Fenomenologie autentického liberalismu – mezi vnitřní svobodou ducha a technokratickým „stanným právem“

17. 3. 2026 / Arnošt Kult

Text se pokouší kriticky analyzovat střet mezi „energetickým stanným právem“, které pod maskou záchrany klimatu drancuje estetickou integritu krajiny, a autentickým liberalismem, jenž namísto poslušnosti vyžaduje kantovskou odpovědnost a úctu k přirozenému světu. Jde mi o návrat k dialogu a „solidaritě otřesených“ v době, kdy se ze svobody stala pouhá „zásobárna“ energie a surovin.

Tento článek navazuje na můj dřívější příspěvek: Energetické „stanné právo“ – aneb jak minulá vláda „obešla“ samosprávu. Současná česká politická a mediální scéna trpí hlubokým sémantickým rozvratem. Pojem „liberalismus“ byl v posledních letech „unesen“ a transformován v nástroj „vylučování“. Pod „nálepkou“ liberalismu dnes někteří politici a mediální elity neprosazují svobodu diskuse, ale spíše ideologickou konformitu. Kdo v této „hře“ neobstojí, je ocejchován jako „dezolát“ či agent cizích mocností. Abychom pochopili hloubku tohoto úpadku, musíme provést jakousi „archeologii“ liberálního myšlení (s ohledem na Michela Foucaulta se zde pokusím o jakousi analogii – tj. o „archeologii vědění“, snad i o odkrytí oněch hlubinných struktur a historických vrstev, které pod nánosem dnešní moci definovat pravdu odhalují skutečně původní smysl svobody) od jeho středoevropských pramenů až po současný střet o podobu české krajiny.

Lingvistický „hybrid“ – „liberální demokracie“

Prvním krokem k celkovému vyjasnění musí být kritika sousloví „liberální demokracie“. Tento pojem je vnitřně rozporným „hybridem“. Latinské slovo liberalis odkazuje ke kvalitě svobodného člověka, k jeho šlechetnosti a především nezávislosti (jde mj. o autentické děti /bez Jungova „stínu“ /ty jsou totiž plně liberi/). Řecká demokratia je naproti tomu kvantitativním mechanismem vlády většiny.

V ideálním případě by měl liberalismus demokracii kultivovat – bránit ji před „tyranií“ většiny a chránit prostor i pro menšinový názor (viz též „nesmrtelného“ Platóna). Dnešní realita je však opačná – „liberální“ složka je často zneužívána k omezování demokratické diskuse. Pokud je kritika energetické politiky státu apriori označena za dezinformaci, dochází k popření obou složek tohoto „hybridu“ (viz článek Daniela Nováka na Seznam Zprávy: Z kampaní proti větrníkům se stává bitevní pole proruských dezinformátorů). Vždy platí, že liberalismus bez tolerance k oponentovi není liberalismem a demokracie bez diskuse není demokracií.

Goethovský kánon – liberalismus jako proces „Bildung“

Skutečné kořeny autentického středoevropského liberalismu leží v éře výmarského klasicismu, reprezentovaného Johannem Wolfgangem von Goethe. Je to liberalismus před-romantický, který nepodlehl pozdější fascinaci středověkým iracionalismem a etnickou mystikou (viz mj. Novalis – či „poutě“ na Wartburg, které byly pro „Olympana“ zcela „nesmyslné“). Pro Goetha byla svoboda především vnitřním řádem. Jeho koncept Bildung (sebeutváření) předpokládá člověka, který kultivuje svůj rozum a estetické cítění natolik, že se stává vnitřně autonomním. Takový člověk nepotřebuje církev jako morálního tutora ani Ancien Régime jako garanty stability, protože obecný řád nosí plně – a jen v sobě. Liberalismus tak není nárokem na hédonistickou libovůli, ale závazkem k ušlechtilosti ducha. V tomto smyslu je dnešní „nálepkování“ oponentů „dezoláty“ naprostým popřením goethovského ideálu – jde mj. o projev vnitřní nekultivovanosti těch, kteří se za liberály pouze vydávají.

Zemský patriotismus – Bolzano a Rádl

V českém prostředí byl tento univerzální humanismus rozvinut Bernardem Bolzanem. Jeho „bohemismus“ byl pokusem o definici společenství na základě společné země a rozumu – nikoliv jazyka a krve. Bolzano chápal, že liberalismus a etnický nacionalismus jsou v jádru dvě neslučitelné síly. Po Bolzanovi lze jmenovat Emanuela Rádla. Jeho kritika českého nacionalismu v díle Válka Čechů s Němci je pro dnešek klíčová. Rádl pochopil, že stát postavený na etnickém principu (národ jako „biologická danost“) bude vždy náchylný k vylučování. Autentický liberalismus musí vždy usilovat o „národ z vůle“ (Willensnation) – tedy o společenství občanů, kteří jsou spojeni svou věrností k právu a ústavě, nikoliv k mýtu o společném původu. S ohledem na současnost lze především zdůraznit námi již dříve pojednávanou paralelu – pokud dnes stát prosazuje „energetické stanné právo“ a obchází samosprávu obcí při výstavbě větrných elektráren, jedná v rozporu s ideálem státu jako smlouvy mezi sebou, svobodnými občany a obcemi.

