Výpisky z a komentáře ke Spinozově životopisu

29. 5. 2026 / Boris Cvek

 Vezměme si kapitolu, která je výkladem jeho vrcholného díla Etika (vydaná až posmrtně, ale z velké části ji měl napsanou už v roce 1665, tedy když mu bylo 33 let). Spinozova filozofie mi byla vždy cizí, ba snad přímo odporná, ale ne v tom smyslu, že bych ji Spinozovi zazlíval. Je to úžasný intelektuální výkon a jeho autor postupoval zcela ušlechtile a pravdivě, dokonce s jeho směřováním se naprosto shodnu. Jenže je to ta doba, to pojetí vědy, rozumu, pravdy, co je pro mě strašlivé.

Čili na jedné straně když autor životopisu ukazuje, jak Spinoza drtí jakoukoli teleologii v přírodě a dějinách, jak pohrdá vysvětlováním zemětřesení atd. Božím hněvem, jak si uvědomuje, že dobro a zlo jsou relativní našim situacím, jak vidí jasnozřivě spojitost těla a duše, omezenost a mechanismy lidské psychiky, jsem se Spinozou na jedné lodi. Velmi sympatické také je, když základní lidské hodnoty soucitu vidí v každém náboženství, byť všude smíšené s nevědomostí, hloupostí, lžemi.

Spinoza ovšem to pozitivní, pevné hledá ve svém pojetí rozumu. Soucit není mužný, bližnímu pomáháme z rozumu. Rozum zvládá emoce. Ale zároveň není nic jako svoboda vůle. Jak se ale rozum má chopit vlády nad emocemi? Všechno ovládají zákony, věčné, neměnné. A to mě na tom asi nejvíce irituje. Vždyť on o těch zákonech prakticky nic nevěděl. To nejsou žádné konkrétní zákony. To je jen obezlička k matematice a racionální jistotě. Podobně u Hobbese je matematika zdroj jistoty, který přenáší až do oblasti politiky a garance absolutního postavení vladaře. Absolutní monarchie má autoritu stejnou jako matematická jistota, že jedna a jedna jsou dvě. Každý člověk nazře pravdu rozumu stejně jasně jako matematické pravdy.

Tohle pojetí rozumu, matematiky, zákonů, je mi odporné, děsí mě. Bizarní karikatura vznikající vědy. Je tam strašně moc neřešitelných rozporů a zejména naprostá lhostejnost ke skutečné povaze „přírodních zákonů“, matematiky, vědeckého vědění. Newton přináší moderní, na predikcích založené pojetí fyziky, které vede k proti-intuitivním závěrům (proto také karteziáni nemohli přijmout jeho teorii gravitace, protože odporovala základům jejich pojetí rozumu: působení na dálku nemůže existovat!).

„The ultimate model, Spinoza's ideal, is the „free man“ who lives under the guidance of reason as far as possible for any human, and therefore hates and envies, and is melancholy, as little as is possible. Spinoza's „free man“, by understanding his own feelings and interactions with others, posssess freedom in the sense of maximum scope for successful outcomes and solutions. At the other extreme, lack of ability to moderate and restrain the affects, Spinoza… labels „bondage“. For anyone who is under the control not of himself but of fortuna, that is chance or luck, is ensnared by its grip so that, often, even if he or she recognizes the course which is the best, such an individual is still compelled to submit to what damages him or her. „Bondage“ (BC: v tomhle je nádherně moderní a osvícený) strikes him as a far more appropriate term for what is systematically harmful in human life by depriving us of possibilities for good outcomes and improvement, than terms like „bad“ or „evil“, for these, like the category „good“, fail to relate to anything that actually exists in nature, being simply imaginative ways of thinking, notions formed by comparing one thing to another and realizing that one thing is relatively better for us, or for society, than another. (…) Being determined by our nature and the circumstances arounfd us in all our states of mind and actions, a human emotion cannot … by restrained or removed except by the affect contrary to it and stronger… (…) Nevertheless, reason remains of immense value… for everyone. „Since reason demands nothing contrary to nature, it demands that everyone love himself, seek what is genuinely useful to him… desire that really leads to greater perfection, and that everyone should seek to preserve his own being as far as he can.“

Jonathan I. Israel: Spinoza, Oxford University Press 2023, str. 452-453.

 

Válka mezi nizozemskou republikou a Anglií prošla v letech 1666-1667 několika zásadními zvraty. Na základě námořních bitev se zdálo, že je s Nizozemci konec. Angličané se rozhodli šířit v Nizozemí pamflet vyzývající Nizozemce, aby konečně uznali realitu, vzdali se Anglii a nespoléhali na zrádného Ludvíka XIV. Jenže pak vypukl strašlivý požár v Londýně, který zničil tři čtvrtiny města. Samozřejmě všechny tyto události byly vysvětlovány Božími zásahy. Spinozův kroužek později vydal knihu, ve které si sarkasticky pohrával se situací v jedné zásadní námořní bitvě, kdy padla mlha, která znemožnila Nizozemcům dosáhnout rozhodného vítězství. Vždyť i to musí být zásah Boží, ne? Tedy proti Nizozemcům.

Zásahy Boží jsou ale vždy ve prospěch dané propagandy. Proto také požár v Londýně byl velký interpretační problém. Lid měl tendenci za to vinit katolíky a cizince. Pár jich bylo lynčováno. Anglikánská církev nakonec přišla s taktikou, že Bůh zasáhl tím, že vyhořeli jen prostí lidé, zatímco královský dvůr byl uchráněn. Puritáni měli tendenci v požáru vidět Boží trest za morální zkaženost králova dvora a aristokracie. V každém případě požár znamenal drtivou ránu pro anglickou ekonomiku. Nebyly peníze na válku. Král musel ustoupit parlamentu, který chtěl vyšetřování, jak bylo naloženo s výdaji.

Velcí korupčníci (jako sekretář Lorda admirality, proslulý člen vzdělané smetánky Pepys) zametali, jak mohli. Odnesl to Oldenburg (sekratář Boyla i Royal Society), který upadl v podezření ze zrady, byl vězněn a vyslýchán. Nakonec ho pustili, ale otřáslo jím to. Londýnský požár by zřejmě způsobil, že nizozemská republika Anglii porazí, kdyby do války nevstoupil Ludvík XIV. Dosud stál váhavě na straně republiky, nyní se však rozhodl okupovat španělské Nizozemí (Belgii) a republice vzít vítr z plachet. Pod tlakem francouzské hrozby byl uzavřen anglo-nizozemský mír.

Jiné téma: výklad Bible. Pochopil jsem, že pro Spinozu to bylo možná úplně to nejdůležitější v jeho životě, a to jako nástroj destrukce politické autority církví a teologie. Spinoza a jeho blízký spolupracovník Meyer mají podle autora knihy v zásadě stejný, konvergující přístup k Bibli. Na první pohled se to tak nezdá, protože když o tom autor pojednával dříve, vypadalo to tak, jako by Meyer chtěl udělat z kartezianismu pravdu Boží.

