Jak může být propagace komunismu trestná, když fašistická ideologie přetrvává legálně?

26. 7. 2025 / Fabiano Golgo

čas čtení 4 minuty

Zákonem garantovaná rovnost před právem (Gleichbehandlung) se stala hlavním argumentem českých zákonodárců pro novelu trestního zákoníku, která nově kriminalizuje propagaci komunismu stejně jako nacismu. Cílem je podle předkladatelů narovnat historickou nespravedlnost, odstranit morální asymetrii a jasně deklarovat, že obě ideologie 20. století – nacismus i komunismus – měly zločinný charakter. Novela je vítána institucemi jako Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) jako potřebná a symbolicky důležitá.


Jenže za touto domnělou rovnováhou se skrývá zarážející nerovnost v praxi. Zatímco za propagaci komunismu má nově hrozit až pět let vězení, politické subjekty a jednotlivci, kteří otevřeně prosazují nacionalistické, xenofobní nebo islamofobní postoje – jako hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) Tomia Okamury, Václav Klaus starší a mladší, nebo Miloš Zeman – nadále působí zcela legálně a v mnoha případech se těší vysoké politické legitimitě.

Naskýtá se tedy zásadní otázka: Jak může být v České republice trestná propagace komunismu, když šíření idejí, které nápadně připomínají fašismus, zůstává bez povšimnutí a je součástí oficiální politiky?

Zastánci novely argumentují, že komunistický režim v Československu zanechal za sebou vraždy, politické lágry a systematické potlačování práv – a že právní stát se musí chránit před jakoukoliv ideologií, která k něčemu takovému vede. To je klasický postoj tzv. „militantní demokracie“, tedy demokracie, která si klade za povinnost bránit se proti těm, kdo by ji chtěli zničit.

Jenže rovnice komunismus = nacismus je nejen právně problematická, ale i historicky a filozoficky zjednodušující. Co přesně se myslí „komunismem“? Marxismus? Stalinismus? Nebo jakákoliv forma levicového radikalismu? Zákon, jak je formulován, nevymezuje hranici přesně – což umožňuje selektivní výklad.

Navíc – zatímco nacismus je od základu rasistický, autoritářský a expanzivní, komunismus v teorii není nutně antidemokratický a už vůbec ne rasově motivovaný. V několika evropských zemích (např. ve Francii, Portugalsku nebo Řecku) legálně působí komunistické strany. Česká novela tak riskuje, že z kriminalizace totality se stane kriminalizace ideologie jako takové.

Naproti tomu SPD Tomia Okamury a její satelitní skupiny – zcela doloženě – šíří nenávist k migrantům, muslimům, Romům a sexuálním menšinám. Ve zprávách Ministerstva vnitra jsou opakovaně označováni jako hlavní nositelé xenofobie, manipulují s dezinformacemi, relativizují holocaust a spolupracují s mezinárodní krajní pravicí. Jejich představitelé byli souzeni za podněcování nenávisti nebo popírání genocidy.

A přesto – české soudy i ministerstvo je opakovaně odmítly oficiálně označit jako extremistické. Jeden z klíčových argumentů zněl: nenávist není „dominantní“ složkou jejich projevu. Jinými slovy: xenofobie je tolerována, pokud není vším.

To je hlavní paradox: zákon tvrdě postihuje historickou, poraženou ideologii – ale zavírá oči před ideologií, která je dnes živá, vlivná a parlamentní. Okamurovo hnutí není okrajové. Má zastoupení ve sněmovně, evropské poslance, spolupracuje s Le Penovou, Salviniovou a Wildersem. Není mimo systém – je jeho součástí.

Právo, které se tváří jako spravedlivé, ale aplikuje se selektivně, přestává být spravedlivé. Česká justice kriminalizuje levicovou minulost, ale pravicovou přítomnost omlouvá jako legitimní politický diskurz.

Tato asymetrie má kořeny v povaze české historické paměti. Komunismus je v českém národním příběhu ztotožňován s domácím útlakem, zatímco fašismus byl – alespoň ve veřejném diskurzu – vždy vnějším nepřítelem, spojeným s německou okupací.

Tím vzniká prostor pro nacionalistické síly, které se vydávají za ochránce národa, tradice a suverenity – přestože používají jazyk a postupy nápadně připomínající meziválečný fašismus. Právě tyto síly však dnes představují reálnou hrozbu pro pluralitní demokracii.

Pokud je cílem novely ochrana demokracie, pak by tato ochrana měla být uplatňována nestranně. Zákon by měl postihovat ideologie, které skutečně ohrožují lidská práva a svobody – bez ohledu na to, zda mají původ vlevo nebo vpravo. V opačném případě nejde o obranu demokracie, ale o instrumentalizaci minulosti – o politické gesto, které má oslabit levici a zároveň legitimizovat krajní pravici.

Demokracie, která se bojí marxistického trička, ale nevadí jí, že veřejnoprávní televizi chce někdo „vyházet z oken“, je demokracie, která ztratila kompas.

Historii bychom neměli chápat jako soudní síň, ale jako neustálý dialog. A v tomto dialogu si Česká republika musí položit zásadní otázku: Které ideologie dnes nejvíce ohrožují naši otevřenou, pluralitní společnost? Pokud mezi ně patří xenofobie, autoritářský populismus a nacionalismus – a všechny známky nasvědčují, že ano – pak nelze v demokratickém právním státě postihovat jen ideologii jedné barvy.

Jinak to nebude demokracie, která se brání. Bude to demokracie, která si lže do kapsy.

2
Vytisknout
1143

Diskuse

Obsah vydání | 25. 7. 2025