„Slyšíme vaše hlasy“: pohled do debaty Anglikánské církve o Palestině

20. 7. 2026

 

Diab, který se podílel na sepsání dokumentu, jenž byl jádrem debaty, popsal tento okamžik jako „surreálný“.

„Bylo to velmi dojemné a velmi emotivní,“ řekl. „Myslím, že členové synodu chtěli říci: ‚Slyšíme vaše hlasy, cítíme vaši bolest a chceme stát při vás ve vašem boji.‘“

Pro mnoho palestinských křesťanů znamenalo toto hlasování významný posun v přístupu Anglikánské církve k jejich komunitě. K tomuto okamžiku však došlo uprostřed varování ze strany židovských představitelů, že formulace v jádru zprávy mohou ohrozit desetiletí trvající křesťansko-židovský dialog.

Návrh se soustředil na zprávu Kairos Palestina II (Okamžik pravdy: Víra v době genocidy), kterou loni zveřejnili palestinští křesťanští představitelé z různých denominací a která vyzývá k naléhavé globální křesťanské reakci na válku v Gaze a izraelskou okupaci Západního břehu. Zpráva, na jejímž sepsání se podílel i Diab, popisuje izraelské činy pomocí pojmů jako genocida, apartheid a osadnický kolonialismus.

Návrh, původně formulovaný tak, aby synod zprávu „přijal“, byl během debaty pozměněn, takže se členové místo toho dohodli, že ji „vyslechnou“.

Během debaty se k slovu dostala arcibiskupka z Canterbury Sarah Mullallyová, která uznala obavy vyjádřené židovskými organizacemi a vysvětlila, že vyslechnutí zkušeností palestinských křesťanů neznamená souhlas s každým aspektem zprávy.

„Znamená to, že nasloucháme s soucitem a stojíme v solidaritě s nimi uprostřed mnoha nespravedlností, kterým čelí,“ uvedla.

Před debatou Rada zástupců britských židů vyzvala synod, aby zprávu zamítl, a zveřejnila vlastní stanovisko, v němž uvedla, že zpráva „přímo podkopává boj proti antisemitismu“, a hlavní rabín Spojeného království, sir Ephraim Mirvis, spolu s spolupředsedy hnutí Progressive Judaism uvedli, že zpráva riskuje poškození křesťansko-židovských vztahů.

Židovští představitelé argumentovali, že zpráva přesahuje pouhou kritiku izraelské vlády a její vojenské kampaně v Gaze a místo toho zpochybňuje sionismus a to, co popsali jako základní prvky židovských dějin, včetně dlouhodobého židovského vztahu k této zemi.

Rabínka Charley Baginskyová, spolupředsedkyně hnutí Progressive Judaism, uvedla, že chápe, že Anglikánská církev se musí vypořádat se zkušenostmi palestinských křesťanů, kteří mají pocit, že jejich hlasy nejsou vyslyšeny.

„To si uvědomujeme také a rozhodně nechceme nijak přispívat k tomu, aby tyto hlasy nebyly vyslyšeny,“ řekla.

„Zásadně však trváme na tom, že tento dokument není vhodným prostředkem k dosažení tohoto cíle, a to kvůli zakořeněným antisemitským klišé, která se v něm vyskytují, a kvůli snaze vymazat zkušenosti s tím, co pro židy a Izraelce znamená vztah k této zemi.“

Baginsky však uvítal pokračující zapojení církve do této záležitosti a dodal: „Jako vždy je výzvou pro nás všechny v náboženských vztazích otázka: jak zůstat v místnosti a naslouchat věcem, které jsou obtížné? Jak zajistíme, aby rámec rozhovoru byl takový, který umožňuje dialog?

„Myslím si, že problém s jazykem v dokumentu Kairos II spočívá v tom, že uzavírá dialog.“

Georgina Bye, spoludirektorka Rady křesťanů a židů (CCJ), nejstarší mezicírkevní charitativní organizace ve Velké Británii, uvedla, že ačkoli chápe, že dokument vychází z traumatu a úzkosti, znepokojuje ji „nedostatek nuancí“ u některých použitých termínů a dodala, že „dokument znevažuje dialog“.

