Pozapomenutá kniha o roce 1968

5. 11. 2026 / Matěj Metelec

O tom, proč se tak stalo je možné jen spekulovat. Důvodem mohlo být, že Šamalík byl členem Obrody, sdružení někdejších reformních komunistů, jež byla vnímanou řadou nekomunistických disidentů ambivalentně a po znovuvydání jeho práce tak nebyla „společenská poptávka“. Příčiny ale mohly být také prozaičtější – Ostrého/Šamalíkův text vede na mnoha stránkách polemiku s oficiálním diskurzem raně normalizačního Československa, a to nejen v osobách Gustáva Husáka nebo Vasila Biľaka, ale také s celým zástupem dávno zapomenutých publicistů a politických postav normalizační čtvrté či páté garnitury. Poměrně hojné citace z jejich textů mohly pro čtenáře na počátku devadesátých let, který měl normalizační dikci ještě v živé paměti, působit zbytečně úmorně.

Nutno říci, že tenhle dojem trvá i po dalších skoro čtyřech desítkách let. Příkladů a výkladů normalizačního diskursu mohlo dnešníma očima být o poznání méně a autor se měl soustředit na obecnější rovinu. Z dobového hlediska je však pochopitelné, že na samém počátku sedmdesátých let, kdy kniha vznikala, tedy ještě před prvním kolem politických procesů rané normalizace, se autor náležející ke „straně vyloučených“ potřeboval vyrovnávat s ještě čerstvou snahou o přepsání tehdy ještě v mnohém živých dějin. Navíc je patrné, že v něm doutnala naděje, že se (v dohledné době?) může politický horizont snad zase pootevřít. Tuhle naději takový Petr Pithart, když psal o pár let později Osmašedesátý, už nechoval, navíc se také rázně odřízl od reformně-komunistického projektu, s nímž Šamalík zůstal minimálně coby s miliem spjatý až do konce normalizace.

Ve své knize však mluví tónem daleko střízlivější, než zaznívá třeba z Kosíkových textů k roku 1968, jež často přetékají patosem (včetně těch, psaných s třicetiletým odstupem). Zároveň Ostrý/Šamalík uměl pojmenovat přesně celou řadu klíčových momentů, a neuhýbal ani před kritikou své vlastní generace, která po válce stalinistický systém nadšeně budovala, aby jej v šedesátých letech stíhána pocitem viny zase demontovala. Pozoruhodná je také jeho analýza polemiky Kundera–Havel–Kosík o českém údělu. 

Možná nejzajímavější z celé knihy je čtvrtý oddíl nazvaný Český úděl a česká aktivita, která rok 1968 vřazuje do souvislosti moderních českých dějiny, rozmáchle od obrození přes rok 1848 až k Mnichovu. Zachycení rozpětí českých reakcí na selhání národních politických aspirací, oscilujících mezi konzervatismem, radikalismem a realismem (jejichž pozice a vymezení se proměňují), a zvlášť analýza českého antiradikalismu, a sklonu zaměňovat realismus a konzervatismem a opatrnictvím, je poučná i dnes, a obávám se, že ještě nejednou nám bude připadat Ostrého/Šamalíkovo zachycení neveselé dialektiky zmíněných pozic jako výstižný popis morfologie české politiky.