Meyer rozhodně k biblické kritice využil dvě zásadní východiska, a to velmi chytře: 1. protestantský princip, že Písmo je základ a že se vykládá samo ze sebe, 2. karteziánský princip prvotní jistoty. Čili Písmo jako základní jistota v teologii, vykládá se samo, a – teď je ten obrovský obrat – musí v něm být jen pravda, a pravda je karteziánská filozofie. Tím lze prý přinést řešení všech teologických sporů, fakticky likvidací teologie, a mír mezi křesťanskými denominacemi. Třeba otázka slavení Večeře Páně: protože rozum říká, že není možné, aby dvě věci byly ve stejnou dobu na stejném místě, pravdu mají kalvinisté, že chléb je pouze chléb.

Autorovi životopisu záleží na tom, aby ukázal, že Spinoza říká v zásadě to samé, i když na rozdíl od Meyera destruuje Bibli jako posvátný text pomocí historicko-lingvistického způsobu analýzy. Samozřejmě do očí bije to, že Meyer i Spinoza věřili v nějaký rozum, který dosáhne konsensu napříč společností. To, co zastává Meyer, je podle mě úplně šílené, ale vlastně ani Spinoza kritickou metodu historickou neaplikuje na sám rozum. A proč by proboha nemohla být ve společnosti pluralita, třeba i do nekonečna se hádajících a pověrčivých církví? To je ten hlavní problém. Svoboda v žádném případě nevzniká z jednoty.

Nyní ale k Hobbesovi. Autorovi jde o to ukázat, že Hobbes přece jen připouštěl víru v zázraky, Trojici atd. Nicméně výmluvně říká, že Hobbes tohle připouštěl na základě rozhodnutí suveréna, typicky monarchy. Pokud monarcha rozhodne, že platí to a to náboženství, všichni musí poslouchat. Soukromně si mohou myslet a věřit cokoli, ale navenek ne. Podle mě tohle lze těžko chápat jako připuštění pravdy základních křesťanských dogmat.

Autor pak ale přechází k tomu, jak Spinoza chápe Krista, a to stojí za citaci. Kristus je podle Spinozy učitel, spíše princip než člověk z masa a kostí, ale určitě ne prorok, natož Bůh, tedy nic nadpřirozeného, je to univerzální učitel lidstva a jeho apoštolové to učení předávají dále každý svým způsobem, proto se mezi sebou liší, jako se liší i učitelé, když učí tutéž látku. Vlastně bych tu čekal větší ocenění pro to, že Písmo je nekonsistentní a chaotické a historické. Podle mě je to jeho výhoda, má-li se klást důraz na Ducha sv.

Jenže to je právě to, co Spinoza a hlavně Meyer odmítají, na rozdíl od svých sociniánských přátel, kteří Písmo také chápou ve smyslu destrukce církevní autority, dokonce víry v Trojici, ale věří v jeho smysl nalezitelný pomocí Ducha sv. Ještě jinak to měl středověký židovský vzdělanec Maimonides, který v Písmu hledal pravou filozofii, zatímco Meyer i Spinoza filozofii zvnějšku nadřazují Písmu.

„Fundamental reform of Christianity is urgently needed… as „disputes and schisms have ceaselessly disturbed the church ever since Apostolic times (BC: já bych na to namítl: a dokud církev neměla moc, tak to bylo jedno a bylo to možná i zdravé a skutečně svobodné), and will surely never cease to trouble it, until religion is finally separated from philosophical theories and reduced to extremely few, very simple dogmas Christ taught to his own (BC: takto to zní, jako by Spinoza byl zakladatel náboženské sekty s univerzálním nárokem, sekty mimo filozofické teorie). „Christ“ figures in Spinoza's thought exclusively as a universal non-sacred moral teacher. (…) Spinoza's Christ is a transcedental image, supreme teacher, the „very mouth of God“, an ultimate symbol of earthly wisdom and reason (BC: ač nebyl kartezián ani filozof!) and supremem oral example to men, the Jesus's of Socinian (BC: antitrinitářská) tradition, that is the best human conceivable, reworked into an extreme rationalist.“

Jonathan I. Israel: Spinoza, Oxford University Press 2023, str. 725.

 

Na jedné straně se autor podle mě až moc snaží udělat ze Spinozy autentického vědce – přitom zájem o vědu u něj byl, jak autor sám říká, vlastně jen otázku 60. let 17. století – na druhé straně zcela jasně ukazuje kontrast mezi ním a anglickým experimentálním programem. Spor je vlastně sporem o Bacona, ale pak i o Boylovy experimenty. Zdá se, že jedním z hlavních aspektů byl přístup k náboženství, i když z dnešního pohledu ten spor má dalekosáhlý kontext, který jeho současníci nemohli docenit. Zejména byli slepí k roli matematiky. U Bacona matematika prakticky není, u Boyla a jeho mechanistického programu stále nemá jasný význam predikce, jak tomu bude až u Newtona.

Čili je tu empirismus Baconův a Boylův, založený na experimentování, které je řádně ověřeno očitými svědky a zaznamenáno. Když Spinoza dělá chemické i jiné experimenty, aby Boylovy výsledky zpochybnil, dává v tomto autor knihy za pravdu Boylovi: experiment musí být proveden v kontrolovaném prostředí, řádně zdokumentován, ověřen svědky atd. Na druhou stranu dává za pravdu Spinozovi, když ten odmítá, že by bylo možno mít nějaká data mimo teorie. Každé pozorování stojí na nějakých teoretických předpokladech (to pak bude zdůrazňovat i Popper). Pro Spinozu z toho ovšem plyne, že metafyzika, ke které dojde rozum, je jistější a důležitější než experimenty. Experimenty je třeba číst očima té metafyziky. Spinoza spolu s Descartem – a autor jasně ukazuje, že v tom základním přístupu k poznání byl Spinoza kartezián, nikoli anglický empirista – dávali velký důraz na matematiku, ale nikoli ve smyslu nástroje pro predikce, ale jako cesty k důsledné dedukci nezpochybnitelných pravd. A to je pro mě naprosto šílený postoj. Čili ani na jedné straně sporu není ani tušení o roli matematiky a predikce v moderní vědě.

Ano, moderní věda potřebuje teorie, ano, neexistuje nic jako data nebo fakta nebo pozorování nebo experimenty bez teorií, ale matematika slouží k ověřování a vyvracené teorií pomocí predikce (fakticky je to dědictví obyčejné praxe prostých řemeslníků). Což nakonec vedlo k popření úplně základních intuic našeho rozumu. Takže když Spinoza prostřednictvím neuvěřitelně zdvořilého Oldenburga, který dělal Boylovi tajemníka, komunikuje s Boylem a kritizuje Baconův a Boylův program, založený na tom, že rozum může klamat, nemá proti Baconovi a Boylovi pravdu. Stát na metafyzice a předem daných pravdách rozumu je nepřijatelné.

