Prý máme nový lék proti rakovině slinivky břišní a srovnání s antabusem

31. 1. 2026 / Boris Cvek

 

Nicméně i kdyby ten výzkum v PNAS byl opravdu zopakovatelný a relevantní na myších, muselo by se pokračovat v klinických testech, tedy testech na lidech: 1. fáze: ověření bezpečnosti, 2. fáze: ověření účinnosti, 3. fáze (nejdražší): potvrzení účinnosti na velkém množství pacientů (příšerně drahé). Klinické testy znamenají statistické ověření účinnosti, první tzv. randomizovaný klinický test vůbec proběhl až v roce 1946 a dodnes většina lidí nechápe, jak netriviální je prokázat, že léčba skutečně funguje. V době pandemie covidu jsem se třeba doslechl o lékaři, který údajně vyléčil několik pacientů antabusem, aniž by srovnával kontrolní skupinu. Ti pacienti by se téměř jistě uzdravili sami bez jakékoli péče: mohl jim dát jako lék máslo, vodu nebo vzduch, a pozorovat, že se uzdravili.

Vraťme se k rakovině. Problém je, že dokonce i léky, které projdou úspěšně druhou fází klinických testů, a jsou na základě toho předběžně (definitivně se to může stát až po úspěšné třetí fázi) povoleny pro klinickou léčbu, většinou vůbec neprodlužují život (Naci et al. Overall survival benefits of cancer drugs initially approved by the US Food and Drug Administration… Lancet Oncology 2024).

Srovnejme to se zmíněným antabusem. Jeho účinná látka disulfiram dokáže potlačovat tumory v myších (konkrétně jde o rakovinu prsu a mnohočetný myelom) novým, jasně prokázaným mechanismem (Skrott el al. Nature 2021), přičemž účinná látka byla prokázaná v tumorech myších při účinné koncentraci. K tomu máme dva klinické testy druhé fáze (první fáze není třeba, protože antabus je desítky let běžně používaný lék proti alkoholismu): jeden z Francie z roku 1993 (Dufour et al. Biotherapy) u žen s rakovinou prsu a druhý z Izraele z roku 2015 (Nechushtan et al. Oncologist 2015) u lidí s metastazujííc rakovinou plic. Oba ukazují, že léčba pomáhá v přežití. Přežití v prvním případě je placebo vs. ditiocarb (ditiocarb vzniká z antabusu hned po požití) 55 % vs. 81 % po pěti letech. V druhém případě v placebo skupině nikdo nepřežil, ve skupině s disulfiramem 2 lidé z dvaceti dlouhodobě přežili.

Antabus lze, dokonce i legálně, okamžitě podávat pacientům v terminálním stádiu rakoviny, u nichž byla všechna standardní léčba vyčerpána. Neexistuje zaslepený, randomizovaný klinický test druhé nebo třetí fáze (třetí fáze neexistuje vůbec), který by účinnost antabusu proti metastazující rakovině testoval kromě zmíněných dvou, které oba, zcela nezávisle na sobě (různé doby, různé rakoviny, různé země), ukazují efekt, nota bene efekt v tom nejdůležitějším: přežití.

Kde je tedy problém? Je to lék moc levný, léčba rakoviny antabusem by byla prakticky zadarmo. Kdo by to chtěl! Taková hrůza! Existují zatím jen dvě výjimky, kdy se něco takového podařilo, tedy klinickými testy – ty jsou hodně drahé – prokázat, že levný, nepatentovatelný lék funguje a může velmi levně léčit lidi. První případě je paramomycin proti černému kašli, druhý dexamethason proti covidu.

K absurdní situaci s klinickými testy antabusu (disulfiramu) více zde:

O glioblastomu a antabusu | 13. 8. 2019 | Boris Cvek | Britské listy

A k tomu článku v Nature o objevu unikátního mechanismu účinku antabusu proti rakovině více zde:

Serendipity aneb Lekce z dějin antabusu - Časopis Vesmír