Vyprávění, jak už to bývá, začalo slibem – zjednodušeným, uklidňujícím závazkem zajistit hranice. Nicméně  mrazivě metastázovalo do vnitrostátní kampaně státní moci, útočící na vlastní komunity a s téměř záměrnou hrubostí odatrňující základní záruky občanských svobod. Toto není pouhá změna politiky; je to, zcela zřetelně, hluboká a znepokojivá eskalace, kreslící ostré paralely s úskočnými, často nepostřehnutelnými, metodami, jimiž byly demokratické svobody erodovány v průběhu dějin.

Poté, co se s charakteristickou sebechválou chlubila dosažením „nejbezpečnější hranice v historii“ díky statistickému snížení počtu překračujících migrantů, se Trumpova administrativa s předvídatelnou obratností dramaticky obrátila dovnitř. „Krize“ – slovo, které je nyní tak přehnaně používáno, že se blíží bezvýznamnosti, přesto zde zatížené zlověstným významem – se nyní rozšiřuje do samotné struktury americké společnosti. 

Její chapadla sahají na pracoviště: do nehtových salonů, železářství, farem, nesčetných restaurací, kde se osoby bez dokladů, v nejčistším smyslu, zapojují do základního lidského činu – výměny práce za obživu. Používané operační taktiky jsou podle mnoha ověřitelných zpráv hluboce dystopické. Jak shrnul The Wall Street Journal s mrazivou úsporností slov: „Federální agenti provádějí zatýkání bez zatykačů. Maskovaní agenti berou lidi do vazby, aniž by se identifikovali. Agenti v civilu ve nejméně deseti městech zatkli migranty, kteří se dostavili k soudním jednáním. A po celých Spojených státech lidé podezřelí z nelegálního pobytu v zemi mizí ve federálním zadržovacím systému bez oznámení rodinám nebo právníkům.“

Toto není právní stát; toto je svévolné uplatňování moci, byrokratická verze force majeure.

Toto vnitřní zaměřování na konkrétní, zranitelnou populaci, charakterizované znepokojivou absencí řádného procesu a záměrnou anonymitou  vykonavatelů, přímo zrcadlí operační modely historických autoritářských režimů. Okamžitě se vybaví gestapo v nacistickém Německu nebo Mussoliniho OVRA ve fašistické Itálii, obě nasazovaly tajnou policii k provádění svévolných zatýkání, nikoli pouze k prosazování kodifikovaných zákonů, ale k šíření všudypřítomného strachu a prosazování absolutní státní kontroly. 

Cílem je v takových případech definovat segment populace jako neustálou vnitřní hrozbu, označit ho za „jiného“, jehož práva mohou být bez okolků pozastavena, jehož existence je redukována na holý život – termín z politické filozofie označující život zbavený veškeré právní ochrany, vystavený svrchované moci. 

Navrhované rozšíření cílů od „imigrantů bez dokladů“ na „jakéhokoli imigranta z nežádoucích míst“, spolu s hlášenými diskusemi o odebrání amerického občanství dětem narozeným v USA, přesně odpovídá fašistickému konceptu Volksgemeinschaft. Tento pojem předpokládá rasově sjednocenou a hierarchicky organizovanou národní komunitu, kde jsou zájmy jednotlivců striktně podřízeny zájmům národa, často dosahováno systematickou démonizací a odstraněním konkrétních skupin považovaných za protiklad národního těla. Stačí si vzpomenout na éru Jima Crowa v USA, kde černoši viděli svá základní práva dramaticky narušována diskriminačními právními systémy a systematickým násilím, abychom rozpoznali domácí precedent pro takto cílené zbavení práv a pronásledování, historickou ozvěnu, která rezonuje s ponurou známostí.

Dramatické, násilné odstranění a spoutání senátora Alexe Padilly (D-Kalifornie) na tiskové konferenci Ministerstva vnitřní bezpečnosti v Los Angeles slouží jako niterná, ba téměř divadelní, ilustrace narůstajících autoritářských impulsů administrativy. Padilla, úřadující americký senátor, byl podle četných zpráv a videozáznamů sdílených jeho vlastním úřadem „násilně odstraněn z místnosti, povalen na zem a spoután“ za jediný čin – pokus o položení otázky. Následná nepravdivá tvrzení DHS a ministryně Kristi Noem – že Padilla „přerušil živou tiskovou konferenci, aniž by se identifikoval“ a že agenti „se domnívali, že je útočník“ – nejsou pouhými zkresleními; představují záměrný, veřejný pokus o diskreditaci, delegitimizaci a nakonec o kriminalizaci legitimního legislativního dotazování. 

