Můj dům, můj hrad. A co Ukrajina, které Rusko vtrhlo do domu?

19. 10. 2026 / Petr Waniek Horváth

 

Tomio Okamura se v říjnu 2026 znovu přihlásil k principu „můj dům, můj hrad“. Podle informací serveru Novinky požádal ministra spravedlnosti Jeronýma Tejce, aby připravil příslušnou legislativu a získal pro ni podporu koaličních partnerů. Návrh má umožnit rozšíření možností sebeobrany v situaci, kdy někdo neoprávněně vnikne do cizího obydlí.

SPD tento princip prosazuje již několik let. Na svých oficiálních stránkách hnutí v minulosti zdůrazňovalo, že zákon má chránit oběti, nikoli agresory. Jeho argumentace je snad i  snadno pochopitelná: člověk má mít právo bránit sebe, svou rodinu a svůj domov před násilným útokem.

Jenže právě v okamžiku, kdy se podíváme za hranice České republiky, se musíme zeptat, zda je tento princip v politice SPD skutečně univerzální.

Ukrajina by se podle Okamury měla vzdát části svého území

Dne 10. července 2026 zveřejnil Tomio Okamura na svém oficiálním profilu video nazvané „K ukončení války by se Ukrajina měla vzdát území, kde historicky žijí Rusové“.

Nejde tedy o interpretaci jeho politických odpůrců. Jde o stanovisko, které předseda SPD představil vlastními slovy.

Podobný přístup Okamura formuloval také v pořadu *Události, komentáře* České televize v březnu 2025. Argumentoval, že Krym, Doněck a Luhansk jsou historicky ruská území a že Rusko podle něj nemá nabízet žádné ústupky. Tím vlastně veškerou územní cenu míru implicitně přesouvá na Ukrajinu.

Tím se dostáváme k podstatě problému. Rusko zahájilo v únoru 2022 rozsáhlou invazi na Ukrajinu. Ukrajinské území se stalo dějištěm ozbrojeného útoku a okupace. Přesto Okamura představuje územní ústupky napadeného státu jako součást řešení, které má vést k ukončení války.

Samotná podpora mírových jednání samozřejmě není nic problematického. Stejně tak lze legitimně diskutovat o tom, jakou vojenskou a finanční pomoc má Česká republika poskytovat. Okamurův konkrétní požadavek na územní ústupky však otevírá jinou otázku: jakou váhu přikládá právu napadeného státu zachovat svou územní celistvost a rozhodovat o vlastní budoucnosti?

Můj dům, můj hrad. Ale jen do státní hranice?

Představme si situaci, kterou SPD používá ve své argumentaci. Člověku někdo násilím vnikne do domu. Nejde o spor se sousedem, nedorozumění ani dobrovolnou návštěvu. Jde o vetřelce, který překonal hranici cizího obydlí a ohrožuje jeho obyvatele.

SPD v takové situaci zdůrazňuje právo na obranu. Chce posílit právní postavení člověka, který se násilnému vniknutí brání.

Přenesení této představy na mezinárodní vztahy samozřejmě není doslovné. Právní postavení jednotlivce bránícího obydlí a státu bránícího se ozbrojenému útoku se samozřejmě  liší. V obou případech však můžeme položit obdobnou morální otázku: má mít napadený právo bránit prostor, který mu náleží, nebo se má především přizpůsobit požadavkům útočníka?

Když jde o českou domácnost, SPD zdůrazňuje, že obětí nesmí být člověk, který se brání, nýbrž agresor, který útok zahájil. Když však jde o Ukrajinu, Okamura nabízí řešení, jehož součástí má být, že napadený stát přijde o část svého území.

Proč se právo bránit vlastní domov stává tak silným politickým principem u českého občana, ale v případě napadené Ukrajiny ustupuje požadavku, aby oběť agrese přijala územní ztráty?

To je otázka, na kterou by měla SPD odpovědět.

Historie jako argument pro územní ústupky

Okamura svůj postoj k ukrajinským územím opírá také o historické osídlení. Jenže samotná skutečnost, že na určitém území dlouhodobě žije určitá národnostní skupina nebo že toto území kdysi patřilo jinému státu, automaticky nezakládá právo na jeho získání.

Kdybychom takovou logiku přijali jako obecné pravidlo, otevřeli bychom dveře k nekonečnému přepisování hranic. Například v Maďarsku dodnes přetrvává historické povědomí o územních ztrátách po první světové válce. Maďarské menšiny však žijí také na Slovensku, v Rumunsku a na Ukrajině. Znamená to, že by Maďarsko mělo mít právo získat tato území zpět? Samotná historická příslušnost ani přítomnost národnostní menšiny takový nárok nezakládají.

To samozřejmě neznamená, že by práva těchto menšin měla být přehlížena. Jejich jazyková, kulturní a politická práva je třeba chránit. Něco jiného je však ochrana menšin a něco jiného územní nároky cizího státu.

Právě toto rozlišení je pro ukrajinskou otázku zásadní. Přítomnost ruskojazyčného obyvatelstva sama o sobě neopravňuje Rusko k vojenskému obsazení ukrajinského území. Historické argumenty mohou být předmětem odborné debaty, nemohou však automaticky převážit nad územní celistvostí státu a zákazem použití síly.

