Jako mladá žena prošla radikálním prostředím Strany černých panterů a nakonec i militantnější Armády černošského osvobození. Pro své stoupence byla bojovnicí za svobodu, která čelila Americe odmítající konfrontaci s vlastní rasovou nespravedlností. Pro své kritiky byla ozbrojenou revolucionářkou, jež věřila, že násilí může vykoupit společnost, kterou považovala za nenapravitelnou. Tyto dva příběhy se srazily na temné dálnici v New Jersey v roce 1973, kdy rutinní silniční kontrola skončila smrtí státního policisty Wernera Foerstera a následným Shakuriným odsouzením za vraždu.

Fakta té noci jsou už desetiletí předmětem sporů. Balistické důkazy, svědecké výpovědi, tvrzení o nátlaku a rasové zaujatosti – vše bylo napadáno, zkoumáno a znovu otevíráno v odvoláních a článcích. Shakur až do konce tvrdila, že je nevinná, obětí vlády odhodlané zničit černošský radikalismus. Soud ji však uznal vinnou a v roce 1979 uprchla z věznice v New Jersey na Kubu, kde jí Fidel Castro udělil azyl. Tam žila v podivném pološeru: jako uprchlice i lidová hrdinka, babička pečující o zahradu, zatímco vláda USA vypsala dvoumilionovou odměnu za její dopadení.

Její smrt uzavírá jednu kapitolu, ale spor neřeší. Příběh Shakur nutí vyrovnat se s věčným americkým napětím: hranicí mezi nesouhlasem a násilím, mezi spravedlivým hněvem a destruktivní zuřivostí. Sedmdesátá léta byla obdobím eroze společenské důvěry. Víra v instituce se hroutila – po Vietnamu, po Watergate – a mnozí mladí radikálové věřili, že americký ústavní systém spravedlnost nezajistí. Černí panteři nabízeli vizi komunitní sebeobrany; Armáda černošského osvobození šla dál, k revolučnímu násilí. Shakur stála právě na tomto rozhraní, kdy se naděje měnila v militantnost.

Je lákavé vyvozovat jednoznačné morální závěry, nazvat ji buď monstrem, nebo mučednicí. Pravda však leží v nepořádném středu. Byla člověkem formovaným nespravedlivou dobou, schopným vášnivé lásky i vážných chyb. Byla kmotrou rappera Tupaca Shakura, jehož hudba dala básnický hlas bolesti a vzdoru. Ve svém havanském exilu údajně mentorovala mladé Kubánce a přemýšlela o zemi, kterou opustila – o národu, který současně zplodil hnutí za občanská práva i program COINTELPRO, Arethu Franklin i povstání v Attice.

Odchod Assaty Shakur neukončí debaty o její vině či nevině, ani neutiší fascinaci jejím životem. Naopak nám připomíná, že americký zápas s otázkami rasy a spravedlnosti není přímou cestou k osvícení, ale klikatou a trnitou poutí. Stále se potýká se stejnými otázkami, které definovaly její mládí: Jak daleko může protest zajít, než se stane destruktivním? Jak by měla demokracie reagovat na své nejrozezlenější kritiky? Jaká je cena víry, že změna může přijít jen silou?

Její smrt na Kubě, daleko od země, která ji zrodila i zavrhla, je závěrečnou větou typicky amerického příběhu – příběhu ideálů zrazených i bráněných, ženy, která uprchla ze své vlasti, a přesto zosobňovala její nevyřešené konflikty. Nakonec je život Assaty Shakur připomínkou, že verdikty dějin bývají zřídkakdy konečné a morální drama Ameriky zůstává tvrdošíjně nedokončeno.