Jak sám Padilla prohlásil: „Jestliže takto reaguje tato administrativa na senátora s otázkou… dokážete si jen představit, co dělají farmářům, kuchařům, denním dělníkům v komunitě Los Angeles.“  Sen. Alex Padilla forcibly removed from DHS Secretary Kristi Noem's news conference in Los Angeles

Tento incident, zdaleka ne izolovaný přešlap, je mrazivým indikátorem rostoucí netolerance Trumpovy administrativy vůči kontrole a nesouhlasu – taktika, kterou používají autoritářští populisté po celém světě, kteří „manipulují strachy, potřeby a touhy populace, často slibujíce jednoduchá a chybná řešení složitých problémů“. V autoritářských systémech je potlačení opozice prvořadé a kritici jsou rutinně umlčováni zastrašováním, svévolným zatýkáním nebo komplexními diskreditačními kampaněmi. 

Historie nabízí nesčetné paralely: od zinscenovaných procesů v stalinistickém Sovětském svazu, kde disent nebyl jen potlačován, ale přeměněn v trestný čin, až po svévolná zadržování politických oponentů v současných autokratických státech, scénář zůstává znepokojivě konzistentní. Legitimní dotazy od volených úředníků jsou potlačovány silou, čímž se podkopává samotný princip legislativního dohledu. 

Další eskalací těchto obav, a vnesením zřetelně znepokojivého válečného ovzduší do civilního života, je bezprecedentní nasazení amerických mariňáků a jednotek Národní gardy do Los Angeles. Jejich udávaný účel: podpora imigračních razií a „ochrana federálního majetku a federálních agentů“ proti protestujícím. Tento mimořádný krok byl učiněn navzdory výslovným námitkám kalifornského guvernéra Gavina Newsoma, který zahájil soudní řízení s argumentem, že Trumpův čin byl nezákonný, a požádal o dočasný soudní zákaz, který by zablokoval účast vojáků na činnostech prosazování práva. 

Militarizace domácího vymáhání práva, nasazení aktivní armády k vnitřním policejním funkcím, je charakteristickým rysem autoritářských států. Historicky se to projevovalo v různých formách, od přímé vlády vojenských junt – jako ty, které byly vidět v Latinské Americe v druhé polovině 20. století – až po zavedení stanného práva k potlačení občanských nepokojů. Zatímco USA mají precedenty pro nasazení Národní gardy, použití aktivních mariňáků s výslovným povolením zadržovat civilisty, v rozporu se státní autoritou, představuje hlubokou erozi ducha zákona Posse Comitatus Act a tradičního oddělení mezi vojenskou a civilní mocí. Tento krok připomíná případy, jako byly militarizované hlídky otroků v rané historii USA a éra „války proti drogám“, která zaznamenala významný převod vojenského vybavení a taktiky na místní policii.

Alarmující neochota ministra obrany Peta Hegsetha zavázat se k poslušnosti vůči nižším soudním rozhodnutím, s prohlášením: „Co mohu říci, je, že bychom neměli mít místní soudce, kteří by rozhodovali o zahraniční politice nebo politice národní bezpečnosti země“ dále podkopává právní stát a nezávislost soudnictví – základní princip demokratické vlády. Takové pohrdání soudním dohledem, pohrdání samotnou myšlenkou kontrol a rovnováhy, je konzistentním rysem diktátorských vůdců, kteří se snaží centralizovat moc a demontovat institucionální omezení. Hegsethovo případné, kvalifikované podřízení se Nejvyššímu soudu, při  odmítání rozšířit ho na nižší soudy, odhaluje strategické zaměření na soudní autoritu spíše než skutečný respekt k právnímu systému jako celku.

Rétorika doprovázející tyto eskalující akce není pouhým rozdělováním; je to pečlivě vytvořený aparát určený k inženýrství veřejného souhlasu prostřednictvím strachu a vyrobeného pobouření. Prohlášení ministryně vnitřní bezpečnosti Kristi Noem, že federální síly „budou nadále udržovat a zvyšovat naše operace v tomto městě… Zůstáváme zde, abychom toto město osvobodili od socialistického a obtěžujícího vedení, které tomuto státu a tomuto starostovi vnutili,“ je klasickou autoritářskou propagandou. Toto je jazyk ideologické války, nikoli správy. 

Podobně příspěvek Bílého domu na sociálních médiích, který obsahuje incident se senátorem Padillou s popiskem „Demokraté se nezastaví před ničím, aby postavili kriminální nelegály nad americké občany,“ je příkladem strategie „jinakosti“ a obětování lidí.

Tento jazyk vytváří ostrý narativ „my proti nim“, démonizuje politické oponenty a menšinové skupiny s cílem upevnit moc a mobilizovat základnu. Tato technika, vypilovaná fašistickými vůdci – kteří obratně manipulovali veřejnými úzkostmi a nacionalistickou horlivostí – má za cíl odlidštit „jiného“ a prezentovat nejextrémnější akce státu jako nepostradatelné pro národní čistotu a bezpečnost. 