Ukrajina má své problémy. To jí však nebere právo na vlastní území

Obhajoba územní celistvosti Ukrajiny samozřejmě neznamená, že bychom měli přehlížet její vnitřní problémy. Ukrajina se dlouhodobě potýká s korupcí a nedostatky v ochraně práv některých národnostních menšin. Předmětem sporů s Maďarskem jsou práva maďarské menšiny v Zakarpatské oblasti. Závažným problémem je také diskriminace romské menšiny, jejíž příslušníci čelí sociálnímu vyloučení a překážkám v přístupu ke vzdělání, bydlení, zdravotní péči a úředním dokladům.

Kontroverze vyvolává rovněž vztah části ukrajinské společnosti k historickým osobnostem spojeným s nacionalismem, násilím a spoluprací s nacistickým Německem, zejména ke Stepanovi Banderovi.

Tyto problémy není třeba zlehčovat ani omlouvat. Ukrajina by měla důsledněji chránit práva menšin, potírat diskriminaci a korupci a otevřeně se vyrovnávat s problematickými stránkami vlastní historie. V demokratické společnosti musí být možné otevřeně diskutovat také o temných stránkách vlastní minulosti, aniž by kritika automaticky znamenala nepřátelství vůči celému národu.

Ani závažné nedostatky v těchto oblastech však Ukrajinu nezbavují práva na územní celistvost a obranu proti ozbrojenému útoku. Právo státu na sebeobranu není odměnou za bezchybnou domácí politiku. Kdyby tomu tak bylo, jen obtížně bychom hledali stát, který by si je mohl nárokovat bez výhrad.

Navíc je třeba rozlišovat mezi oprávněnou kritikou ukrajinské politiky a využíváním jejích nedostatků k ospravedlnění ruských územních nároků. Porušování práv menšin, korupce ani problematické zacházení s historickou pamětí samy o sobě nedávají jinému státu právo překročit hranice souseda a vojenskou silou si přivlastňovat jeho území.

Ukrajina má právo na své území a zároveň odpovědnost vypořádat se se svými problémy. Jedno nevylučuje druhé. Stejně jako český občan neztrácí právo bránit svůj dům proto, že má nevyřešené osobní nebo právní problémy, ani stát nepřichází o právo na obranu jen proto, že jeho vnitřní poměry nejsou bezchybné.

Právě zde se vracíme k principu „můj dům, můj hrad“. Pokud má být skutečně principem ochrany napadeného, nemůže být jeho platnost podmíněna tím, zda se nám líbí všechny politické, historické nebo společenské poměry v jeho domě.

Právo na obranu není totéž co povinnost dodávat zbraně

SPD může namítnout, že mezi právem Ukrajiny na obranu a rozhodnutím České republiky posílat jí zbraně existuje zásadní rozdíl. A v tomto bodě má pravdu.

Z práva Ukrajiny na sebeobranu automaticky nevyplývá povinnost každého jednotlivého státu poskytovat jí jakoukoli požadovanou vojenskou pomoc. O rozsahu podpory lze vést legitimní politickou debatu.

Z hlediska vlastní bezpečnosti České republiky a ochrany Evropy před další ruskou expanzí je však rozumné Ukrajinu podporovat. Její schopnost bránit se totiž není jen její vlastní záležitostí, ale má přímý význam také pro bezpečnost ostatních evropských států.

Tato námitka však neodpovídá na otázku, kterou otevírá Okamurův požadavek na územní ústupky. Ten se netýká pouze toho, zda má Česká republika poskytnout další finanční prostředky na zbraně. Týká se samotné představy, jak má napadený stát dospět k míru a jakou cenu má za něj zaplatit.

Mír uzavřený na základě svobodného rozhodnutí napadené země je něco jiného než představa, že se napadený stát má vzdát svého území proto, že si je agresor nárokuje.

Rozhodnutí, za jakých podmínek bude Ukrajina jednat o ukončení války, musí v konečném důsledku náležet především Ukrajině samotné. Její obyvatelé mají právo rozhodovat o své budoucnosti, stejně jako mají právo bránit svou zemi proti ozbrojenému útoku.

Toto právo není jen otázkou politického názoru. Článek 51 Charty Organizace spojených národů výslovně uznává právo na individuální a kolektivní sebeobranu v případě ozbrojeného útoku.

Univerzální princip, nebo politické heslo?

Princip „můj dům, můj hrad“ je přitažlivý právě proto, že vyjadřuje intuitivní představu spravedlnosti: člověk nemá být bezbranný vůči tomu, kdo násilím překračuje hranice jeho soukromého prostoru.

Pokud však toto heslo používáme také  jako obecný politický princip, měli bychom se ptát, zda jeho základní myšlenka platí také tehdy, když nejde o jednotlivce, ale o celý stát.

Ukrajina není český dům a mezinárodní právo nelze redukovat na pravidla nutné obrany v trestním zákoníku. Přesto je namístě zkoumat, zda SPD uznává právo napadeného na obranu stejně důsledně v obou případech.

Tomio Okamura chce posílit právo českého občana bránit své obydlí před násilným vetřelcem. Současně tvrdí, že k ukončení války by se Ukrajina měla vzdát území, kde historicky žijí Rusové.

Tento rozpor nemusí automaticky znamenat, že SPD výslovně popírá právo Ukrajiny na sebeobranu. Ukazuje však, že politický důraz na obranu vlastního prostoru může mít velmi odlišnou podobu podle toho, koho se týká.

A proto je namístě položit jednoduchou otázku:

Jestliže platí „můj dům, můj hrad“, proč by pro Ukrajinu mělo platit, že část svého domu musí přenechat tomu, kdo do něj vtrhl?