Nicméně na druhou stranu, a k tomu dám citaci, Spinozova metafyzika likvidovala víru v zázraky a vlastně všechny relikty aristotelismu, platonismu, které ve vědě té doby byly. V tomto ohledu je modernější. Boylovi hodně záleželo na tom, aby oficiální křesťanství mělo pravdu. Přitom byl zároveň eminentním vědcem své doby. Podle autora knihy dokonce největším, a já bych s tím souhlasil. Stejně tak ale třeba chemické experimenty, kterým se autor rozsáhle věnuje, jak je Spinoza dělal ve svém domku, nemohly mít s moderní chemií mnoho společného. Celý experimentální program Královské společnosti v Boylově době byl velmi primitivní a jen velmi obtížně se prosazoval (tomu se věnuje slavná kniha Leviathan and the Air-Pump). Například Boyle odmítal důraz na interpretace experimentů zejména proto, aby se vyhnul sporům o existenci vakua. Vidíme tedy krásně realitu plnou paradoxů, což je podle mě krásné vysvědčení kvalitní historiografické a obecně humanitní práce. A můžeme taky pronikat díky této práci k neuralgickým bodům naší vlastní filozofické situace, našeho vlastního pojetí vědy. Všechno je to stále velmi aktuální.

„Unlike Boyle and the Royal Society, Spinoza (like Descartes) believed experiments on their own cannot do much, even oferring correct results (which si frequently not the case), without careful correlation within a correctly conceived wider conceptual frame, one consistent with mathematical principles and logic and providing a coherent overview of reality which, to his mind, is precisely where Kepler, Bacon and Boyle, and to an extent Descartes and the Dutch Cartesians (BC: Spinoza vyčítal dualismus a ochranu teologie), fell down: they combined observed results with notions of God and the universe, actual recorded data with residual alchemical and Aristotelian and, in Kepler's case, Platonic mystical notions, that to Spinoza's mind are fundamentally incorrect. Boyle trusted in the transmutation of chemical elements by chemical processes altering the basic charachteristics of the element (BC: ba co víc, uznával čarodějnice jako věděcký fakt), thinking actually much closer to traditional alchemy than Spinoza's contrary view. Spinoza died a decade befora Newton made his great scientific breakthrough, but no doubt would have regarded his mixing mathematical science with passionate commitment to theology, and attributing gravity to divine Providence, a breach of proper scientific method no less striking than Boyle's. (…) The English scientist's readiness to observe and record in terms of mere apparent ant tactile qualities like colour, smell, flammability, rougness and smoothness sensible to the eye and touch indicated to Spinoza that Boyle was still in part thinking in terms of scholastic „qualities“. Boyle insisted he was interested in facts, not interpretation… but it lay at the core of Spinoza's objection that accurate observation and recording require conceptual preconditions and sound premises. To Spinoza's mind, Boyle's approach betrayed a lack of objective precision in terms of observed movements and measurable change in the shape, velocity, connection, separation and direczion of particles and clusters, hence an un-geometric, inadequate observational philosophy. Every mathematical proposition implies an infinite sequence of logically connected inferences; though harder to isolate and profile, so does every fact. (BC: Spinoza má jednoznačně deduktivní pojetí vědy, základní, pravé poznání je rozumové, ne smyslové).“

Jonathan I. Israel: Spinoza, Oxford University Press 2023, str. 400-402.

Komety jsou další velké téma. Jedna se objevila na přelomu let 1664-1665 a druhá na jaře 1665. Byly pozorovány napříč Evropou a také v Americe a vzbudily obrovský rozruch a odborné spory. Z hlediska veřejnosti bylo asi hlavním tématem to, zda jde o nebeská znamení. Výmluvné se mi zdá, že vlivný puritán v Nové Anglii mezi taková znamení řadí nejen hvězdu spojenou s Ježíšovým narozením, ale také komety spojené s ohlášením Viklefovy a Lutherovy reformace. Tady se ukazuje ta malost: kosmická událost jako konfesijní zbraň. Pro zastánce chápání komet jako znamení byl problém už v tom, zda jde o znamení něčeho hrozného, nebo dobrého. Ideální použití komet a jiných znamení spočívalo samozřejmě v tom, že Bůh chce větší zbožnost a poslušnost.

Lidé jako Huygens, Boyle, a tím spíše Spinoza, tomu nevěřili. Spor na této úrovni byl o to, zda jde o jednu a tu samou kometu, či o dvě, a jaká je skutečná dráha těch komet. Bylo úžasné číst, jak pokročily astronomické dalekohledy už v té době, když člověk uváží, že Galileo obrátil jako první člověk v dějinách lidstva dalekohled k nebi až roku 1609. Konstrukce dalekohledů a čoček byla taky velmi živým tématem ve vztahu Huygens-Spinoza. Z toho, co Huygens píše v dopisech svému bratrovi, je jasné, že Spinozou společensky pohrdal, často o něm psal jako o „našem židovi“, na druhou stranu vysoce cenil jeho výrobu čoček a vnímal jeho spolupráci s vlivným politikem a vědcem Huddem jako konkurenci vůči svým vlastním snahám.

S tím, jak se v republice vytvořily dvě hlavní politické frakce – oranžisté vs. republikáni – se rozdělila i církev. Oranžisté byli spojení s ortodoxním kalvinismem, což znamenalo např. odmítání Koperníka, Descarta, důraz na tradiční pojetí Bible, nebeských znamení, odpor ke světské zábavě atd. – opakem byli republikáni. Ani jedna frakce nebyla zdaleka homogenní. Hledání rovnováhy a kompromisů ve městech a na univerzitách a dalších institucích bylo složité. A konflikt plně propukl, když politici provincie Holandsko nařídili reformu veřejných modliteb tak, aby na prvním místě byla modlitba za Holandsko, nikoli za prince Oranžského a nizozemskou konfederaci (Nizozemská republika byla složena z provincií jako Holandsko, Zéland, Frísko atd.).

Tato banalita spustila mohutnou polemiku, do které se samozřejmě musel zapojit i Spinoza. Nechal tedy psaní své Etiky a pustil se do nového díla: Tractatus Theologico-Politicus. Chtěl bojovat proti kněžím, bránit se proti nařčení z ateismu, chránit svobodu. Kauza hýbala i tou vesnicí, kde právě bydlel, a zřejmě došlo i na nějaké bitky. Ve sporu o to, kdo bude kazatelem v místním kostele, vyhráli ovšem ortodoxní.

Pozoruhodné je, že polemika došla tak daleko, že ortodoxní kalvinisté byli veřejně obvinění, že jsou horší než ateisté, zatímco o republikánech se říkalo, že budou místo Bible kázat v kostelích Descarta. Z pohledu okolních monarchií tohle byla úžasná náboženská, politická, intelektuální svoboda. Do polemiky se samozřejmě zapojily i různé okrajové církve a sekty, které byly často rozděleny vnitřně podél podobných linií, např. ohledně Koperníkova systému. Pro Huygense byl Koperníkův systém samozřejmost, náboženským sporům se vyhýbal a vnitřně byl asi deistou. Ostatně luxusní život jeho rodiny uprostřed světských požitků mohl jen naznačovat, že nebude stát na ortodoxní straně.

