Tři bílé dodávky s logem skutečné přepravní společnosti zabývající se přepravou paliva si všimla místní farmářka na silnici před svým pozemkem, když se vracela z večírku. Policie dorazila okamžitě a zatkla muže, kteří byli všichni britskými občany ve věku kolem dvaceti let.

V úterý vyšlo najevo, že jeden ze zatčených mužů ve skutečnosti dříve zavolal policii – což zřejmě vysvětluje, proč byla policie na místě tak rychle.

Ačkoli byli muži zpočátku zatčeni kvůli podezření z držení výbušnin, žádné „funkční“ výbušniny nalezeny nebyly. Ačkoli byli zatčeni na základě obvinění z terorismu, což umožňuje 14denní vazbu, byli propuštěni na kauci podle běžných trestních zákonů za méně než dva dny.

Britská policie může zadržovat podezřelé z terorismu po dobu 14 dnů bez vznesení obvinění. Kdyby měla policie jakýkoli důvod se domnívat, že muži zadržení u základny RAF Fairford měli byť jen sebemenší spojitost s terorismem, nebyli by propuštěni. Stále by byli za mřížemi. Sledujte však, jak se Daniel Sandford z BBC, stejně jako každý jiný novinář establishmentu, zoufale snaží tuto záležitost prezentovat jako příběh o íránském terorismu. To není žurnalistika. Je to propaganda ve prospěch britského státu.

Také vyšlo najevo, že muži měli ve svých dodávkách několik prázdných „sudů“ a jeden, který obsahoval látku, kterou policie znepokojivě popsala jako „urychlovač“.

Ve skutečnosti se jednalo prostě o benzín. O látku, kterou se plní vozidla, aby je "urychlila".

Jsem si jistý, že Daniel Sandford z BBC pohrdá uživateli sociálních médií za to, že spekulují, že muži zatčení poblíž farmy nedaleko základny RAF Fairford tam byli, aby ukradli palivo. Sandford mezitím stále pomáhá bezpečnostním službám prezentovat tuto událost jako příběh o íránském terorismu – tím, že spekuluje, že „urychlovač“ nalezený v dodávkách těchto mužů – tedy benzín – mohl být klíčový pro plánovaný „útok nebo sabotáž“.

Britský premiér Andy Burnham svolal kvůli tomuto incidentu mimořádnou schůzi národní krizové komise Cobra.

Mezitím se do věci zapojila Trumpova administrativa, protože RAF Fairford je navzdory svému názvu ve skutečnosti americkou leteckou základnou, z níž americká letadla vedou nelegální agresivní válku proti Íránu, a to s požehnáním Spojeného království.

Americký ministr zahraničí Marco Rubio uvedl, že v incidentu „zjevně figuruje zahraniční aktér“. Na otázku, zda tím aktérem je Írán, Trump odpověděl: „Mohlo by to tak být.“ Dodal: „Znám odpověď... Mohl bych být velmi konkrétní, ale raději to neřeknu.“

Podle zprávy v New York Times „americké a britské zpravodajské služby spolupracovaly s Izraelem a západními zeměmi na odhalení hrozeb proti americkým základnám, včetně těch v Německu.“ [zdůraznění moje]

Navzdory těmto skromným faktům britská média jednotně dospěla k jedinému závěru: že se téměř jistě jednalo o součást íránského teroristického spiknutí zaměřeného na americkou leteckou základnu a její letouny. Jediným prostorem pro diskusi je otázka, zda těchto pět mužů bylo v tomto spiknutí vědomými či nevědomými aktéry.

Jak uvedl deník Guardian ve svém středečním vydání, přičemž tento případ označil za „složité vyšetřování“: „Íránská souvislost s bizarními událostmi, k nimž došlo o víkendu na venkově v Gloucestershire, se jeví jako stále pravděpodobnější.“

Na úvod si všimněme následujícího: britští a američtí představitelé mají veškerý zájem na tom, aby tento incident nafoukli jako íránský „teroristický komplot“, ať už skutečné důkazy naznačují cokoli.

Proč? Protože USA vedou proti Íránu nelegální válku a Velká Británie jim to z britského území umožňuje. Podle válečných pravidel má Írán plné právo zaútočit na základnu RAF Fairford.

Kdyby britský stát a média vlastněná miliardáři skutečně fungovaly jako skutečně „svobodný tisk“, poskytovaly by kontext, že základna RAF Fairford je legitimním vojenským cílem a že jakýkoli útok Íránu na ni by nepředstavoval terorismus.

Samozřejmě to nikdo neudělal.

Místo toho věrně opakují propagandu britských a amerických bezpečnostních služeb o „teroristickém spiknutí“ – založenou na naprostém nedostatku hmatatelných důkazů –, která vykresluje Británii a USA jako oběti zlovolné a neopodstatněné íránské agrese.

Ale kontext stranou, objektivní a skeptická média – „svobodný tisk“ – by si ponechala rezervovaný názor na to, co se stalo. Kladla by obtížné otázky. Nabízela by věrohodné protinázory.

Opět se nic z toho neděje. V britských médiích došlo k  návalu lemingů, který nekriticky přijímá právě ty závěry, které nejlépe slouží britským a americkým státním zájmům.

Neustálé zdůrazňování spojitosti zatčených mužů s terorismem – pro kterou neexistují žádné zjevné důkazy – je přesně ten druh zpravodajství, jaký byste očekávali od státních médií v autoritářském režimu. Jde o vyvolávání atmosféry strachu ve veřejnosti, nikoli o transparentní zjišťování faktů.

