Nedomyšlená strategie národní bezpečnosti Velké Británie

25. 9. 2025

Za to mohou především dvě věci. První je neprověřené napětí mezi slibem strategie „systematického přístupu k prosazování národních zájmů“ na jedné straně a opakovaným tvrzením, že tyto zájmy jsou zcela a neoddělitelně spjaty s britskými aliancemi, na straně druhé. Mělo by být totiž již jasné, že se na „spojence“ nelze nutně spolehnout a že za určitých okolností nejsou agendy spojenců bezpečnostním přínosem, ale spíše zdrojem výrazně zvýšeného nebezpečí pro Británii. 

Druhým zásadním problémem, který Británii trápí již mnoho let, je napětí mezi závazky deklarovanými ve „strategii“ a praktickými limity britských zdrojů. Autoři měli věnovat pozornost slavné maximě bývalého francouzského premiéra Pierra Mendese-France: „Vládnout znamená volit.“

Když jsou však volby obtížné a bolestivé, volba vyžaduje nejen znalosti a inteligenci, ale také morální odvahu. V tomto případě autoři nerozumí významu slova „priorita“ nebo se jej rozhodli ignorovat. Poté, co stanovili jednu „prioritu“ v NATO a údajnou ruskou hrozbu, přidávají další a další „priority“. Nová „strategie“ slibuje sladění ambicí a zdrojů prostřednictvím obrovského zvýšení vojenských výdajů a posílení vojenského průmyslu; ale i kdyby k tomu došlo – a existují dobré důvody se domnívat, že je to z finančního hlediska nemožné –, nebude to ani zdaleka stačit k dosažení všech protichůdných cílů stanovených v tomto dokumentu.

Téměř 70 let se britská elita snažila udržet si pozici velmoci na bedrech Spojených států. Výsledkem této „strategie“ je, že je prosycena americkým jazykem, americkými předpoklady a americkými (a izraelskými) agendami. Západní demokracie jsou tak ohroženy „autoritářskou agresí“, „řád založený na pravidlech“ je ohrožen Ruskem, čínskými, íránskými a severokorejskými „revizionisty“ a „bezpečnost Evropy a Indo-Pacifiku je neoddělitelně propojena“.

Tento dokument předkládá legitimní argument národního zájmu pro britskou obrannou spolupráci s Austrálií v podobě podpory britského vojenského loďařství prostřednictvím dohody „Aukus“, na jejímž základě budou USA, Velká Británie a Austrálie spolupracovat na stavbě nové generace jaderných útočných ponorek, které by měly být dodány – doufejme – za asi 20 let. Tento projekt by ve Velké Británii vytvořil asi 7 000 nových pracovních míst.

Problémem je, že v souladu s rétorikou Washingtonu je to zabaleno do nepřátelského jazyka o Číně, který daleko přesahuje jakoukoli skutečnou čínskou hrozbu pro Austrálii nebo mezinárodní obchod a daleko přesahuje jakoukoli čínskou hrozbu pro Británii. Nejenže to přidává zcela zbytečný prvek napětí do anglo-čínských vztahů, ale také to ignoruje skutečnost, že pokud by existovala vážná čínská vojenská hrozba pro Austrálii, britské ozbrojené síly by s tím nemohly téměř nic dělat.

Jeden aspekt potenciální britské role v „Indo-Pacifiku“ symbolizuje doslova malý obrázek britské letadlové lodi vedle priority „rozvíjení vztahů v nových oblastech“. Jedna ze dvou britských letadlových lodí, HMS Prince of Wales, byla právě vyslána na dočasné nasazení do Indického a Tichého oceánu jako součást britské letadlové „úderné skupiny“.

Podle britské vlády je jedním z cílů mise „prohlásit letadlové lodě třídy Queen Elizabeth se všemi jejich součástmi za plně funkční“. Britské letadlové lodě jsou však známé tím, že nejsou „plně funkční“. Obě trpí technickými problémy. Nejsou schopny přepravit plný počet (amerických) stíhaček. Královské námořnictvo tvrdí, že indicko-pacifická úderná skupina je „mezinárodní záměrně“, ale ve skutečnosti je mezinárodní z nutnosti, protože Británie nemůže poskytnout dostatek doprovodných plavidel.

Nejpodivnější ze všeho je tvrzení, že toto nasazení v Pacifiku má také „potvrdit závazek Velké Británie vůči NATO“. NATO je zkratka pro Severoatlantickou alianci, nikoli pro Indicko-pacifickou alianci. S jednou britskou letadlovou lodí na moři je druhá prakticky imobilizována kvůli nedostatku letadel, doprovodných plavidel a náhradních dílů. Jak tedy má Královské námořnictvo sehrát vedoucí roli v odrazování nebo boji proti ruské hrozbě, kterou Národní bezpečnostní strategie opakovaně označuje za největší přímou hrozbu pro Británii a Evropu? 

Britská vláda a její národní bezpečnostní strategie se snaží britské veřejnosti ospravedlnit obrovský nárůst vojenských výdajů (v době ekonomické stagnace a silného fiskálního tlaku) především na základě údajné vážné a bezprostřední ruské hrozby pro samotnou Británii. Nesrovnalost je zde zřejmá. Pokud taková hrozba skutečně existuje, pak by Británie – stejně jako v letech před první světovou válkou – měla omezit své závazky jinde ve světě, aby se mohla soustředit na své bezprostřední okolí. Nasazení vojsk v Indicko-pacifické oblasti a na Ukrajině by mělo být vyloučeno. Místo toho Británie vyhlašuje „100letý“ pakt s Ukrajinou a navrhuje vedoucí a trvalou britskou vojenskou přítomnost jako součást evropských „pojistných sil“.

A zatímco „strategie“ je prostoupena skrytou obavou z nespolehlivosti Ameriky jako spojence, politika britské vlády vůči Rusku a ukrajinské válce činí Británii stále více závislou na Washingtonu. Pokud by Británie skutečně vyslala vojáky na Ukrajinu, tato závislost by se stala absolutní, protože, jak sám premiér Keir Starmer prohlásil, takové síly by byly zcela závislé na podpoře a ochraně USA.

Zdá se velmi pošetilé, že se Británie rozhodla více spoléhat na nevypočitatelné USA. Tato závislost bude pro Británii stále obtížnější distancovat se od agendy USA jinde, zejména na Středním východě. Jazyk britské „strategie“ pouze papouškuje USA, když opakovaně vykresluje Írán a nespecifikované teroristy jako hrozbu v regionu. Slovo „Izrael“ se v ní vůbec nevyskytuje. Dokument hovoří o nutnosti, aby Británie využila své diplomatické vazby na země Commonwealthu – ale velká většina těchto zemí by zde popsaný obraz bezpečnosti na Blízkém východě považovala za hrubé a nemorální zkreslení.

Jak totiž jasně ukázaly události posledních měsíců, jsou to právě izraelské akce a ambice, které představují největší hrozbu pro bezpečnost na Blízkém východě, pro britské zájmy a životy Britů v Perském zálivu a pro sociální mír a politickou stabilitu v samotné Británii. Co však může „Strategie“ – nebo jakákoli britská vláda – v této věci udělat, když je americká vláda zcela podřízená Izraeli a britská vláda je zcela závislá na USA?

Celý text v angličtině ZDE