Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Oslava oligarchie a maloměstského panství

16. 11. 2025 / Jakub Roubíček

čas čtení 5 minut

Rok se s rokem sešel a opět jsme svědky připomínky 17. listopadu. Méně zvučné výročí Mezinárodního dne studentstva, připomínající smrt studenta Jana Opletala a uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939 německými nacisty, je znovu přehlušeno státotvornou Sametovou revolucí. Kam jsme se od té doby posunuli?

Epicentrem oslav je tradičně kýčovité Korzo národní v Praze. Letošní ročník se nese v duchu hesla „Máme si co říct“. Navazuje tak na předvolební kampaň spolku Díky, že můžem, akcentující potřebu jednotné společnosti, dialogu a vzájemného pochopení.

Ještě před volbami do Poslanecké sněmovny se snažili nalákat mladé k účasti. Využili k tomu sérii reels o různých osobnostech, influencerech a jejich životních rozhodnutích. Nejvíce rezonovalo video s herečkou Annou Kadeřávkovou, jejíž největší problém ve 23 letech byla koupě vlastního domu. Dle vlastních slov zažívala před volbami totožný stres. Spolek na reakce nepřekvapivě podrážděné veřejnosti odvětil frází „nádech, výdech“. Takto od reality odtržená kampaň nyní vrcholí právě nynějšími pražskými oslavami.

Korzo tak připomíná nabytí formálních hodnot svobody, demokracie, pravdy a lásky. Ať už dnes tato slova znamenají cokoliv, pořád někoho dráždí. Bohužel jen naprosté minimum veřejnosti a elit si pokládá onu důležitou otázku, proč tomu tak posledních 36 let vlastně je.

Svoboda? A máš na ni?

Společnost je skutečně svobodná tehdy, pokud lidé mají možnost rozumně rozhodovat o svém životě. Co to znamená v praxi? Abychom měli co jíst a pít, musíme si na to vydělat. Pracujeme pro někoho, abychom uspokojili naše základní potřeby. Platíme za potraviny, nájmy, energie, cesty do škol a zaměstnání. Pokud zbude nějaký peníz navíc, dojde i nějaký ten nepravidelný oddych. Nejedná se však o univerzální scénář pro všechny obyvatele Česka.

Elity a individualistická maloměstská „šlechta“ léta přehlíží stále rostoucí propast mezi nimi samotnými a obyčejnými lidmi. Blížící se sociální krize v důsledku pravicové ekonomické doktríny, a s tím spjatý rozklad porevolučních slibovaných hodnot, je pro ně něco nepochopitelného. Na všudypřítomné rozčarování často reagují výsměchem a povýšeným odplivnutím.

V zemi, kde proti sobě stojí diametrálně odlišně zajištěné třídy, má přístup k politické moci logicky pouze ta movitější, co oplývá drahocenným časem a energií. Počty členů politických stran a hnutí jsou tak poměrně nízké. Zavedené struktury k sobě navíc nerady pouští někoho nového. Jedinou jistou cestou k angažovanosti je nashromážděný kapitál, majetky a z toho vyplývající vliv.

Takový systém se neustále vzdaluje většině obyvatel. O tomto všem píše velmi pěkně známý americký historik Timothy Snyder ve svém eseji Svoboda, nedávno zpřístupněném české veřejnosti. Velmi doporučuji jeho poslech.

Vládneme, nerušit

Snyder ve svém díle nejednou připomíná i slova Václava Havla, na nějž spolek Díky, že můžem často odkazuje. V Havlově eseji Moc bezmocných čteme: „Člověku slouží tento systém jen do té míry, do jaké to je nezbytné k tomu, aby člověk sloužil jemu; cokoli ‚navíc‘, tedy cokoli, čím člověk přesahuje své předem vymezené postavení, reflektuje systém jako útok na sebe sama.“

Havlova teze popisuje post-totalitní normalizační komunistický režim. Lze ji však vztáhnout i na porevoluční Českou republiku. Systém dnes své kritiky neumlčuje, ale brání jim v prosazování skutečných změn skrze nepropustnou klientelistickou síť politiků, lobbistů, podnikatelů a jejich subjektů. Pracujte, odvádějte daně, choďte volit a nekritizujte, jinak budete jedněmi označeni za dezoláta a druhými za havloida.

Nemáte kamarády na správných místech? Tak to si pomalu také neškrtnete. Novodobá šlechta umí zavřít dveře před každým, kdo by chtěl jejich těžce vybojovanou mocenskou a ekonomickou pozici narušovat. Podobný princip platí i v sociální sféře. Kdo má málo, ať prostě více pracuje. Kdo nemá, kde být, ať se sám snaží zlepšit svůj život. Nesmí se ale snažit příliš, jinak to může přijít vniveč, podobně jako dnes v ostravské kolonii Bedřiška.

Znechucení lidé pak v iluzi změny a zlepšení osobní situace volí oligarchy či populisty, což z nich a priori dělá hrozbu, a systém tím paradoxně posilují na svůj úkor. Jedno vychází z druhého.

Proč tedy svoboda, demokracie a Havlova pravda a láska stále dráždí? Máme přeci svobodu, která se ale odvíjí od výše zůstatku na našich bankovních účtech. Dosáhli jsme demokracie, jejíž opravdovou součástí se můžeme stát s pomocí velikosti našeho majetku a šíře sociálního kapitálu. Pravda je dnes relativní, a kdo tu svoji ji lépe prodá, vyhrává. Láska je výběrová a nedostává se každému. Tak tedy opět díky.