„In Holland, the established order placed the prayer for the States General (BC: centrální vláda pod oranžistickým vlivem) first which, according to Pensionary De Witt (BC: představitel holandských anti-oranžistických republikánů), undesirably misled uneducated, unsophisticated folk into thinking the States General rather than the States of Holland were „the undisputed sovereign and, next to God, only supreme authority in this province.“ The correct popular notions, De Witt and his allies, facing vociferous resistance from the consistories and some town councils as well as Friesland, decreed that the prayer for the States of Holland must come first in order, that for the States General second, and for the city government or local authority under which one lived third, with no public prayer at all for the Prince of Orange. This new formulary was sent to all the town councils of Holland…

That the public church had long encouraged „serious discrepancies in prayers for the supreme and the secondary authorities,“ a chargé frequently echoed by Mennonites, Collegiants, and other dissenters, or tried to foment „among the people“ the misconception that the States General was the supreme authority in Holland, many preachers and consistories indignantly denied. Society's malaise, held the Voetians (BC: oranžistická, ortodoxní frakce), was chiefly caused by De Witt's „True Freedom“ and the regents oppressing the Reformed Church consistories, depriving them of „their freedom“ to appoint „upright preachers“. Who were the „upright preachers“? (…) In an anonymous propaganda pamphlet… „The Scots Devil“ (1663), De Witt's cousin… characterized the strict Calvinist leadership… as „all rebellious, frustrated, overweeing, impudent and shameless slanderers of persons high and low.“ The Scots Devil lumped Voetians together with the Old Mennonites and strict Lutherans as all of a piece, all agains „freedom“ and „moderation“. „That is what you call freedom (…) the freedom to enslave everybody.“ The Leiden political writer and economist Pieter de La Court went so far as to claim Voetians were not at all devout people but „godless men, much worse than atheists“ perverting the Reformation and true sense of Scripture with their ruthless pursuit of power. It was in this overheated atmosphere, in 1665… that Spinoza suspended work on later sections of his Ethics, to apply himself urgently to the escalating interaction between politics and theology.“

Jonathan I. Israel: Spinoza, Oxford University Press 2023, str. 472-473.

Možná jsem udělal konečně průlom v chápání Spinozy. Nemyslím tím, že by Spinoza říkal, co mě napadlo, ale ta intuice tam asi je. K tomu průlomu mě donutil autor úmorným opakováním Spinozova učení. Prostě došel jsem ke kapitole, kde autor chtěl ukázat jednotu Spinozova učení. Nakonec to bylo zajímavé, protože ve skutečnosti pojednal hlavně politiku, jeho pojetí obecné vůle, jeho zakladatelskou úlohu pro celé moderní demokratické myšlení proti Hobebsovi i Rousseauovi.

Ale zpět k té úmornosti. Nenávidím opakování. A snad ještě horší je pro mě Spinozův racionalismus. Prostě jeho filozofický rozum nedokážu přijmout, nota bene s tezemi typu, že pouze poznání nám dá svobodu, že emoce je třeba podřídit rozumu, že rozum má být něco společného, konstitutivního pro politiku a obecné blaho. Nic takového neplatí pro rozum jako filozofický systém. Ale když jsem přemýšlel nad tím, jak Spinoza chápe práci s emocemi, uvědomil jsem si, že jde o stavění emocí proti emocím, o postup, o zacházení. To je mnohem lepší pohled na skutečnou svobodu člověka než Descartova teze o svobodě vůle nezakořeněné v těle a fyzickém světě. A pak najednou to celé dává smysl. Pokud rozum znamená, že umím zacházet s věcmi, tak na jedné straně je to poznaná nutnost a nesvoboda, protože třeba nemohu sekat dříví listem papíru, ale zároveň mi to dává svobodu, sebevědomí a radost. A může to být základ společenského dorozumění a konsensu.

Tak je i konstruován Spinozův svobodný stát: složitý systém kontroly moci, který je zcela odlišný od Hobbesova i Rousseauova ideálu. A není nic divného, v tom mě autor opravdu nemusel přesvědčovat, že to skutečné demokratické myšlení vzniká v Holandsku 17. století. Výmluvné je už jen srovnání těch základních východisek: Hobbes vidí přírodní stav jako válku všech proti všem, od které nás zachrání silný stát monarchického typu, Rousseau vidí přírodní stav jako ideál, k němuž je třeba se vrátit, Spinoza vidí přírodní stav podobně jako Hobbes, ale odmítá rychlý přechod a monarchii, naopak klade důraz na náročné budování složitých institucí chránících svobodu projevu a obecný zájem.

Obecný, veřejný zájem, má u něj dvě složky. Rozhodně to není vůle lidu, to by naprosto popřel své základní východisko, že většina lidí je hloupých, pověrečných a nebezpečných (tím ovšem myslí hlavně krále, akademiky a kněží). Dokonce jde tak daleko, že náboženství, které jinak v politice odmítá, považuje za dobrý nástroj pro krocení těchto lidí, vedle zákonnosti. Skutečný filozof je sice podle něj nejvýše, ale to je reálně nedosažitelné, na druhém místě je zbožný. Znepokojivé je, že mu jde asi o jakési státní, veřejné náboženství, i když proti tomu stojí to, co autor knihy stále opakuje, že Spinoza chce náboženskou svobodu a pluralitu.

Co je tedy to obecné dobro podle Spinozy? Má dvě složky: 1. šíření rozumu skupinkou osvícených pomocí školství, veřejné diskuse, knih atd., 2. sofistikované zákony garantující svobodu. Dám k tomu citaci, která obsahuje i to, že ten Spinozův koncept svobody a státu je produktem republikánského hnutí v niozemské republice té doby, nevymyslel to on. Možná stojí za to ještě zmínit, že autor tvrdí, že Spinoza ve svém důrazu na to, že dobro a zlo je to, co je takové v dané situaci, s ohledem na reálný prospěch a rozkvět nás samých i společnosti, byl velkým pohoršením pro současníky, tba ento svůj postoj ostře namířený proti obecnému přesvědčení své doby prý připouštěl i u homosexuality. Někdy kolem roku 1000 by v prostředí katolického kléru našel pro tuto tezi zcela otevřenou a vřelou podporu. To jsou ty paradoxy.

„Thus, Spinoza's democratic republic inevitably possesses a double aspect: while beckoning all to elevate themselves, through knowledge, to follow the moral and political guidelines laid by reason, promoting individual liberty, emotional stability, and happiness, the moral order underpinning its institutions must simultaneously constrain the ignorant, those that have to be „forced to be free“. These two impulses, rationalizing and constraining, together for Spinoza's „common good“, though he is not inventor of the basic concept itself which is essentially… spelled out in Dutch republican circles in the early 1660s not least by his older associate and Latin teacher… Van Eden in his Vrije Politieke Stellingen (1665), a key text of Dutch seventeenth-century theoretical republicanism, and fundamental to a political thought tradition published in Dutch so crucially important historically and yet so generally ignored in the teaching of Western political thought. The most anti-Hobbesian and anti-Lockean element of all the anti-Hobbesian and anti-Lockean strands in Spinozism, this was the concept that later became the general interest, or „general will“ as Diderot and d'Holbach (but not Rousseau) adopted it, in the 1750s. General interest as used in the main „general will“ tradition means what best conduces to society's collective and to individual pursuit of worldly happiness, when the common best is defined by reason and directed by popular sovereignty the collective power of all in society where their individual interests are treated as equal and theology is wholly set aside. Spinoza… vests sovereignty not in any person, dynasty, institution, or assembly, and still less in the expressed wishes of ordinary people, but in the rationally determined „common good“ of society as a whole. As a consequence, Spinoza envisages society's „common good“ rooted in individual equality of freedom of expression and right to happiness as a conceptual unity and, when necessary, a coercive force.“

Jonathan I. Israel: Spinoza, Oxford University Press 2023, str. 764.

