Maký a velký ďábel

21. 11. 2025 / Josef Poláček

čas čtení 6 minut

Je skutečně škoda, že se autor zmíněného článku nechal natolik strhnout svým hněvem až k některým neuváženým invektivám a počinům; tím si sám způsobil že jeho jinak velmi výstižná hodnocení publikační činnosti D. Veselého, především hlubinných ideologicko-psychologických motivací jeho názorového světa byla emocionalitou tohoto vystoupení značně zatlačena do pozadí. A stejně tak je nutno vyslovit politování (a zároveň nemalé překvapení), že Milan Čech svůj generální atak vůči osobě a autorství D. Veselého provedl právě na základě toho článku D. Veselého, který – přes všechnu i zde patrnou přehnanost levicové dikce – nesporně obsahuje racionální jádro. Ale vše popořadě.

Předem musím ale učinit jednu osobní poznámku: já sám elaboráty pana Veselého už delší dobu opomíjím nečtené – z důvodů čiré duševní hygieny, za časů totality jsem si totiž časem vytvořil značnou alergii na to, když někdo z důvodů ideologické zaujatosti převrací skutečnost naruby. Pokud se zde tedy budu vyjadřovat o názorech které na BL publikuje D. Veselý, pak tak činím na základě jeho dřívějších projevů; s předpokladem že se mezitím jeho názorový profil nijak podstatně nezměnil.

Takže tedy k věci. Milan Čech vytýká D. Veselému především to, že tento sice ve stávajícím válečném konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou tu a tam kritizuje i počiny ruské strany – ale že ve skutečnosti tato kritika je pouze verbální, a že D. Veselý v skrytu své duše pociťuje (ať už vědomě či nevědomě) tajenou „lásku“ k velkému Rusku. Zatímco veškerou skutečnou vinu za vzniklý konflikt svaluje zčásti na (napadené) Ukrajince, zčásti pak na dekadentní a kapitalistický Západ, v čele s imperialistickými Spojenými státy.

Toto je tedy kvintesence kritického výpadu M. Čecha proti D. Veselému. Podle soudu autora této úvahy je tato kritika (jak už výše naznačeno) v mnohém velmi výstižná; ale celá věc stojí za poněkud hlubší analýzu. A to už proto že se zde v žádném případě nejedná jenom o jednu jedinou osobu D. Veselého, nýbrž o obecně rozšířený fenomén určité části levicového ideového spektra vůbec.

Ještě jednou tedy: jakým způsobem je možno vysvětlit tu záhadu, že tito levičáci se sice na jedné straně dušují, že nejsou žádnými přáteli putinovského Ruska nýbrž jeho kritiky, ale přitom ve skutečnosti kde jen mohou právě toto Rusko fakticky exkulpují z jeho vin, a veškeré viny svalují na Západ a Spojené státy? Já mám pro tento záhadný fenomén označení „syndrom Velkého a Malého ďábla“.

Vraťme se poněkud zpět do historie. Když svého času v Íránu provedli náboženští fundamentalisté svou revoluci, pokoušel se tehdejší Sovětský svaz o určité sblížení s nově nastoleným režimem, v rámci společné opozice vůči Spojeným státům. Ovšem – pro vládnoucí íránské mulláhy byl ateistický sovětský režim nepřijatelným spojencem, nýbrž naopak souputníkem samotného ďábla. Ovšem! Ještě větším ďáblem v jejich očích byly Spojené státy, které byly přímým politickým nepřítelem nového režimu. Takže pro íránské islámské fundamentalisty se tímto vytvořila určitá hierarchie jejich nepřátel: Spojené státy byly „Velký ďábel“, zatímco Sovětský svaz pouze „Malý ďábel“.

Nyní otázka: co má tato až groteskní klasifikace nepřátel ze strany íránských fundamentalistů společného s naším případem? – Lze soudit, že více nežli by se na pohled zdálo. Ano, pro naše vlastní levicové fundamentalisty může být současné Rusko pro své činy a zločiny předmětem jejich kritiky; ale ve skutečnosti i pro ně je to pouze „Malý ďábel“, jehož démoničnost ustupuje daleko do pozadí ve srovnání s jednáním „Velkého ďábla“ Spojených států. 

Neboť oni ve Spojených státech stále vidí vrcholný symbol západního kapitalismu a imperialismu; a právě nesmiřitelný boj proti kapitalismu je prvořadým předmětem jejich zájmu. A zde se nám už rýsuje řešení celé záhady: ano, naši ultralevičáci sice nemohou zcela zavřít oči před zločiny putinovského Ruska, a proto je tu a tam podrobí – těžko soudit do jaké míry opravdu upřímně míněné – kritice; jenže na druhé straně v hlubinách jejich nevědomí působí dávno známý princip, že „nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“. 

A protože Rusko je na geopolitické scéně už od časů Sovětského svazu soupeřem Spojených států a protože pro naše levičáky jsou Spojené státy „Velkým ďáblem“, pak z tohoto důvodu jsou ochotni být mnohem smířlivější k počinům „Malého ďábla“ Ruska, a proto znovu a znovu vyvíjejí křečovité snahy ukázat a dokázat, že primárním viníkem ruské agrese proti Ukrajině vlastně není Rusko, nýbrž Západ a Spojené státy.

Tím je k vysvětlení záhady psychických motivací a argumentačních kotrmelců našich levičáků řečeno v zásadě všechno; ale přece jenom se sluší připojit ještě jeden nikoli nepodstatný moment. Totiž – bylo zde sice ukázáno, jak jsou fundamentalističtí levičáci dynamikou svého ideologicky podjatého dělení na „Velkého ďábla“ a „Malého ďábla“ znovu a znovu strhávání k naprostému převracení příčiny a následku, viny a utrpení; ale přes to všechno ani jim nelze nepřiznat určitou legitimitu jejich postojů. 

Totiž – reálně jsou to povětšině právě tito levicoví fundamentalisté, kteří jako jediní ještě vůbec dokáží udržovat při životě postoj základní systémové kritiky kapitalismu. To jest: kdo dokáží prohlédnout ideologickou clonu stávajícího režimu ohánějícího se svou „svobodou“ a „demokracií“, a za těmito vzletnými hesly demaskují asociální realitu profánního kapitalismu. Jejich fundamentalistické zaujetí je tedy činí slepými i bystrozrakými zároveň: slepými (či přinejmenším smířlivými) vůči zločinům nepřátel jmenovitě amerického kapitalismu, ale velmi bystrozrakými a jasnozřivými vůči syrové kapitalistické realitě západního „svobodného světa“.

0
Vytisknout
85

Diskuse

Obsah vydání | 21. 11. 2025