Už se smí hovořit o nerůstu nebo je to stále zakázaný?

17. 9. 2026 / Jiří Hlavenka

Nedávno pak byl publikován společný článek šesti význačných ekonomů (ze seznamu by snad mohlo stačit za všechny jméno nositele Nobelovy ceny Josepha Stieglitze) s trošku provokativním názvem "My, ekonomové, jsme to spočítali: “růst” je strategie odsouzená k nezdaru. Existuje lepší cesta”. (2). Shrnu jejich argumentaci. Uvádějí, že na světě stále existuje obrovská míra chudoby a atributů nedůstojného života, přičemž současně klimatická krize (ale nejen ona!) vyvolává další masivní problémy, dopadající typicky právě na nejchudší. Autoři poukazují na to, že se zejména v posledních letech neprokazuje to, co se léta říkalo - že postačí ekonomický růst, který přinese zvýšení celkového bohatství a to pak prokape i k těm nejchudším. Ale že to nyní není pravda: “růst se odpojil od sdílené prosperity”, cituji. Doporučují změnu přístupu (3), což ale je mimo záměr tohoto článku, takže to jen ponechám pro zájemce ke studiu.

Aby ale bylo jasné: tito ekonomové nevolají po nerůstu (tak jako Ždárský). Pouze uvádějí, že to není samospásný recept na lepší civilizaci. To je důležitá teze.

Mám růst rád

Celý život podnikám a buduji, ehm, růstové firmy. Takové, které začínají jako úplně maličké (nebo i žádné) a postupem času vyrostou do velikosti i krásy. Takže se přiznám - mám růst rád. Tušíte však správně, že teď přijde ono “ale”.

Na růstu je postavena stavba dnešní civilizace, která sice vypadá robustně, ale je ve skutečnosti docela křehká. Růst je pro ni totiž nutnost. Všichni s ním automaticky počítají - státy, firmy i jednotlivci. Státy jsou zadlužené a říkají, že jejich dluhy jsou vlastně investice do růstu. (Ale co když se růst nedostaví? Zbudou jen nesplatitelné dluhy). Firmy doslova žijí růstem: chtějí dobývat nové trhy, získávat nové zákazníky, zvyšovat si tržby a profit. Velké firmy jsou kotované na burze a jejich (přemrštěná?) hodnota se odvíjí od budoucnosti - tedy je postavena na tom, že firma bude za pět let dvojnásobná oproti dnešku. A za dalších pět let zase dvojnásobná. S tímto cílem investují, zadlužují se. A pokud se růst nedostaví? Houstone, máme problém. Banky půjčují peníze - s tím, že růst vydělá na splátky. Není růst? Máme pak často velký problém.

Pokud by se růst zastavil či se dokonce překlopil do sestupu, mělo by to dle mého názoru brutální důsledek v podobě zrychlující se ekonomické krize, která by postihla všechny (a samozřejmě s největším dopadem na nejchudší!). V tomto se zuřivým odpůrcům teorie nerůstu naprosto nedivím - svět, tedy ten který známe a máme, růst vyžaduje. A pokud podporovatelé nerůstu - často sociálně cítící a řekněme, levicově orientovaní lidé - domyslí důsledek toho, po čem touží, měli by se trošku zděsit, co to způsobí. Opakuji ale: v DNEŠNÍ struktuře států a ekonomik.

Jenomže nekonečný růst není možný

Problém ovšem je, že nekonečný růst není možný, není realizovatelný - což mimo jiné znamená, že alespoň na určité formy či oblasti nerůstu bychom měli být připraveni nebo se na ně připravovat. 
Není možný nekonečný růst v hmotné oblasti. Pokud by například automobilky chtěly každý rok zvyšovat počet vyrobených prodaných aut jen o 2%, znamená to, že ve spočitatelné době by byla planeta pokryta, včetně oceánského dna, šesti vrstvami automobilů nad sebou. Ano, ta doba je velmi vzdálená; ostatně daleko dříve by ale došlo k vyčerpání pozemských zdrojů surovin. To je už hrozba podstatně bližší. 

Totéž platí i o mnoha dalších oblastech, kde víme, že k růstu (a někdy dokonce i k prostému udržení současného standardu!) potřebujeme získávat zdroje z pozemských zásob, a ty nejsou nekonečné. Známým příkladem je fosfor, látka nezbytná pro výrobu minerálních hnojiv, které jsou zase nezbytné pro vysokou zemědělskou produkci. Fosfor těžíme, ale zásoby nejsou nijak velké a uvádí se, že tzv. “fosforový vrchol”, tedy doba, kdy těžba začne kvůli vyčerpávání dostupných zásob klesat nebo její náklady začnou stoupat, a stále rychleji, je někde okolo let 2033-2034. Klidně přidejme další roky navíc (je běžné, že se objevují nové zásoby, to platí třeba i nafty a plynu, takže “oil peak” se též odsouvá). Ale nejsou to tisíce ani stovky let, je to v horizontu naší generace. Fosforový problém není neřešitelný - ale řešení, které máme dnes, je velice drahé. Jíst se ovšem musí.

Podobných příkladů lze uvést desítky. Některé více, některé méně závažné.