„Pro nás je to otázka rovnováhy,“ dodala Bye. „Chceme povzbudit a vyslechnout hlasy palestinských křesťanů, zdůraznit jejich utrpení a stát při nich, zároveň si však uvědomujeme kontext, ve kterém zde ve Velké Británii žijeme.“

Bye uvedla, že je vděčná za to, že díky pozměňovacím návrhům bylo slovo „přijímat“ nahrazeno slovem „vyslechnout“, a že se během debaty řada lidí ozvala a požádala o komplexnější pohled na tuto otázku.

„Kairos II v konečném důsledku představuje jeden úhel pohledu,“ řekla. „Pokud opravdu chceme porozumět a vypořádat se s něčím tak složitým, jako je situace na Blízkém východě, musíme se seznámit s mnoha různými úhly pohledu a výklady, abychom lépe pochopili, jak postupovat dál a budovat mír.“

Richard Sewell, rezidentní kanovník katedrály sv. Jiří v Jeruzalémě, který funguje jako spojovací článek mezi anglikánskou církví v Anglii a anglikánskou komunitou v Palestině, popsal zprávu jako „volání o pomoc od našich bratrů a sester v Palestině a Izraeli“.

Trval na tom, že Anglikánská církev má povinnost přímo naslouchat hlasu trpící církve v Palestině, Izraeli a širším regionu.

„Lidé se ptají: ‚Proč vytahujete tyto bolestivé otázky, které způsobí tolik utrpení?‘ Protože naši bratři a sestry v jeruzalémské diecézi a napříč různými denominacemi prosí širší církev, aby se s nimi zapojila do dialogu,“ řekl Sewell.

Tato debata byla jedním z prvních významných zásahů Mullallyové v roli vůdkyně nritské Anglikánské církve. Návrh byl poprvé předložen již před několika lety a podle Sewella panovala rostoucí frustrace z opakovaných odkladů, než se dostal na pořad jednání synodu.

O několik týdnů dříve navštívila Mullallyová Diabovu farnost v Birzeitu na okupovaném Západním břehu. Sewell uvedl, že palestinská křesťanská komunita byla z její návštěvy „nadšená“.

„Bylo by pro ni snadné říct: ‚Vlastně není zrovna vhodná doba, takže nepřijedeme.‘ Hluboce mě však povzbudilo, že se nenechala okolnostmi odradit,“ řekl.

Při reflexi této návštěvy během synodní debaty Mullallyová uvedla, že viděla, jak se izraelské osady rozšiřují „bezprecedentním tempem“, a že Palestina, včetně křesťanských vesnic jako Taybeh, je „na pokraji zmizení“.

„Na pozadí této zoufalé situace jsme povoláni k nové a aktivní solidaritě,“ řekla.

Diab uvedl, že iniciativa Kairos II vzešla z „existenčních hrozeb, jimž čelí křesťanská komunita“, způsobených válkou v Gaze a desetiletími vojenské okupace. Popisoval podmínky na okupovaných palestinských územích jako nejhorší v historii.

Obhajoval slovník použitý ve zprávě, včetně pojmů genocida a apartheid, s tím, že odrážejí zjištění organizací zabývajících se lidskými právy. „Realita je taková, že stát Izrael pokračuje v zabavování okupované palestinské půdy a ve výstavbě izraelských osad na ní.

„Nevymýšlíme si slova. Popisujeme to, co se děje přímo na místě.“

Diab vyzval více lidí, aby navštívili okupovaná území. „Mnozí prostě nevědí, co se tam děje,“ řekl. „Známe mnoho lidí, jejichž názory se po návštěvě změnily, protože jakmile zažijete průchod kontrolními stanovišti, jakmile zažijete ponížení, začnete chápat, co to znamená žít téměř 60 let pod vojenskou okupací.

„Proto palestinští teologové vypracovali tento dokument: abychom řekli, že už nemůžeme déle mlčet a že svět musí vyslyšet náš výkřik, protože situace je mimořádně vážná.“

Zdroj v angličtině ZDE