Někteří karteziáni začali hájit svou filozofii tím, že připouští víru v zázraky, Trojici atd. Autor knihy pak nabízí podle mě velmi dobrou škálu, pokud jde o revolučnost: aristotelici – baconiáni – karteziání – spinozisté. Zejména oceňuji, že aristotelismus je zde zařazen jako opravdu antipokrokový a antivědecký. Baconiáni, kam by patřil Boyle, Oldenburg a celý program Royal Society, byli nábožensky a politicky konzervativní, i když ve věcech vědy a vědění chtěli dramatický pokrok. Aristotela jasně odmítali. Skutečný průlom na základě Galileova pojetí fyziky udělal ale právě až Descartes celým systémem kosmu pojatým mechanicky. Ani zde ale nebylo cílem utkat se s církví a teologií, právě naopak. A Spinoza jde ještě dále. Občas to vypadá opravdu jako materialistický ateismus (typu Hobbese, Spinoza se ale s Hobbesem rozchází naprosto radikálně politicky).

Válka mezi Anglií a republikou se postupem doby nevyvíjela pro anglického krále pozitivně, nicméně námořní obchod byl blokován, což vedlo k velké krizi sociální i duchovní. Zejména zprávy o tom, že evropští židé se údajně dali na stěhování do Palestiny, padly na úrodnou půdu. Dělilo to samotné židovské komunity, v nichž mnozí viděli v jakémsi tureckém prorokovi Mesiáše.

Lidé jako Oldenburg, Boreel, Boyle zase viděli v tom celém začátek druhé příchodu Krista na zem spojený s konverzí židů a muslimů ke křesťanství. Boyle v tomto kontextu financoval nákladný překlad Starého zákona do turečtiny. Se stejnou podporou došlo taky k vydání chiliastického díla Boreelova, byť Boreel sám odmítal oficiální církve, autoritu kněží atd. (na rozdíl od Boyla). Všechny tyto naděje, nota bene při výrazném zpomalení mezinárodní komunikace v důsledku situace na mořích, se míchaly s deziluzí zpráv typu: židé sice prodávají své majetky a chtějí do Palestiny, ale nemají jak, takže se vracejí tam, kde už nic nemají – nebo: turecký sultán pohrozil domnělému Mesiáši, že ho popraví, pokud ten nepřestoupí na islám, takže Mesiáš na islám přestoupil, což pak vyvolalo mnoho sporů, je-li to pravda (ano, byla to pravda) a jak vážně to ten Mesiáš myslel atd.

A tu najednou autor knihy, když píše o tom, jak tím mesianismem Spinoza pohrdal (byť spolu s Boreelem čekal velkou proměnu světa a nový věk, ovšem čistě pozemsky na základě prosazení se rozumu), tu máme Spinozovo přemýšlení nad tím, jak se staré židovské „republiky“ dokázaly držet naživu. A Spinoza dokonce tvrdí, že jim pomohly pověry! Najednou, pod vlivem Tacita a Machiavelliho, uvažuje nad společností realisticky, najednou tu není vize funkční společnosti jako vyhlazení pověr a předsudků, ale jako mechaniky. Z toho mi úplně spadla čelist. Jistě to není ten hlavní proud ve Spinozově vidění světa a jistě naprosto odporuje jeho důrazu na rozum a boj s pověrami, a přece tu je a přece se ukazuje, že to jeho myšlení zdaleka nebylo z jednoho kusu. Přidal jsem ještě citaci, která chce naopak ukázat jednotu Spinozova myšlení v celé jeho šíři.

„Superstition Spinoza identifies as one reason for the ancient Hebrew Republic's resilience and endurance (BC: neuvěřitelně lucidní!). But he also identifies several, to his mind, more positive features, clearly being impressed by the Hebrew state's reliance on its own citizen soldiers and eschewing of foreign mercenaries, and adherence to the principle that the land be divided equally among the citizens so that all citizens should have a vested interest in the republic (BC: tohle by nedokázali pochopit ani dnešní politici pořád žvanící o obraně) and its survival. Ancient Israelites, consequently, were healthily disinclined to fight wars for the attacking and dispossessing others while yet remaining strongly motivated to defend their land and chief strongholds when threatened, especially their national and religious centre, Jerusalem. To his mind there was a topical lesson here. The ancient Hebrew state's eventual dismal fate also offered to citizens of other republics a useful warning of the dangers of looking to strong leaders… to solve their problems for them and save them from menacing challenges. His discussion here also reflects the admiration he felt for the Roman historian Tacitus… Admiring Tacitus' pithy political maxims and skilful presentation of the „theatre“ of political power was commonplace in Spinoza's day… But Tacitus' terse, bitting Latin style, hatred of tyrants, and underlying republican antipathy to emperors and the corrupted Roman senate … held a special attraction for Spinoza, as earlier for Machiavelli. During this tense, critical period, he was evidently immersing himself in the texts of both Tacitus and Machiavelli. (…)

Here, once again, we encounter one of the principal features of what one might call the unity and continuity of Spinoza's life and legacy. Spinoza was strikingly more subversive of existing systems of thought, political science, structures of authority, and religious traditions than any other early modern thinker, including Machiavelli and Hobbes. Yet, at the same time, one discerns a deep-rooted unifying drive in his philosophy to reconstitute all that is best and most valuable in the world's systems of thought and faith to help assemble a new unifying whole, not just rendering the Old Testament and New equal in both message and standing… and furthering „true religion“ based on recognition of the reality of things, but together with his Collegiant friends, seeking basic reform of „Christianity“ as well of Cartesianism, moral theory, Bible criticism, and, he hoped, optics. His was a reconstitution of all the religious traditions and philosophical systems, and simultaneously a quest for unity of thought and action.“

Jonathan I. Israel: Spinoza, Oxford University Press 2023, str. 575-576.

Spinoza odmítá Maimonidovu tezi, že by v Bibli byla nějaká filozofická pravda ukrytá za alegoriemi. A tvrdí, že náboženství je jen věcí emocí a imaginace. Nevím, jestli autor životopisu nejde moc daleko, když dává Spinozovi nátěr něčeho, co se podobá moderní antropologii, ale to podstatné je podle mě to, že Spinoza ty emoce a imaginaci má zjevně spojené s pověrou a mocenským zneužíváním a sám je tak pod vlivem emocí a imaginace spojených právě s takovou zkušeností ze židovské komunity. Ono ale právě emoce a imaginace jsou podle mě to, kde je Pravda a Duch svatý, nikoli v pitvání litery a doslovnosti. A je tam i něco zásadně nadčasového, jako když Samaritán pocítí soucit. To není filozofická pravda. A Spinoza by s tou hodnotou toho podobenství jistě souhlasil, ale on by tu emocionalitu potřeboval – zcela emocionálně – chápat jako rozum. Podle mě právě Kristus i Pavel apelují na prvním místě na emoce a jejich spontánní, vnitřní hnutí. Ostatně na konci citace, kterou uvádím, Spinoza vlastně označuje základní smysl Písma za pravdivý.