Když o mě někdo řekne, že jsem technooptimista, tak se vůbec neurazím. Věřím v to, že nové technologie (včetně těch ještě nevynalezených) jsou obrovským hybatelem věcí a dokáží zvládnout i neuvěřitelně těžké problémy. Věřím například, že technologie budou schopné časem vyřešit i “uhlíkovou neutralitu” a tedy zastavit klimatický rozvrat, postupem času pak i míru skleníkového efektu vracet zpět odčerpáváním uhlíku do atmosféry. Věřím v obrovský pokrok v léčivech či různých “opravách porouchaného organismu”. Věřím, že o rakovině se bude jednou učit ve škole jako o nemoci dob minulých, se kterou jsme si poradili. Ale současně jsem naprosto přesvědčen, že nevyřešíme vše. A že se objeví limity růstu, které prostě nepřekonáme - či možná ještě hůře, že se objeví limity, které dokonce povedou k degradaci toho, co už dnes máme a na co jsme zvyklí. Tedy: bude hůř.

Propagátoři nerůstu jsou naivní či trochu slepí v tom, že si neuvědomují, jaké brutální důsledky by jakýsi “organizovaný nerůst” měl, a hlavně, že by dopadl nerovnoměrně, na chudé vrstvy nejvíce. Propagátoři růstu jsou zase naivní v tom, že říkají “dosud technologie všechno vyřešily, takže nepochybně vyřeší i problémy budoucí”. Ne, tato kauzalita tam samozřejmě vůbec není a myslet si to je nebezpečná zaslepenost.

Limity růstu jsou všude, ale nejsou všude stejně daleko. V nehmotných oblastech (například data) asi ani nemá smysl hledat fyzikální hranice. Všude tam, kde pracujeme s hmotou, ale limity růstu jsou. Nemusí ale být nijak ohrožující a ukazuje to i praxe - ve výrobních odvětvích už desítky let probíhá snižován materiálové a energetické náročnosti (tedy onen “de-growth”, opak růstu) a nic se ukrutného neděje. Jedna firma umře a jiná nastoupí na její místo. 

Oba extrémy jsou špatné. Propagovat nerůst, když růst je nadále a bez rizika možný, je blbost. Propagovat růst s tím, že zavíráme oči před riziky, které jsou už za pár kopcemi, je podobná hloupost. Měli bychom umět rizika tušit a hledat cesty s předstihem, abychom se vyhnuli tvrdému nárazu. 

Jenomže to druhé se neděje - vůbec. Pokud někdo (v našem prostředí) vůbec vysloví slovo nerůst, je během pár vteřin zatlučený jak hřebík do fošny. Růst je jediné slovo, které je zde povoleno; debata končí dřív než začala.

A co když to demografie vyřeší za nás (způsobem, který nebude moc hezký)?

Jinde jsou ale diskuse o mezích růstu jsou důkladné - odkazuji na čtení Planetary Health Checku 2025 (4). Možná až příliš a zbytečně alarmistické, možná nikoli, těžko říci. Minimálně diskutovat se o tom musí.

Ale je tu ještě jedna věc. Porodnost klesá po celém světě způsobem, který trvale překonává původné odhady. Každý rok se revidují prognózy vývoje populace a vždy směrem dolů, nikdy ne nahoru - rychlejší pokles porodnosti, tedy dřívější populační vrchol, dřívější nástup sestupné křivky, návrat k “nepoklesu” se vůbec nerýsuje, budeme rádi za “nerůst klesání”, snad si rozumíme. Ještě rychlejší pak bude snižování lidské populace v produktivním věku (tedy “pracovní síla”, zjednodušeně řečeno) a zvyšování seniorské části. 

Pohledem na země, které to už postihlo (Japonsko, Jižní Korea) je vidět, že i v technologicky supervyspělých státech bude při demografické změně těžké (nemožné?) si zachovat růst. Japonsko je taková chodící učebnice: kde jsou oni teď, my budeme za dvacet let (ovšem s méně výkonnou ekonomikou). 

Jak zabránit “nerůstu” daného snižující se produktivní populací? Může to vyvážit jen hospodářský růst, ale ten by musel být pekelně velký - v situaci, kdy zejména výkonné státy za sebou potáhnou rostoucí seniorskou populaci. Dokáže to převážit automatizace, robotizace, tedy očekávaný prudký růst produktivity (nebudou potřeba lidé, zastanou to stroje…)? Jenomže s klesající celkovou populací bude klesat potřeba - nejspíš.

Je z toho nějaká cesta? Minimálně tato: zodpovědné státy, ty nejbohatší a nejsilnější, by měly chystat nerůstové scénáře. S tím, že si je nepřejeme, ale že mohou nastat, a pokud se tak stane, rozsáhlé přenastavení fungování společnosti, států a ekonomik bude nutné, ať chceme nebo nechceme. 

Tak o tom aspoň diskutujme, jak bychom to mohli udělat.

(1) Rozhovor s T. Ždárským: https://plus.rozhlas.cz/environmentalista-tadeas-zdarsky-vize-nerustu-rust-totiz-znamena-ze-planeta-je-8411873

(2) Článek šestice ekonomů, publikovaný mj. v The Guardian: https://www.theguardian.com/commentisfree/2026/jun/10/economists-maths-growth-doomed-strategy-un-agencies-political-leaders?fbclid=IwY2xjawSeBMFleHRuA2FlbQIxMABzcnRjBmFwcF9pZBAyMjIwMzkxNzg4MjAwODkyAAEem-kaIEj-t_d7WPdsz2Ezdy8rEzYaxJoRfHaktaTK28jhPmm6No_hsNYrTgo_aem_zgctGScSlX7DZHeGQm_sHg

(3)  https://www.neep-poverty.org/

(4) Planetary Health Check 2025: https://www.planetaryhealthcheck.org/