Okamura v čele Sněmovny je jako instalace v Národní galerii: nikdo si není jist, zda jde o vtip, nebo o manifest

31. 10. 2025 / Fabiano Golgo

Tento okamžik není o jedné osobnosti. Je to o společnosti, která se unavila – z kompromisů, z rozumu, z nudy středního proudu. A když se unaví, hledá někoho, kdo ji probudí. Někdo, kdo řekne nahlas to, co se říkat nemá, a s úsměvem k tomu přidá pár cizokrajných přísad. Česká politika se rozhodla, že tímto probuzením bude muž, který už léta křičí, že systém je zkažený – a teď se sám stává jeho nejvyšším představitelem. V tom je ironie, která by potěšila i Kafku.

Je to experiment, který ukáže, jak daleko se dá posunout hranice mezi institucí a spektáklem. On sám jistě začne mluvit o „obrodě demokracie“, o „návratu moci lidu“ a o „přímém hlasu občanů“. Ale v reálu půjde o cosi zcela opačného: centralizaci pozornosti, proměnu parlamentu v jeviště, kde hlavním smyslem není rozhodovat, ale být viděn.

Představme si, co nás čeká. Každé jednání se promění v estrádu, v níž se národ dozví, že pravdu má jen jeden muž s mikrofonem. Možná vznikne nový formát — Předseda mluví k národu — kde Okamura vysvětlí, že opozice je „překážkou lidové vůle“ a že Evropská unie je jen luxusní vězení pro Čechy s pasem. Můžeme se těšit na ceremoniály „národních týdnů“, na projevy, kde se střídá čeština s japonským příměrem a patosem internetových memů. A když se ho někdo zeptá na ústavní tradice, odpoví pravděpodobně tím, že „tradiční je jen poctivý Čech“.

Problém není ani tak v Okamurovi samotném. Ten je jen symptomem většího kulturního úpadku, v němž se fakta zaměňují za emoce a státnická odpovědnost za výkřik. To, že se stal přijatelným partnerem hnutí ANO, svědčí o hlubší nemoci českého středu: o ochotě splynout s jakoukoli silou, která zaručí přežití u moci. Když se politická kultura unaví, začne ztrácet imunitu – a do institucí se dostanou ti, kteří se dřív museli spokojit s Facebookem.

Ano, můžeme se tvářit, že jde jen o funkci. Předseda Sněmovny přece není prezident, řeknou realisti. Jenže symbolika je mocnější než pravomoci. Předseda parlamentu je tváří demokracie, její dikcí, jejím tónem. A od příštího týdne bude tento tón připomínat spíš megafon než violoncello.

Česká republika právě vstoupila do nové éry — do éry ironické normalizace, kde se extrém stává rutinou. Až se příště někdo zeptá, jak se to mohlo stát, odpověď bude jednoduchá: pomalu, beze slov, podpisem pod smlouvu.

A možná, až Okamura poprvé usedne za předsednický stůl, zazní jeho úvodní věta: „Vítejte v přímé demokracii.“ A někde v hloubi Sněmovny se ozve tichý smích historie.