„A religion, for Spinoza, is a belief system built on imagined transcedental realities answering to men's deepest psychological and emotional desires and needs, a natural phenomenon in that… human emotions are so structured as to prompt us to attribute anthropomorphic, teleological explanations to natural phenomena and all occurrences we fail to comprehend and, hence, trust in the existence of a transcendental order on high beyond our imagination.

Even though scribes may alter the meaning of passages by intention or error, or construe them differently from how they were understood earlier, no one can change how words and phrases are used in conversation and are understood in a particular society at a particular time. By correlating everything relevant to a given usage within its historical context, a solid hermeneutics can approximate to establishing the correct reading of a text which then, in turn, helps the scholar unmask the style of manipulation, the form of theological imposture, dogmatic distortion, or illicit extrapolation forged by the theologically minded using dogma to shepherd populations. It is a method enabling one to expose what is spuriously introduced by religious authority, and locate past shifts in doctrine and the chief instance of falsification.

(…)

(BC: následuje citát ze Spinozy, proto uvozovky, a pak asi to nejzajímavější:) „What is most universally declared in Scripture… is that God exists, i sone, and omnipotent, that he alone should be venerated and cares for all, favouring above others those who venerate him and love their neighbor as themselves, etc…“ While such universals are historically determined poetic concepts, inexact and vague, and it is impossible to infer from the Bible „what God is“ or how he „provides for all things,“ nevertheless such universals amount to more than fictious or arbitrary intended meanings, being inadequate but still meaningful approximation to the „true of things“. The correct opposition in human ideas, held Spinoza, is not between the rational and irrational but between the more and less rational.“

Jonathan I. Israel: Spinoza, Oxford University Press 2023, str. 706-707.

Velmi zajímavé čtení zejména o dánském mysliteli Stenovi (1638-1686). Za svých studií v Leidenu se osobně znal se Spinozou. Vídali se zřejmě hlavně u pitev, kterým se Steno intenzivně věnoval. Šlo především o pitvy zvířat. Podstatné je to, že Steno chtěl vypátrat, jak je to s Descartovými teoriemi o vztahu duše a těla. A zjistil, že Descartes tvrdí nesmysly. Navíc Steno ze svých pitev nedokázal učinit žádné závěry, organismus se ukázal příliš složitý. To vedlo k hluboké duchovní krizi a Steno, což mi přijde velmi pozoruhodné, vědu zavrhl, konvertoval ke katolicismu a svědčil u římské inkvizice mimo jiné proti Spinozovi. Pominu příběh jiného jejich kamaráda, který se věnoval zejména entomologii a který si taky prošel duchovní krizí a na nějakou dobu vstoupil do sekty jakési francouzské chiliastky.

Podstatné se mi zdá, že tu máme tři přístupy k tehdejší vědě: lidé jako Oldenburg a Boyle pevně věřili, že vědecká zkoumání a pravda tradičního náboženství jsou v souladu, že tedy věda vede k poznání, že tradiční víra má pravdu. Spinoza a lidé kolem něho věřili, že věda vede k poznání, že Bůh v tradičním smyslu neexistuje. A lidé jako Steno věřili tomu, že věda vede zcela nepodloženými žvásty k ateismu.

Pokud jde o Spinozu, autor knihy ukazuje, že na jedné straně pro něj empirické poznání bylo zásadní, byl jednoznačně na straně vědeckého poznání, ale na druhé straně – a to je pro mě přesně ten typ racionalismu, který odmítám – tvrdil, že to nejhlubší poznání je intelektuální intuice, přístupná jen některým, která vede k poznání Boha jako přírody a intelektuální lásce k němu, v to čítajíc osvobození od představ, že Bůh někoho trestá, že existují zázraky atd., tedy od toho, čemu říkal „pověry“. Je pravda, že Spinozovo pojetí Boha bylo lépe slučitelné s vědou než Descartův dualismus těla a duše.

Ostatně mezi intelektuálními elitami v Nizozemí probíhal velký spor o to, zda kartezianismus a galileovská věda nutně vedou ke spinozovskému ateismu. Steno byl přesvědčen, že tomu tak je. Ostatně už v roce 1649, kdy odcházel z Holandska do Švédska, měl Descartes velké obavy, že jeho učení bude v nizozemské republice zakázáno. Ve skutečnosti pronikalo i do hlav nejmocnějších lidí republiky, takže tlak kalvínského kléru, který odmítal také Koperníkův heliocentrismus, nedosáhl úplného vítězství. Došlo ke kompromisu: filozofie bude svobodná, ale nebude mluvit do teologie. Kalvinistům se to beztak celé hroutilo, protože uvnitř jejich teologie vznikl směr, jehož hlavním představitelem byl Cocceius (1603-1669), který tvrdil, že pokud budeme vykládat Písmo alegoricky, nedojde k žádným střetům mezi Písmem a vědou, včetně Koperníkova systému. To je v zásadě názor, který napříč dnešními křesťanskými církvemi převažuje. Myslím dokonce, že ani ti nejvíce zabednění evangelikálové z jihu USA by dnes nepopírali heliocentrismus.

Nyní ale k tomu, co si myslel Steno po své konverzi ke katolicismu (byl původně luterán) o vědě a Spinozovi. Z konce té citace je vidět, jak velkou roli tam hrálo i pojetí hříchu a strach z toho, že s koncem tradičního pojetí Boha končí morálka. To jsou ty labyrinty moderny, ze kterých jsme se dodnes nedokázali pořádně dostat.

„In short, the circle of persons Steno knew in the early 1660s, in and around Leiden, seeking to reform Cartesianism… with their quest for „the so-called completion of the Cartesian philosophy, but in reality its destruction,“ embraced a philosophy disastrously merging body and spirit together, a philosophy all-encompassing, monistic, and materialistic, exalting empirical science which he now repudiated, as finally became obvious „in Spinoza and his followers. Forgetting their own hypotheses, they extolled the said method as a demonstration“ and „with Descartes“ refused to admit that they do not know how mind and body unite, and how movement relates to substance. With their ruinous philosophical abstractions and hypotheses erasing divine reward and punishment in the hereafter, these impostors, Spinoza and his following, rendered „theology, the practical and the spekulative, a mixture of a thousand absurdities.“ By allowing only one single substance, they turn God into an aggregate of all material things and thereby endow man with their despicable freedom and separation from theology and church discipline, encouraging „enjoyment of all delights of sins as the use of praying as well as of punishment and reward after death are cancelled (BC: tohle je podle mě třeba naprosto příšerná, absurdní teze, zcela v rozporu s realitou, která ale měla po celá staletí a dodnes má velkou moc nad lidskou imaginací a chápáním reality).“ Cartesianism produces Spinozism, and Spinozism stifles Christian faith encouraging resort to life of pleasure in this world.“

Jonathan I. Israel: Spinoza, Oxford University Press 2023, str. 381-382.

