Turek možná zachrání Babišovu koalici, ale pohřbí reputaci České republiky

13. 10. 2025 / Fabiano Golgo

čas čtení 7 minut

Když si představíme, že osoba se záznamem otevřeně rasistických, homofobních a obdivných narážek na totalitní vůdce usedne do křesla ministra zahraničí nebo jiné vysoce viditelné státní funkce, nejde jen o jedno jmenování — jde o symbol, který mění vnímání země doma i v zahraničí. Pro Českou republiku by to znamenalo několik vrstev rizik: bezprostřední reputační škoda, oslabení diplomatické důvěryhodnosti, legitimace extremistických postojů a dlouhodobé narušení politických norem.

 
 
Reputace státu se buduje dekády a může být zničena jedním gestem. Ministr zahraničí je tváří země v multilaterálních fórech, v bilaterálních jednáních i v krizových situacích; zahraniční partneři i velvyslanectví sledují, kdo a co reprezentuje zemi. Když by takovou roli obsadil jedinec, jehož veřejné výroky naznačují sympatie k rasové nenávisti nebo autoritářským symbolům, zahraniční protějšky — od ministrů po úředníky — by musely přepočítat, jak s Českem komunikovat. To by mohlo vést ke zdrženlivosti v důvěrných kanálech, ke komplikacím v bezpečnostní spolupráci ak  oslabení hlasu Česka v EU a NATO přesně v době, kdy je aliance citlivá na reputační a hodnotové otázky.

Domácí politické dopady by byly rovněž zásadní. Jmenování kontroverzní postavy by znamenalo implicitní normalizaci jejího diskurzu. To vytváří tlak na novináře, akademiky, aktivisty a menšinové komunity, které by byly nuceny vyjednávat o své bezpečnosti a postavení v prostředí, kde má jejich dehonestace oficiální „patronát“. Proti tomu by zazněly demonstrace, petice, veřejné odsouzení od odborných i mezinárodních institucí a právní spory — jeví se to už nyní v reakcích na tuto kauzu. Politicky by pak takové jmenování mohlo polarizovat společnost, posílit radikální proudy a oslabit mainstreamové politiky, kteří by se museli rozhodovat mezi principy a pragmatickými kalkuly.

Ve hře je i osobní politická kalkulace Andreje Babiše. Jako vítěz voleb stojí před rozhodnutím, zda upřednostnit koaliční stabilitu a okamžitou většinu ve Sněmovně, nebo ochranu dlouhodobých státnických zájmů. Pokud Babiš ustoupí tlaku motoristů a jmenuje jejich kandidáta, může tím udržet krátkodobě vládní koalici, ale zároveň riskuje mezinárodní izolaci, domácí vlnu odporu a trvalou skvrnu na své vlastní politické značce — jako ten, kdo zpochybnil základní standardy demokratické politiky. Alternativou je, že Babiš odmítne nominaci nebo vymění rezorty tak, aby kontroverzní osobnost nezískala zahraničně-politický mandát; to s sebou však nese riziko kolapsu koalice a politické nestability, což on sám také šikovně využívá jako páku.

Role prezidenta Petra Pavla je v tomto kontextu kritická. Prezidentovo rozhodnutí nejmenovat kandidáta v „zcela výjimečných situacích“ by bylo signálem, že hodnotové hranice existují. Pavlovo prohlášení, že potvrzení výroků by bylo „zásadní problém“, naznačuje, že hlava státu bere v úvahu jak právní, tak reputační aspekty. Přitom i prezident čelí diplomatickému kalkulu — odmítnutí nominace může být interpretováno domácími populistickými silami jako antidemokratický zásah, zatímco souhlas by mohl být vnímán jako morální selhání.

Petr Pavel má zároveň zkušenost a prestiž, které mu dávají kapacitu hrát roli brzdícího elementu; může se opřít o precedenty, kdy hlavy států jmenování odmítly z obavy o bezpečnost nebo mezinárodní reputaci. To ale také vystavuje prezidenta tlakům a možnému politickému opotřebování, pokud by veřejné mínění měnilo směr.