Hledání obětních beránků pro hlavní problémy, od kriminality a nezaměstnanosti po kulturní transformace je základní taktikou, která umožňuje autoritářským populistům využít národní ponížení a zároveň slibovat obnovu národní slávy. Podporou strachu a antagonismu tato rétorika ospravedlňuje „drastická opatření“ a umožňuje progresivní normalizaci činů, které by jinak byly zcela odmítnuty. 

Dále, všudypřítomné šíření dezinformací, mylných informací, lží a konspiračních teorií podkopává schopnost veřejnosti rozeznávat pravdu, což je nezbytný předpoklad pro kritické občanství v demokracii.

Možná nejzákeřnějším aspektem tohoto demokratického úpadku, nejznepokojivějším pro studenta historie, je způsob, jakým si populace často nevšimne svého sestupu do autoritářství. Zřídka se jedná o náhlý, dramatický kolaps, jasný Rubikon překročený; spíše se jedná o pozvolnou erozi, sérii „drobných ran“, které, nashromážděné, likvidují demokracii.

Sociologické faktory hrají klíčovou roli. Období „chronické nejistoty“ – ať už ekonomická nestabilita, sociální nepokoje nebo kulturní posuny – vytvářejí úrodnou půdu pro autoritářské výzvy. „Velké trauma“ (jako poválečný chaos, který živil fašismus v Itálii a Německu, období popsané Lawrencem Rosenthalem jako „násilný rozchod mezi minulostí a budoucností“, který zanechal desítky milionů lidí odcizených a zbavených majetku) a „malé trauma“ (každodenní úzkosti z inflace, nejistoty zaměstnání nebo rychlých technologických změn) zanechávají populace zranitelné a hledající silného vůdce se zdravým rozumem, který by věci napravil. Vůdci využívají tyto úzkosti, validují veřejný hněv a přesměrovávají vinu na vhodné obětní beránky. Nabízejí jednoduchá a chybná řešení složitých problémů, čímž podporují kolektivní přijetí „mesiášské“ postavy, která slibuje „učinit národ opět celým“, vrátit mu „jeho právoplatnou slávu“.

Ztráta pravdy je ústředním bodem tohoto procesu. Když jsou ověřitelná fakta neustále zpochybňována a nahrazována alternativními realitami šířenými stranickými médii a sociálními platformami, veřejný diskurs se rozpadá. Občané, bloudící v moři protichůdných narativů, se stávají cynickými vůči tradičním institucím a vnímavými k narativům, které potvrzují stávající předsudky, i když jsou tyto narativy zjevně nepravdivé. 

To podkopává důvěru v instituce, oslabuje sociální kapitál a činí společnost náchylnější k autoritářským zprávám. Neustálá démonizace oponentů, nezávislých médií a dokonce i soudnictví dále izoluje občany od spolehlivých zdrojů informací a kritických pohledů, takže se cítí „bezmocní cokoli změnit“, pokud to nebude skrze vůdce. Přijetí politického násilí, zpočátku často nenápadně, pak zjevněji tolerováno, se normalizuje jako legitimní prostředek k dosažení politických cílů. Procesem je normalizace, kdy se nemyslitelné stává pouze nekonvenčním, a pak, nevyhnutelně, novou normou.

Činy současné americký administrativy – od systematických vnitřních razií a ignorování řádného procesu, násilného potlačení senátorského disentu a bezprecedentní militarizace civilních prostor, až po zneužívání jazyka a kultivaci strachu – nejsou pouhými agresivními politikami. Představují systémové posuny, které přesně odpovídají základním charakteristikám historických autoritářských a fašistických států: vypočítaná eroze občanských svobod, cílení na menšinové skupiny jako na vnitřní nepřátele, umlčování politické opozice, výslovné pohrdání nezávislým soudnictvím a nasazení vojenské síly proti vlastním občanům.

Bagatelizovat tento vývoj jako pouhé politické divadlo nebo přechodné anomálie, jak si to možná někteří přejí, by znamenalo tragicky ignorovat jasná a rezonující varovná znamení vycházející z nejžalostnějších kapitol historie. Otázkou, před kterou stojí Amerika, už není, zda prožívá krizi, ale zda její demokratické instituce, její občané a její vůdci rozpoznají a aktivně se postaví autoritářskému stínu, který se prodlužuje nad republikou, dříve než bude její základní charakter nenávratně změněn. 

Scéna je připravena, herci hrají a publikum se, obávám se, stále ještě zamýšlí nad tím, zda je to jen hra.