Morální horizont – od Desatera ke Kantovu imperativu

Autentický liberalismus se musí vyrovnat s moderní sekularizací. Pokud liberalismus rezignuje na morální zakotvení, stává se jen technologií moci. Masarykovské pojetí „demokracie jako diskuse“ samozřejmě předpokládá mravní základ. Náhradou za mnohdy jen převážně dogmatické Desatero se stává Kantův kategorický imperativ: „Jednej jen podle té maximy, od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.“ Právě toto je autentickým jádrem participativní (zcela „všední“, každodenní a neokázalé) občanské morálky! Liberalismus není „smrtí Boha“ (viz Nietzsche) bez náhrady – je přenesením odpovědnosti za řád světa z transcendentní autority na „bedra“ jednotlivce – zcela pokorného občana nalézajícího ve své „pouze běžné činnosti“ ve prospěch celku svým způsobem až transcendentní či nadčasový smysl jen konečné pozemské existence!

Navíc je též zapotřebí poznamenat, že v českém prostředí (bohužel) narážíme také na rozpor mezi občanským liberalismem Václava Havla (který zdůrazňoval morální horizont a lidská práva) a ekonomickým liberalismem Václava Klause (který redukoval člověka na racionálního aktéra trhu). Autentický liberalismus totiž musí být především občanský – musí též chápat, že svoboda trhu je neudržitelná bez svobody ducha, bez etické a rovněž estetické integrity světa.

Estetika jako liberální hodnota

Zde se dostáváme (s ohledem na již dříve vydaný článek Energetické „stanné právo“ – aneb jak minulá vláda „obešla“ samosprávu) k akcentu na estetickou svobodu vs. průmyslový „diktát“ (byť zahalený do ekologického narativu o snížení globální koncentrace oxidu uhličitého). V diskusích o větrné energetice či akceleračních zónách se totiž často zapomíná na to, že krajina není jen „výrobním prostředkem“ či „plochou pro technologie“ (bez práva na „horizont“).

Podle Jana Patočky je svět naším domovem a též prostorem, ve kterém se odehrává naše „péče o duši“. Patočka v návaznosti na Heideggera varoval před světem jako „Ge-stellem“ – tj. před technickým uspořádáním, které vše (včetně přírody a člověka) mění v pouhou zásobárnu energie a surovin. Právo na přirozenou a kulturně autentickou krajinu není projevem sobectví, ale liberálním nárokem na ochranu přirozeného světa (Lebenswelt). Pokud stát násilně transformuje krajinu na v podstatě průmyslovou zónu bez souhlasu těch, kteří v ní žijí, dopouští se až ontologického násilí. Současná energetická politika redukuje krajinu na technický zdroj energie, čímž potvrzuje Patočkovo varování před světem jako ‚Ge-stellem (takto ji lze chápat i v kontextu, že energetická politika, maskovaná liberální rétorikou, je ve skutečnosti technokratickým materialismem). Popírá totiž právo občana na estetickou integritu jeho domova ve jménu „vyšších“ technických cílů (pod „maskou“ záchrany klimatu – existují /samozřejmě/ i jiná řešení – např. jaderná energetika /viz nejnovější veřejný výrok Ursuly von der Leyenové o jaderné energetice – jde o její prohlášení z 10. března 2026 o tom, že odklon Evropy od jaderné energie byl „strategickou chybou“ – tento výrok zazněl na Nuclear Energy Summit u Paříže/).

Patočka – solidarita otřesených

Nejsilnějším nástrojem autentického liberalismu je Patočkova „solidarita otřesených“. Ta vzniká tam, kde lidé prohlédli lživost moderních mocenských „binarit“. „Otřesený“ občan je ten, kdo odmítá být vmanévrován do role „dezoláta“ či „poslušného voliče“. Je to člověk, který např. v zápase o čistotu řeky Bečvy nebo o estetický „horizont“ své obce nachází hlubší pravdu o světě než tu, kterou mu předkládají Seznam Zprávy nebo vládní tiskové konference.

Patočkova péče o duši vyžaduje, abychom se nespokojili s technickým řešením problémů (více větrníků, více regulací), ale abychom se tázali po smyslu naší existence. Autentický liberalismus je tedy liberalismem bdělým a kritickým – i vůči sobě samému.

Závěr

Český liberalismus, má-li přežít svou současnou „směšnou“ fázi, se musí především „odklonit“ od principu binarity (viz mj. článek: Evropská binarita: proč se naše politika stále vrací k extrémům?) – tj. přestat s nálepkováním a vrátit se k dialogu jako k jediné legitimní liberální (a též i autenticky demokratické) metodě. S tím souvisí i obrana přirozeného světa – jde o to uznat estetiku krajiny a integritu domova jako nezadatelná práva svobodného člověka, která stojí nad technokratickou efektivitou. To vše je pak možné za obecně uznávaného celospolečenského povědomí, které ctí etickou autonomii – a tím i nahrazuje ideologickou poslušnost kantovskou odpovědností. Takový stát je pak nezbytné budovat především jako společenství občanů, kteří mají nezadatelné právo určovat podobu svého bezprostředního okolí. Takový liberalismus není pouze „exportem“ z Washingtonu – je hlavně naší vlastní „morálně-hlubinnou“ interpretací vycházející z tradic středoevropského prostoru a z dědictví Kanta, Goetha, Bolzana, Masaryka, Čapka a Patočky.