Přečetli jsme jinde

Falešné vytváření elit se mi příčí a ani na Šluknovsku ničemu nepomáhá

20. 8. 2026

Sociální situace v regionu je podle Richarda Vlasákaj výsledkem odříznutosti i dědictví minulosti. Kraj odděluje hradba Lužických hor, takže sanitka jede třicet kilometrů celou hodinu. Zdravotnictví selhává — nemocnice v Rumburku funguje spíš jako odkladiště, ve Varnsdorfu ordinuje jednou týdně psychiatr z Děčína a klinicko-psychologická ambulance nové klienty nebere. Součástí života v regionu jsou přitom deprese, domácí násilí a na Česko relativně nadprůměrná sebevražednost. 

Region navíc nese stopu minulého režimu, který sem „strkal“ lidi nezapadající do obrazu socialistického člověka: odtud množství pobytových zařízení, sociálně vyloučených lokalit a rozbujelý obchod s chudobou. Psychologickou a sociální pomoc suplují církev a neziskovky — agentura Pondělí, Kostka z Krásné Lípy, Zavináč v Rumburku. Richard Vlasák prosadil synodní prohlášení České církve evangelické o chudobě, chystá komunitní centrum YMCA v Podhájí a za největší doklad funkční spolupráce považuje ukrajinskou krizi, kdy padesátipětitisícový region absorboval šest set uprchlíků. „Selhává stát, selhávají krajské orgány, tihle lidé jsou tady prostě všem jedno,“ shrnuje.

Otevřeně mluví o školách a selhávání vzdělávacího systému. „Školy jsou tady součástí problému, nikoli jeho řešením,“ říká. Podle dat PAQ Research vycházejí zdejší nejhůř z celé republiky. Učitelé jsou často vyhořelí, školních psychologů je „jeden dva“, šikana a protežování zůstávají neřešené a systém nezachytí ani děti, které v patnácti neumějí číst, psát a počítat. Ostře odmítá i elitářskou rétoriku gymnázií, protože podle něj dál rozevírá sociální nůžky — dobrý řemeslník je stejná elita jako maturant. Sám proto docházel do škol a nabízel dětem prostor k rozhovoru chráněný zpovědním tajemstvím. Církevní komunita, jak sám říká, se snažil otevřít a učinit ji inkluzívní, nikoliv elitářskou.

Nezaměstnanost přesahuje v regionu deset procent a je nejvyšší v Česku. Lidé dojíždějí za prací do Německa, Liberce či Jablonce, přes hranici funguje čilá výměna — Češi jezdí pro levnější máslo, Němci pro benzin a cigarety. Mladí odcházejí, protože tu nevidí perspektivu, a děti mluví o útěku z regionu jako o samozřejmosti. Richard Vlasák proti tomu staví konkrétní vzory a poukazuje na řešení: Tomáše Havránka, s nímž vede skautský oddíl, nebo manžele Uherovy, kteří se po studiích na Univerzitě Karlově vrátili do Rumburku a otevřeli si knihkupectví. Dva kluky ze skautu chce dostat na studia do Německa — a pak zase zpátky. „Umět dobře německy znamená nemít potřebu utíkat do Prahy.“

Frustrace z bezvýchodnosti podle něj podporuje upadání řady lidí do závislostí. Připojil se k úspěšnému boji proti hernám na rumburském náměstí, který odstartovala petice studenta práv Vojty Jánského; radnice tehdy hájily příjmy do rozpočtu a nevnímaly sociální náklady jinde. Automaty a alkohol rodiny doslova ožebračují, drogová scéna je v ulicích viditelná a děti přebírají vzorce od dospělých — pijí a berou drogy taky. Lidem v adiktologické léčbě přitom podle Vlasáka pomáhá už samo vědomí, že v tom nejsou sami. „Vidí to u dospělých, a to je naučí vzorcům,“ konstatuje v rozhovoru s novinářkou Renatou Kalenskou, jehož celé znění najdete zde.