Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Je Trump fašista?

23. 1. 2026 / Josef Poláček

čas čtení 10 minut

(K pojmu „fašismus“)

Úvodní poznámka: tato stať původně vznikla jenom jako komentář k článku M. Metelce „Je Trumpova Amerika fašistická“?, viz zde: https://blisty.cz/art/131181-je-trumpova-amerika-fasisticka.html. Vzhledem k tomu že tato má replika narostla do značného rozsahu, ukázala se nakonec nutnost vyhotovit ji jako samostatný text. V některých částech ale zřejmě bude znát její původní charakter spontánní odpovědi v běžné diskusi.

Tak tedy napřed k samotnému článku M. Metelce. Bezpochyby zajímavá úvaha na dané téma. Především je autorovi nutno přisvědčit v tom ohledu, že označení respektive nálepky "fašismus" se velmi často užívá inflačně, a především značně povrchně, jenom na základě vnějších znaků politického útlaku ze strany státní moci. Před časem jsem v obdobném smyslu na Deníku Referendum oponoval politologovi Jiřímu Pehe, když Trumpův autoritářský styl vládnutí v zásadě zařadil do kategorie fašistických hnutí. Napsal jsem tehdy, že každé - pravé - fašistické hnutí musí spočívat na určité alespoň v zásadní míře promyšlené ideji, která musí ve společnosti zapustit kořeny; a že na něco takového Donald Trump "nemá ani čas ani buňky". Ještě jednou tedy: samotný autoritářský styl vládnutí sám o sobě není možno legitimně označit za "fašistický", i když používá k výkonu své moci metod které se mohou zčásti podobat těm kterými se vyznačovaly státy či režimy fašistické.

Tím se ale vracíme zpět k otázce definice fašismu. Počněme napřed kritikou Metelcových vývodů od Jana Samohýla, který odmítá Griffinovu definici fašismu, a místo toho preferuje strukturální definici fašismu jakožto jedné z forem kapitalismu.

Zde je nutno konstatovat: Samohýlova kritika Griffinovy definice je v zásadě oprávněná; nicméně jeho vlastní definice je příliš zužující.

Připomeňme si napřed znovu onu Griffinovu definici fašismu: „politická ideologie, jejímž mytologickým jádrem je palingenetická forma populistického ultranacionalismu“. To všechno sice v zásadě souhlasí; ale tato definice postihuje pouze vnější, jevovou stránku fašistického hnutí, nejde k jeho příčinám, a tedy ani k jeho podstatě.

Zde je nutno položit klíčovou otázku: proč vlastně fašistické hnutí vůbec vzniklo; proč právě v určité době, a za určitých společenských podmínek. Zde pak není možné vyhnout se konstatování, že tato hnutí vznikla za podmínek novodobého kapitalismu; a to sice v dobách kdy tento kapitalismus (respektive s ním spojená buržoazní společnost) procházel fází své krize. Krize ekonomické, sociální, a spolu s tím těžké krize identity, respektive krize ideové. Tato konstelace platila jak o historicky prvních fašistických hnutích (Itálie, Německo), tak i o jejich obnovených buňkách v době současné.

Nyní se musíme krátce zastavit u tvrzení J. Samohýla, že fašismus je jakýmsi komplotem kapitalistů, aby upevnili své panství nad pracující třídou. Toto výkladové schéma bylo vždy prosazované levicí, především levicí komunistickou - která tímto tvrzením ovšem především chtěla kamuflovat z jejího pohledu nevysvětlitelnou skutečnost, že tato fašistická hnutí vznikala především zdola, tedy za masové účasti samotné dělnické třídy.

Ani takováto definice fašismu tedy neodpovídá skutečnosti, respektive nezahrnuje její celou komplexitu. Vraťme se tedy k našemu vlastnímu výkladu. Jak bylo uvedeno, fašismus je v prvé řadě reakcí na krizi kapitalismu - a to sice jak kapitalismu v užším smyslu (jakožto určitého ekonomického uspořádání), tak ale i samotné buržoazní společnosti, tedy sociální formy kapitalismu.

Abychom si ozřejmili o co se jedná, podívejme se nejlépe na vývoj v Německu, kde se daná záležitost ukázala zřetelněji nežli v Itálii. Na krizi kapitalistické, buržoazní společnosti zde totiž následovala dvojí reakce: na jedné straně nárůst ideologie fašistické, na straně druhé nárůst ideologie komunistické. Přičemž, přes všechny své politické a ideové protiklady mají jak komunismus, tak i fašismus jeden klíčový rys společný: totiž že člověka pojímají principiálně a důsledně jakožto součást vyšší, pospolité, kolektivní entity.

V obou těchto hnutích tedy člověk nic neplatí jakožto svébytný jedinec, individuum; nýbrž jenom a pouze jako součást oné vyšší, kolektivní entity tento člověk obdrží svůj význam, své společenské zařazení, a dokonce nadčasový, až mystický smysl své existence.

Právě tímto znakem se fašismus a komunismus zcela zásadně odlišují od společnosti buržoazní, která je ve svém jádru liberální, to jest je zcela naopak založená na bezpodmínečné autonomii jednotlivce.

Toto lidské individuum je zde (ve společnosti buržoazně liberální) tedy osobně svobodné; ale zároveň je redukované jenom a pouze na svou ryze individuální existenci, na svůj vlastní soukromý zájem, zatímco jeho vztahy k jeho okolí, k jeho komunitě, k jeho pospolitosti jsou zde ne-li vůbec zcela přetrhané, pak přinejmenším naprosto marginalizované.