Je pozoruhodné, že na rozdíl od britských médií zpráva New York Times připouští i jinou možnost, i když ji okamžitě ignoruje a poté se připojuje k britským médiím v tom, že existující důkazy považuje za důkaz íránského teroristického spiknutí.

The Times začíná otázkou: „Potenciální nejasnosti – byli tito muži íránští agenti, drobní zloději benzínu, nebo obojí? – přispěly ke zmatku kolem zatčení, který úřady dosud plně nevysvětlily.“

„Drobní zloději benzínu“! Muži v dodávkách s prázdnými sudy poblíž farmy uprostřed noci. Je možné, že by to mohli být prostě jen zločinci?

Ve skutečnosti se tato domněnka šíří po sociálních médiích od chvíle, kdy se objevily první zprávy o zatčení těchto mužů. S přibývajícími novými detaily se tato podezření jen prohlubují.

A přesto britský „svobodný tisk“ tuto protiteorii jednotně ignoruje ve prospěch narativu amerických a britských bezpečnostních služeb.

Britští novináři, kteří o tomto incidentu informují, by bezpochyby označili myšlenku, že se jednalo pouze o zločineckou skupinu přistiženou při činu, za nepomocnou „spekulaci“.

Jak ale může být jejich stejně nepravděpodobná, a možná ještě méně pravděpodobná, teorie, že šlo o íránský teroristický komplot, něčím jiným než spekulací – i když v jejich případě jde o spekulaci, která se náhodou jeví jako mimořádně užitečná pro britské a americké bezpečnostní složky?

Vzhledem ke známým faktům bychom mohli vyslovit i další teorie. Izrael, který prosazoval původní nelegální a katastrofální válku proti Íránu, hledá způsob, jak přesvědčit Trumpovu administrativu k návratu k rozsáhlé bombardovací kampani.

Útok na základnu RAF Fairford – nebo jeho zdánlivý výskyt – by byl ideálním způsobem, jak zvýšit tlak na obnovení útoků na Írán. Koneckonců není to tak, že by neexistovaly příklady, kdy Izrael prováděl operace pod falešnou vlajkou.

Pokud „zahraniční aktér“ z Íránu dokáže najímat bandu drobných zločinců, aby nevědomky vyvolali závažný bezpečnostní incident před leteckou základnou RAF Fairford, proč by „zahraniční aktér“ z Izraele nemohl udělat přesně to samé?

Nevím, co se před leteckou základnou stalo. Netvrdím, že to vím. Zachovávám si otevřenou a kritickou mysl, zatímco se vyjasňují dostupné skutečnosti. Kéž by naše „svobodná média“ dělala totéž.

Možná se mezi čtenáři najdou tací, kterým se těžko věří tvrzení, že média v našich „demokratických“ společnostech nejsou ve střetu se státem, nebo se od něj alespoň distancují. Taková myšlenka pro ně může být nová.

To by nemělo být překvapivé. Koneckonců, jak si každý z nás utvořil svůj základní pohled na svět – na to, kdo jsou ti dobří a kdo ti špatní – když ne tím, že jsme celý život četli a sledovali média vlastněná korporacemi vedenými miliardáři a státem?

Od té doby, co jsem před čtvrt stoletím sám odešel z mainstreamových médií (pracoval jsem pro Guardian), věnuji velkou část svého času odhalování nejkřiklavějších příkladů zaujaté žurnalistiky – reportáží, které důsledně prezentují události způsobem, který neslouží zájmům jejich publika, ale zájmům mocných: samotných korporací; západních bezpečnostních složek; a Izraele, klíčového pilíře západního válečného průmyslu.

V takových případech mainstreamová média bez váhání opouštějí i pouhou předstíranou neutralitu, nestrannost či objektivitu. Slouží v podstatě jen jako propagandistická továrna. (Moje podrobné vysvětlení toho, jak funguje propagandistický model, si můžete přečíst zde.)

To bylo až příliš zřejmé v reportážích o izraelském masovém vyvražďování v Gaze, o genocidě, kterou nebylo možné jako takovou pojmenovat.

Bylo to patrné v soustavné mediální kampani antisemitských pomluv namířených proti Jeremymu Corbynovi, té nejvzácnější a nejnebezpečnější osobě: vůdci velké strany, který prosazoval socialistickou politiku ve prospěch veřejnosti, nikoli miliardářů, a byl ostrým kritikem Izraele dlouho předtím, než Izrael odhalil své genocidní úmysly.

Bylo to patrné také na mediálním lynčování Juliana Assange, jehož platforma Wikileaks odhalila válečné zločiny Británie a USA a zároveň ohrožovala model médií řízených shora dolů. Poté, co ho média zesměšňovala za to, že požádal o azyl na ekvádorské ambasádě ze strachu, že by se Washington mohl pokusit o jeho vydání za odhalení svých zločinů, považovala jeho zadržení britskou policií a dlouholeté věznění v londýnské věznici s přísnou ostrahou – zatímco USA usilovaly o jeho vydání za odhalení svých zločinů – za zcela bezvýznamné, sotva hodné zmínky.

Mohl bych pokračovat donekonečna. Existuje zde konzistentní vzorec, jak se mainstreamová média vypořádávají s těmi nejdůležitějšími tématy – právě s těmi, do nichž naše bezpečnostní státy investují nejvíce. V takových případech média odhazují i pouhý náznak kritického odstupu od státu.

Základna RAF Fairford je jen nejnovějším příkladem toho, jak v takových kritických momentech média neslouží k ničemu jinému než jako megafon bezpečnostního státu.

Vytisknout