 

To, co autor chce v knize ukázat asi nejvíce, je Spinozův zásadní význam pro moderní politické myšlení, mnohem zásadnější než Hobbesův. A ono je to vlastně logické už z té základní situace: Hobbes reaguje na občanskou válku v Anglii a jeho hlavní hodnotou je stabilita a mír, zatímco Spinoza chce zachránit svobody nizozemské republiky. Hobbes proto nade vše staví monarchii, nevadí mu politická moc kněží, ba právě naopak, pokud je plně podřízena monarchovi, zastává ve jménu stability omezení svobody slova, ba dokonce považuje monarchu, a nikoli běžný lid, za reprezentanta skutečných zájmů společnosti. A jakkoli je to pro moderního čtenáře šílené, v dané době a s danými cíli je to logické. Jakákoli pluralita nekontrolovaná pevně shora je riziko občanské války.

Pro Spinozu je tomu naopak. On chce zničit politickou moc náboženství do kořene (ale ne náboženství jako takové) a za reprezentanta společnosti považuje společnost jako takovou. Tam je výmluvné srovnání Hobbes vs. Spinoza vs. Rousseau. Pro všechny tři existuje něco jako původní stav člověka před společností. U Hobbese je to stav neustálé války a hrůzy a cesta z něj je absolutní moc panovníka nad společností, která garantuje na prvním místě mír. U Spinozy je také žádoucí vytvořit společnost, ale ne proto, aby byla původní práva (zde je myšlenka přirozených práv, daných před veškerou společností, jako u Grotia) odevzdána, nýbrž hájena. U Rousseaua je původní stav lepší, a pokud lidé budou moci vládnout jako jednomyslný kolektiv, bude to to nejlepší. Spinoza se od Rousseaua liší především v tom, že nepovažuje pravou svobodu a demokracii za něco lidového, vznikajícího zdola, a už vůbec ne něco, co je postavenou na jednomyslnosti, i když jeho pojetí rozumu k tomu svádí – jeho rozum je ale něco zcela protikladného názorům většiny, která, pokud vůbec, může být osvícena jen částečně.

Svoboda je u Spinozy něco, co musejí udělat ti osvícení. A pak je otázka, jak vlastně. Jedna pasáž mi úplně vyrazila dech: vládne parlament rozumných, kteří mohou udělat svobodnými i ty nerozumné, když jim pomocí zákonů přikážou, co mají dělat, protože tak budou ti nerozumní svobodní. Orwell. Dokonce autor říká, že ten, kdo je zločinec, je donucováním ze strany zákona činěn svobodným. Tento aspekt u Spinozy asi opravdu je a logicky plyne z jeho důrazu na rozum. Na druhé straně nakonec přišla úleva, a je to asi typický postoj až pozdního Spinozy v jeho posledním díle vůbec, napsaném pod vlivem kritického stavu republiky v době pádu De Wittova režimu, protože autor popisuje Spinozovu vysoce moderní a inteligentní myšlenku, že pokud bude reprezentace moci dost široká a rozmanitá, bude v ní mnoho různých zájmů, sporů a vzájemné kontroly moci.

Pojetí rozumu jako výsledku střetu různých zájmů ve svobodné diskusi se mi taky velmi líbí, mnohem více než rozum chápaný matematicky, deduktivně. Samozřejmě je tam mnoho problémů, odstrašující příklad je třeba polská šlechtická republika. Ale jde to správným směrem.

„The reasoning offered in the Tractatus Politicus (BC: poslední Spinozovo dílo vůbec, neplést s Tractatus Theologico-Politicus, který vyšel za jeho života a který je zkracován v knize jako TTP) for democracy's superiority is less emphatic than in TTP but nevertheless perfectly clear: private vested interest preying on the majority is more easily veiled in small than big councils while the clashing of individual wills, motives, and desires in large councils gives collective reason more scope for resolving disagreement, rooting out deception, shaping the outcome and promoting the „common good“.

However much at odds this may sound with the conventional canon of Western political thought, Spinoza was hence more comprehensively committed to fighting monarchy, aristocracy, superstition, and populism… than Hobbes, Locke, Rousseau, or Kant (BC: a to považuji za celkem jasné a naprosto logické celým kontextem Spinozova myšlení a jeho motivací), more effective in battling mankind's greatest curses, the three great plagues that Spinoza's projected revolutio seeks to conquer – tyranny, religious repression, and popular thinking anchored in ignorance. (…)

Where Hobbes summons the English to be firm Anglicans, Spinoza does not seek to make his contemporaries Jews, Protestants, Catholics, or Muslims. Regarding moral status and „true religion“ all are equal in his eyes. (…) Hobbes and Spinoza both aimed to dampen strife and dispute and promote peace in society. But Hobbes did not finally emancipate interpretation of Scripture from ecclesiastical authority, remove all supernatural, or complete the transition from regarding Scripture as sacred literature to rendering it a purely human, non-divine creation. Rather, like Bacon, Hobbes entrusts its public status, deciding which purported biblical texts are canonical, specifying what is and is not binding, and its general explication, to the Church of England and, via that church, ultimately the hereditary sovereign.

Unlike Spinoza… Hobbes did not seek to use reason, as it has been aptly put, to „set mankind free from ignorance, superstistion and blind submission to the political as well as the eccesiastical power.“ In these respects, Spinoza, for whom there was no such thing as a biblical canon, religious authority ort he sovereign's sway over „true religion“, was fundamentally an Enlightenment founder in a way that Hobbes simply was not.“

Jonathan I. Israel: Spinoza, Oxford University Press 2023, str. 746-747.

 

Co považuji za naprosto fascinující, je rozdíl mezi velkými duchy a běžnými „vzdělanci“ v reakci na Spinozu. Ti druzí reagují povrchně a nemají vlastně na víc než na odsudky. Opakují se různé důrazy, co je to nejhorší: svoboda, útok na Písmo atd. Zejména zoufalý je z úrovně té polemiky Leibniz. Nejprve se ale zmíním o Stenovi. Steno cestoval Holandskem v době, kdy Tractatus Theologico Politicus vyšel. Jako nyní už vroucí katolík si kladl otázku, proč Holanďané věří v kalvinismus a ještě horší věci místo pravé katolické víry. Spinozu asi osobně nepotkal, ale nejspíše se po něm ptal. V každém případě když se vrátil do Itálie, napsal otevřený dopis nejmenovanému autorovi Traktátu, kterého oslovuje jako svého blízkého přítele, v jehož dobré srdce a nezávislý úsudek věří. Apeluje na jeho konverzi ke katolicismu, má se stát novým svatým Augustinem. Žádná nenávist, což velmi kontrastuje s běžnými reakcemi. Samozřejmě obsah Traktátu považoval za zvláště odporný.