Pokud tedy vůbec chceme porozumět hlubší podstatě fašistického hnutí, pak musíme mít vždy na paměti tento jeho pospolitý, korporativistický charakter, kterým se zcela zásadně, a zcela programově odlišuje od společenského typu liberálně buržoazního. Z uvedených znaků pak přirozenou cestou vyplývá další charakteristický znak fašismu: totiž jeho totalitní charakter, totalitní způsob výkonu moci. Neboť jak už bylo řečeno, ve fašismu (stejně jako v komunismu) člověk nemá svůj význam sám o sobě, nýbrž jen jako součást vyšší (národní, respektive třídní) entity. Tato vyšší entita zde má vůči jedinci prioritní postavení, a je ve svém exkluzivním cíli odvislá od aktivní spolupráce, nebo přinejmenším loajality každého jednotlivce, a proto si státní moc osobuje právo zasahovat do života tohoto jedince, a to sice hluboko i do jeho jinak privátního životního okruhu.

Na tomto místě je třeba vypořádat se s velmi často frekventovaným tvrzením, že fašismus a komunismus jsou prý jedno a to samé. Neboť obě tyto společensko-mocenské formace užívají víceméně stejných nátlakových forem k udržení své moci, respektive jak řečeno obě mají totalitní charakter.

K tomu je nutno říci: takovéto mechanické ztotožnění fašismu s komunismem může spočívat pouze na naprosto povrchním způsobu pozorování, respektive hodnocení, když se veškerá pozornost omezí jenom a pouze právě na bezprostřední výkon moci. Ve skutečnosti – vedle uvedených skutečně existujících společných znaků – mezi fašismem a komunismem zároveň spočívá zcela zásadní rozdíl.

Fašismus je hnutí hluboce reakční, směřující do temných časů středověké mytologie „Blut und Boden“, respektive obecně do dávných časů velkých impérií minulosti, na základě archaické kmenové příslušnosti všech členů dané pospolitosti.

Přičemž fašistická idea ze své samotné podstaty cílí na nerovnost mezi lidmi, kde jenom jeden určitý (vlastní) národ je deklarován jako exkluzivní, predestinovaný k ovládání národů jiných. Zatímco idea komunismu vyjadřuje naprostý opak, totiž naprosté osvobození a naprostou vzájemnou rovnost všech (pracujících) lidí na tomto světě. (Proč se tato původní komunistická idea zvrhla ve svůj opak, v totalitní vládu, to by bylo už jiné, samostatné téma.)

Vraťme se zpět k vlastnímu předmětu našich úvah. Tak tedy: fašismus je (stejně jako komunismus) v první řadě reakcí na systémovou, sociální a existenciální krizi kapitalistické, buržoazní společnosti. Zde je eminentně důležité si uvědomit: ani komunistické, ani fašistické hnutí nevzniklo nějakou pouhou náhodou, tím že by si je někdo prostě vymyslel. Nýbrž přesně naopak, obě tato hnutí byla historicky objektivním procesem, když si kapitalismus v důsledku své imanentní omezenosti respektive rozporuplnosti sám vyprodukoval svou opozici, svou negaci.

Právě toto je zřejmě možno tvrdit plným právem: jak komunismus, tak i fašismus jsou negací kapitalismu, a to sice negací ve smyslu dialektickém, kdy původní stav („teze“) svou vlastní limitovaností, omezeností ze sebe samého generuje svůj protiklad, svou negaci („antiteze“). Přičemž ovšem – jak konstatoval velký dialektik Hegel – tato negace, tato antiteze, jakkoli je opakem a protikladem původního stavu, ve skutečnosti nese všechny jeho systémové znaky (a to znamená: jeho vady). Proto je vždy nutný ještě krok další, totiž akt dialektické syntézy, kdy z dynamiky onoho původního protikladu teprve vznikne nová, vyšší, komplexnější kvalita.

Tento výkladový model by nám pak ve vysoce abstraktní formě mohl vysvětlit, proč komunismus, ačkoli chtěl být definitivním popřením kapitalismu, nakonec ztroskotal: právě protože byl ve skutečnosti pouze (první) negací, pouze antitezi, a proto v sobě nesl i všechna negativa kapitalismu, jenom v převrácené podobě. Z hlediska jak modelové, tak i dějinné dynamiky je tedy zapotřebí učinit ještě onen krok třetí, totiž akt dialektické syntézy mezi kapitalismem a komunismem. To už by ale byla zase jiná historie.

Pro naše téma zde tedy můžeme učinit závěr: nikoli, Donald Trump není fašista, neboť jeho hnutí v žádném případě není negací ani kapitalismu, ani buržoazního individualismu. Ano, Trump je sice vyhraněný šovinista, to jest i on (podobně jako fašismus) staví svůj vlastní národ nad všechny ostatní.

Nicméně – nelze každý obyčejný šovinismus hned prohlašovat za fašismus. Přes všechnu neomalenost, s kterou Trump prosazuje prioritu amerických národních zájmů, jeho vztah k jiným národům (ještě) nemá vyloženě rasový podtext. (Což ovšem neznamená že by on sám nemohl být rasistou.)

A za druhé a především: jakkoli usiluje o maximální rozšíření svých mocenských pravomocí, nijakým způsobem neusiluje o systém totalitní, který by principiálně negoval imanentní individualismus buržoazní společnosti. Trump je autoritář, a to sice velice odporný autoritář; ale ke skutečnému fašistovi má (naštěstí) ještě značně daleko.

Donald Trump