Nastal pro Gazu teď onen okamžik "vybombardujte ty koleje"?
28. 7. 2025
S jasně viditelným zničením Gazy vyvstává otázka, co může přimět světovou komunitu k zásahu, který ukončí izraelský genocidní útok, a jakou formu tento zásah bude mít, ptá se židovský autor Michael Schaeffer Omer-Man
Často se říká, že izraelská válka proti Gaze je první genocidou vysílanou živě. Tragické poslední prosby a poslední výdechy Hind Rajab byly vysílány po internetu, aby je všichni mohli slyšet. Izraelští vojáci hrdě zveřejňují videa svých zvěrstev a ničení na TikToku. Odvážní Palestinci si vybudovali obrovskou základnu sledujících na sociálních médiích, kteří se každý den přihlašují, aby byli svědky jejich hladu, vysídlení a teroru. Více lidí po celém světě je dnes vystaveno téměř v reálném čase drastickým obrazům zabíjení a hladovění než kdykoli v historii.
Na genocidě v Gaze není jedinečné to, že světoví vůdci – jediní lidé, kteří mají prostředky ji zastavit – vědí o izraelských akcích a jejich záměrech od prvního dne. A neudělali téměř nic, aby to zastavili.
Prosby hladovějících lidí, obrazy vyhublých těl, dehumanizace, na které je založena taková krutost a utrpení, mi připomínají spisy, obrazy a zkušenosti židů, které nacisté uvěznili a vyhladověli v koncentračním táboře Bergen-Belsen. Jednou z těchto lidí byla i moje matka, tehdy malé dítě, které bylo uvrženo do stále přeplněnějších prostorů, kde bylo každý týden méně a méně jídla.
V Bergen-Belsenu hladověla spolu s mou matkou, možná ve stejném baráku, Hanna Levy-Hass, matka novinářky Amira Hass z deníku Haaretz. Hanna byla jednou z mála lidí, kteří si během svého pobytu v Bergen-Belsenu vedli deník, který se dochoval a byl později vydán.
V únoru 1945 napsala: „Hlad ničí ducha. Cítím, jak mi ubývá fyzická i duševní síla. Věci mi unikají, nedokážu pořádně myslet, nedokážu pochopit dění, nedokážu si uvědomit celou hrůzu situace."
„Náš hlad se jen zesílil,“ pokračuje deník. „Naše těla jsou jím zničena, všichni se plazíme jako hadry; muži doslova padají vyčerpáním na zem a umírají hlady, tak jednoduché to je.“
O osmdesát let později, v reportáži z Khan Younis v jižní Gaze, napsala novinářka Ruwaida Amer z časopisu +972 Magazine: „Už asi měsíc jsem ztratila schopnost sledovat zprávy. Nemůžu se soustředit. Moje tělo selhává.“
„Z domu už téměř nevycházíme, bojíme se, že se nám podlomí nohy,“ pokračuje Amer. „Moje sestra to už zažila: když na ulici hledala něco, cokoliv, čím by nakrmila své děti, najednou se sesula na zem. Její tělo nemělo ani sílu stát.“
Jedna z otázek, která mě ohledně holokaustu vždy pronásledovala, je, co mohli obyčejní lidé udělat, aby zabránili masovým vraždám a deportacím. Samozřejmě existuje mnoho jednotlivců, kteří zachránili nespočet židů tím, že je ukrývali nebo pašovali, a to s velkým rizikem pro sebe i své rodiny. Méně známé jsou však velmi ojedinělé případy generálních stávek a masových protestů. Na začátku roku 1941 například odhadovaných 300 000 lidí ochromilo Amsterdam, aby zastavili nacistickou deportační a vražednou mašinerii.
Podle amerického Národního muzea druhé světové války „začalito tramvajoví řidiči a pracovníci hygienických služeb. Rychle se k nim přidali dokaři. Pracovníci na kolech zvonili na zvonky u domů a zastavovali dopravu v ulicích, aby řidiče přesvědčili, aby se k nim připojili. Továrny zavřely. Kanceláře, obchody a restaurace zůstaly prázdné.“ Reakce nacistů byla tvrdá, smrtící a účinná: německé síly zabily při pouličních střetech devět účastníků stávky, desítky dalších zranily a později popravily 18 demonstrantů, kteří se pokusili zorganizovat další akci.
K podobné masové mobilizaci již nikdy nedošlo a nacisté v následujících letech zabili více než tři čtvrtiny nizozemských židů. Pokud by však masové lidové akce nestačily, zahraniční vojenská intervence mohla zachránit nesčetné životy, ne-li úplně zastavit genocidu. V roce 1944 dokonce židovští vůdci lobovali u představitelů americké vlády, aby bombardovali Osvětim a železnice, které tam transportovaly židy.
V roce 2013 izraelský premiér Benjamin Netanjahu v projevu, jehož cílem bylo získat mezinárodní podporu pro vojenskou akci proti Íránu, prohlásil: „Vůdci spojenců věděli o holocaustu, když se odehrával. Dokonale chápali, co se děje v táborech smrti. Byli požádáni, aby jednali, mohli jednat, ale neudělali to.“
O čtyři roky později na jiné ceremonii věnované holocaustu byl Netanjahu ještě konkrétnější: „Kdyby světové mocnosti v roce 1942 zasáhly proti vyhlazovacím táborům – a stačilo by jen opakované bombardování táborů –, mohly zachránit čtyři miliony židů a životy mnoha dalších milionů. Spojenci o tom věděli – a nezasáhli.“
V září loňského roku se konference pořádaníá newyorským časopisem Jewish Currents nemohla vyhnout otázce, jak zastavit tento genocidní proces. V jedné z diskusí se jeden z účastníků zeptal vysokého jihoafrického diplomata Zanea Dangora, proč „namísto našich nejlepších právníků do Haagu nepošleme do Gazy naše nejlepší generály“.
Dangorova odpověď, že vojenská podpora by pravděpodobně situaci jen zhoršila, vycházela ze střízlivého pohledu na obrovskou nerovnováhu sil mezi Izraelem, který má zdánlivě bezpodmínečnou podporu největší světové supervelmoci, a několika málo zeměmi, které mají odvahu se mu postavit.
Před několika týdny jsem se setkal s Dangorem na mimořádném zasedání Haagské skupiny v Bogotě, kde se sešli zástupci 30 zemí, aby diskutovali o konkrétních krocích, které by mohli podniknout k ukončení genocidy v Gaze. Ve svém úvodním projevu Dangor připomněl zúčastněným státům, že „nesou konečnou odpovědnost za zajištění a ochranu nezadatelných práv palestinského lidu“.
Spojené státy pohrozily všem účastníkům, že „budou agresivně bránit své zájmy, svou armádu a své spojence, včetně Izraele, před takovou koordinovanou právní a diplomatickou válkou“. Ale 12 z 30 zemí, z nichž žádná neměla vliv ani sílu postavit se supervelmoci, se postavilo tlaku USA a oznámilo zbrojní embargo proti Izraeli spolu s dalšími obchodními opatřeními a kroky k stíhání izraelských válečných zločinců.
Mezi „bombardováním kolejí“, embargem na zbraně a úplnou nečinností existuje samozřejmě celé spektrum možných zásahů. Stovky globálních a palestinských organizací na ochranu lidských práv a občanské společnosti nedávno vyzvaly země po celém světě, aby se připojily k humanitárnímu konvoji, „vyslaly oficiální diplomatické mise na nejvyšší možné úrovni, aby doprovázely nákladní vozy s humanitární pomocí, které již čekají na hraničním přechodu Rafah, a vstoupily spolu s nimi do Gazy“.
Diskuse