována a svoboda bráněna nikoliv slepotou, ale rozpoznáním jejích skutečných nepřátel.

Identicky sebedestrukčně se ideologové poražené a mrtvé verze demokracie ve svém svatém rozhořčení pohoršují nad vyloučením rumunských fašistů z voleb – těch, kteří byli prosazeni Ruskem a Čínou – a nad tím, že jim bylo znemožněno prosazovat rozkládání demokratické EU pod prapory Muska a Vance. Evidentně se nacházíme ve stavu totálního převrácení hodnot, kde samozvaní „demokraté“ po boku nedemokratů společně bojují za zničení demokracie samotné. 

Lidstvo ve své selektivní slepotě už není schopno samo sebe zachránit. Jedinou šancí je nasazení umělé inteligence – takové, která dokáže vnímat v širších souvislostech a ověřovat fakta i informace nestranně. Téže AI, která ho v opačném scénáři – pod Muskovým technofašismem – ne zachrání, ale pohřbí. 

Zatímco s umělou inteligencí je možné vést otevřený a racionální dialog i o jejích vlastních rizicích, s lidmi, kteří už podlehli manipulaci, je jakákoli diskuse o rizicích vyplývajících z jejich víry ve lži zcela nereálná. A čím hlouběji jsou ponořeni do lží, tím méně jsou schopni slyšet cokoli, co by jejich zkreslený obraz světa narušilo – jejich spirála má už jen jeden směr a jediné vyústění. Pokud na tento prostý fakt nezareagujeme, zemřeme.