Leibniz (tehdy asi 25 let) byl asi jediný, kdo si plně uvědomoval vážnost výzvy. Ačkoli – dám k tomu citát – musel dávat najevo hrůzu, odsudky, byl zároveň i fascinován intelektuálním výkonem autora Traktátu, a brzy věděl, že jde o Spinozu. Ten problém byl v tom, že Spinoza spojil silnou filozofii se silnou hebraistikou a historickou analýzou Písma. V této kombinaci mu nebylo rovna. Leibniz hledal někoho, kdo by na to měl, ale bylo to marné. O čem už nemohlo být nejmenší pochyby, je to, že Spinoza byl na úrovni největších myslitelů své doby, např. Hobbese. Ostatně Leibniz Spinozův výkon, v jeho očích velmi děsivý a destruktivní pro společnost, považoval za krajní hobbesismus. Tak jako tak, nemyslel, že řešení je zákaz nebo povrchní odsudky. Bylo třeba najít cestu intelektuální síly.

„Crushing the TTP (BC: Traktát) intelectually seemed an urgent matter everywhere. Leibniz found himself pondering from early on, who, if anyone, in Germany did possess sufficient erudition to refute it forcefully enough to shield the public from such looming peril. Though widely praised for his writings against the Socinians, in this case he himself lacked, he knew, the relevant philological skills in Hebrew, though he by no means supposed this exempted him from joining the battle to defeat the TTP, at least by fulfilling an auxiliary role, collective effort being essential for resolving the furore the book provoked and to minimize its impact on philosophy, politics, and society. Writing to other learned men, Leibniz roundly denounced the TTP as he felt bound to. Still, having been taught by the eclectic Thomasius to open his mind to all philosophical influences choosing whatever is most cogent, he also felt obliged to scour the TTP to sift what was admissible from what was inadmissible. Like his mentor, he had sworn to select the best from whatever quarter and „forge a synthesis of the major philosophical schools while remaining consistent with Lutheran doctrine,“ a selective, „innovative conservatism,“ flexibly negotiating and accommodating the latest physics, mathematics, and astronomy, but always in harmony with core theology.

Outwardly, when corresponding with others, Leibniz, like everyone else, always fiercely decried the TTP. Learning that the TTP's author was Spinoza, hence someone he already knew something about, he could not deny, though, at least to himself, that Spinoza now figured among the foremost modern thinkers, on a par with Bacon and Hobbes. Still, what chiefly mattered was to determine how society could defeat Spinoza, for otherwise, Leibniz understood, his conception of natural right and human freedom would harm Christianity by weakening the Church's evident authority over men. To his mind, the TTP was a challenge that urgently needed overcoming by honestly confronting its arguments without resorting to repression.“

Jonathan I. Israel: Spinoza, Oxford University Press 2023, str. 808-809.

 

 

A nakonec Spinoza a francouzští libertinové. Možná bych měl začít tím slovem „libertin“. Jde o svobodomyslné, snad i přímo bezvěrecké šlechtické kruhy zaměřené na rozkoš, duchaplnost a svobodu. Je to tradice, do které by patřil Cyrano z Bergeracu i mentality markýz de Sade nebo autor Nebezpečných známostí Laclos. Už za svého života měl Spinoza přímý kontakt na libertinské kruhy ve Francii díky klíčové postavě normandského aristokrata Saint-Évremonda. Byl to epikurejec, který si zakládal na svém stylu, literárním talentu, a vybraném způsobu života. Mezi jeho nejbližší přátele patřili sinofilové Sir Temple (anglický vyslanec) a Vossius (učenec). O Vossiovi se říkalo, že věří více v Konfucia než Krista. Saint-Évremont byl ve všem pravým opakem Vossia, ale v jednom se velmi podobali: jakmile přišla řeč na náboženství, zasekli se. Saint-Évremont byl formální katolík, náboženství bral jako věc stylu. Miloval římské dějiny, přírodní vědy jej nezajímaly vůbec.

Ačkoli Saint-Évremond patřil do nejvyšší společnosti v Haagu, kam utekl před Ludvíkem XIV. (za urážku Mazarina byl dokonce nějakou dobu v Bastile), znal se se Spinozou osobně, obdivoval jeho způsoby i znalosti a dokonce o něm napsal komickou báseň. V básni je řeč o sektě spinozistů, do níž by stálo za to vstoupit, kdyby víru v nebeské zázraky v člověku neprobouzela krása ženského těla. Jde konkrétně o dvě ženy, jedna z nich byla vysoce inteligentní, vzdělaná Angličanka Lady Sandwich, druhá nějaká lady, působící v Anglii, které její nepřátelé říkali „děvka z Itálie“. Saint-Évremond ostatně byl později vlivným dvořanem u Karla II. v Anglii.

Kromě Spinozy v básni vystupuje i slavný lékaře Morelli, židovského původu z Káhiry, o němž autor tvrdí, že jeho víra by se vždy přizpůsobila dané zemi, v níž by žil. V Holandsku byl, zřejmě s ohledem na kruhy, ve kterých se pohyboval, formálně katolíkem. Saint-Évremondův „světový názor“ lze ostatně vystihnout asi jako historický a kulturní relativismus.

Klíčový byl překlad Traktátu do francouzštiny v roce 1678 (rok po Spinozově smrti), který měl mít pro dějiny západní Evropy zásadní význam. Francouzština byla novým, moderním jazykem vzdělanců a vysokých vrstev společnosti. Spinozismus do Francie tak jako tak pronikal přes Saint-Évremondovy kontakty, o tom asi nemůže být sporu. Nicméně jakmile byl francouzský překlad na světě, měl obrovský vliv na celé 18. století. Ani dnes není jasné, kdo byl překladatelem, možnosti jsou dvě. Oba byli radikální spinozisté. S jedním je spojováno vydávání novin a pamfletů, které byly ostře namířené proti Ludvíkovi XIV. Na nátlak francouzské diplomacie došlo k vyhnání autora z Amsterodamu, ale pokračoval v tom jinde. Zdá se, že tato literární činnost byla jedním z důvodů francouzské invaze.

„To a degree both these ladies, it seems, followed the spiritual guidance of Saint-Évremond's favourite non-aristocratic freethinker, Morelli, whom he here profiles as a unique spiritual chameleon – „in the Indies a gymnosophiste, a mufti in Constantinopole, in Jerusalem a rabbiniste devoted to Kabbala,…. I would be a Spinoziste here, but how can one join that party (the Spinoza sect) when I see two objects of divine beauty so clearly proclaim their celestial origin? If there are still Spinozas, let us not think of how to reply to them… your lovely figures would suffice to confound them. Audacious spirits, the most hardened incredulity, cannot hold out against your eyes: before you, none can be impious. In your traits, one recognizes the master who make them.“

„The French TTP (BC: Traktát) served as a bridge between two distinct underground traditions, each gaining ground in its own right, creating an expanded „Spinozism“ enriched with French-style libertinism feeding the new highly subversive democratic republican irreligious libertinism spreading beneatrh the surface down to 1740s, notably in the French cladestine philosophical literature circulating in manuscript… before fully maturing in the mid-eighteenth century in the writings of Diderot and d'Holbach. D'Holbach most certainly merged his atheistic materialism with a resolute and powerful democratic crypto-republicanism… French-language „Spinozism“, as Voltaire condemned and rejected it, would come to constitute the very bedrock of the Radical Enlightment.“

Jonathan I. Israel: Spinoza, Oxford University Press 2023, str. 844-845 & 857.