Timothy Garton Ash přesvědčuje své západní čtenáře, že navzdory Babišovi je ČR stále "typická západní země"

21. 10. 2025

Před třiceti šesti lety, v době sametové revoluce na podzim 1989, mi lidé v Praze neustále říkali, že chtějí, aby jejich země byla „normální“. Normální v tom smyslu, jako je (Západní) Německo, Francie, Británie, Španělsko nebo Itálie. No, teď je. Jenže mezitím se normálnost posunula. Tehdy byla převládající západní normálnost liberální, internacionalistická, proevropská; dnes je stále více antiliberální, nacionalistická a euroskeptická. V české volební kampani se úřadující premiér Petr Fiala pokusil mobilizovat české voliče otázkou: „Chceme se posunout na východ, nebo na západ?“ Ale co to znamená, když na západě je americký prezident Donald Trump a italská premiérka Giorgia Meloni, nemluvě o Reform UK Nigela Farage, německé Alternative für Deutschland a francouzském Rassemblement National, které všechny v současné době vedou v průzkumech veřejného mínění?

Pravděpodobný příští premiér Andrej Babiš, lídr vítězné strany ANO, je miliardář a podnikatel. Připomíná vám to někoho? Možná italského Silvia Berlusconiho? Nebo Trumpa.

Ještě extrémnější jsou menší strany, které by měly být jeho koaličními partnery. A jak abnormální je to všechno ve skutečnosti, když standardem normality je americký ministr obrany Pete Hegseth, který přednáší 800 nejvyšším americkým vojenským velitelům o důležitosti kliků a holení vousů?

Francie byla historicky zemí, která nejvíce pohlížela s despektem na východní polovinu Evropy, což nazývám intraevropským orientalismem, píše Ash. Ale i přes podivné postavy jako Okamura a Turek je česká politika vzorem demokratické stability ve srovnání s dnešní francouzskou politikou. A Babiš může vypadat jako seriózní vůdce ve srovnání s takovými komickými postavami, jako je nedávná britská premiérka Liz Trussová.

Díky pozoruhodnému ekonomickému růstu od konce komunismu se Češi nyní těší HDP na obyvatele, které je při měření paritou kupní síly 14. v EU, před Španělskem a Portugalskem. V jiných ukazatelích, jako je terciární vzdělávání, si nevede tak dobře.

Díky odkazu dvou velkých prezidentů, Tomáše Garrigue Masaryka, zakladatele Československa po první světové válce, a Václava Havla, zakladatele České republiky po studené válce, má ČR demokratické pluralitní instituce, které jsou podle dnešních západních standardů poměrně solidní. Patří mezi ně senát, který nově nastupující populisté nebudou ovládat, nezávislý ústavní soud a národní kontrolní úřad a stále široce respektovaná veřejnoprávní televize a rozhlas. Tyto instituce budou ohroženy populisty u moci, ale aktivní občanská společnost a prezident země je budou bránit. Kéž bychom mohli totéž říci o Spojených státech.