Historické paralely v českých a evropských dějinách ukazují, že spojování s postavami, jejichž rétorika hraničila s nenávistí nebo autoritářstvím, často končilo ostudou těch, kdo je podporovali. V meziválečném Československu i v poválečném období byly politické „smlouvy“ s krajními skupinami riskantní — ty, kdo se nechali unést pragmatismem, čekalo dlouhodobé pošpinění jejich kreditu. Příkladem může být spolupráce některých elit s autoritářskými hnutími v Evropě 30. let — krátkodobě možná posílila vliv, dlouhodobě však vedla k morálnímu i politickému krachu. V novější historii střední Evropy vidíme, jak nominace či tolerování nacionalistických a extremistických postav v kabinetech vyústily v mezinárodní ostrakizaci — například na Slovensku v letech po referendu a pak po vládních manévrech, kdy prezidentka či jiní činitelé museli čelit důsledkům odmítání či přijímání extremistických nominací. Tyto případy ukazují, že politická krátkozrakost bývá po čase trestána veřejným zostuzením a ztrátou důvěry, jak domácí, tak zahraniční.

K identitě a dlouhodobé reputaci národa se váží i ekonomické a bezpečnostní důsledky. Investoři, turisté, akademické a kulturní výměny reagují na signály, že země necítí potřebu distancovat se od nenávisti. Taková eroze může mít reálné praktické následky: ztrátu partnerství, omezení spolupráce v klíčových projektech, či komplikace v přístupu k bezpečnostním informacím a sdíleným operacím s dalšími státy.

Zároveň je třeba rozlišit mezi trestním právem a politickou odpovědností. Pokud by byla pravost příspěvků a jejich kontext soudně prokázány, jde o věc, která může mít i právní důsledky pro nominovanou osobu. I bez trestního rozměru ale platí politická norma: demokratické společnosti mají právo a povinnost odmítnout jmenování, které by podkopávalo základní lidská práva a mezinárodní důvěru.

Jako brazilský novinář, který v Praze žije od roku 1997, jsem si nikdy neuměl představit, že země s tak pevně vybudovanou centristickou tradicí — s kulturními mosty do Evropy i s veřejným životem, který si cení pluralismu — se ocitne v situaci, kdy část její politické reprezentace otevřeně flirtuje s extremismem a riskuje proměnu v mezinárodního páriu; příchod takového momentu ukazuje, jak křehké jsou demokracie a jak rychle může veřejný diskurz sklouznout z civilizovaného sporu k normalizaci nenávisti, což mě jako pozorovatele a člena zdejší komunity znepokojuje na osobní i profesní úrovni.

Nakonec jde o jednoduchou otázku politické kultury: co je cenou za stabilitu? Je to krátkodobá většina, či dlouhodobé udržení reputace a hodnot? Pokud si politické elity zvolí první variantu, historie jim často připomene, že spojení s antidemokratickými, xenofobními či autoritářskými hlasy nezanikne s omluvou či právním procesem — připojí se k nim stín, který zůstane viset nad institucemi a jednotlivci, kteří to umožnili. Ta lekce je tvrdá, ale opakovaně potvrzená: veřejná spolupráce s šiřiteli nenávisti a jejich legitimizace později většinou vede k hanbě a odcizení — doma i v očích partnerů, kteří si od státu slibují spolehlivost, respekt k lidským právům a předvídatelnost.

Pro Čechy to tedy není jen otázka jedné osoby. Je to rozhodnutí o tom, jak si stát váží svého jména, jakou podobu má veřejný diskurz a jaké hranice jsou nepřekročitelné. Volba, zda ustoupit tlaku koaliční taktiky a přijmout kontroverzní nominaci, nebo hájit standardy, které dávají smysl i v mezinárodním kontextu, určí, do jaké míry bude Česká republika vnímána jako stabilní, důvěryhodný partner a stát, který své hodnoty nejen hlásá, ale také hájí.

0
Vytisknout
427

Diskuse

Obsah vydání | 13. 10. 2025