Proč byl Trump poražen?
6. 11. 2026 / Petr Vařeka
čas čtení
10 minut
Trump utrpěl porážku. Příčiny vzestupu populistů jeho druhu však přetrvávají.
Jásot nad volební porážkou republikánů, jejichž emblémem se stal Donald Trump, osobně chápu.
Poněkud mi však chybí reflexe příčin, které vedly k tomu, že si ho vůbec zvolili.
Trump totiž není příčinou stávajících problémů americké společnosti. Je spíše jejich politickým symptomem.
Jeho porážka proto sama o sobě nemůže znamenat nic víc, než dočasné potlačení jednoho z jejich projevů.
Pozn. JČ: Komentátoři poukazují na to, že Američané Trumpa dvakrát zvoliliu prezidentem, progtože chybně předpokládali, že je "protisystémový" a že vyřeší jejich problémy. Nyní vědí, žer byl naopak na straně miliardářů. ,
Současný ekonomický systém mi v mnoha ohledech připomíná kasino.
Které provozuje hazardní hru, v níž výhra jedněch často znamená prohru druhých. Nejde přitom ani o hru s nulovým součtem, protože je nutné platit také režii spojenou s provozem tohoto kasina.
V tomto podobenství představuje režii především výnos finančního sektoru, který disponuje stále větším podílem vytvořeného bohatství a zároveň stále významnějším politickým vlivem.
Vlády, podniky i jednotlivci se tak zadlužují a část budoucích příjmů předem odevzdávají věřitelům.
Samozřejmě, úvěr sám o sobě není ničím špatným.
Může financovat investice, které vytvářejí nové hodnoty a zlepšují životní podmínky.
Tak to i fungovalo desetiletí po ukončení druhé světové války.
Problém nastává ale ve chvíli, kdy se ekonomika stává závislou na neustálém zadlužování a kdy stále větší část vytvořeného bohatství slouží k obsluze již existujících závazků.
Takové uspořádání vytváří silný tlak na nepřetržitý ekonomický růst. Aby bylo možné splácet staré závazky a současně vytvářet prostor pro nové, musí ekonomika produkovat stále více.
Jenže tento růst není zadarmo.
Růst, který spotřebovává vlastní předpoklady
Intenzivnější hospodářská činnost znamená také intenzivnější exploataci přírodních zdrojů.
Spotřebováváme neobnovitelné suroviny, zhoršujeme kvalitu půdy a vody, narušujeme ekosystémy a měníme klima.
Následně vynakládáme stále větší prostředky na odstraňování škod, které naše vlastní hospodářská činnost způsobila.
Vzniká tak zvláštní paradox: část ekonomického růstu představuje pouze náklady na nápravu následků předchozího růstu.
V účetnictví se však obojí může projevit jako přírůstek HDP.
Můžeme tedy být podle ekonomických ukazatelů bohatší, a přitom mít k dispozici méně skutečného přírodního bohatství, na němž naše životní úroveň závisí.
Ekonomika dokáže vytvářet nové hodnoty, ale nedokáže zrušit materiální omezení planety. Nemůže donekonečna zvyšovat spotřebu v prostředí, jehož zdroje a absorpční schopnosti jsou konečné.
Dostáváme se tak k otázce, kterou si současná politika příliš často nechce připustit:
Je možné zachovat dosaženou životní úroveň většiny obyvatelstva, pokud je její současná podoba závislá na neustálém růstu materiální spotřeby?
Domnívám se, že nikoli.
Alespoň ne v podobě, na kterou jsme si zvykli.
Politika, která nemůže říci nepříjemnou pravdu
Tady se dostáváme k zajímavému paradoxu americké politiky.
Demokraté mohou kritizovat Trumpovu politiku, bránit demokratické instituce, upozorňovat na sociální nerovnost a slibovat dostupnější zdravotnictví či bydlení.
Jenže jen málokdy zpochybňují samotné předpoklady ekonomického modelu, v němž se americká společnost pohybuje.
Proč?
Protože by museli veřejnosti sdělit něco, co nechce slyšet.
Že zachování současného způsobu života není možné zajistit pouhým návratem k vyššímu hospodářskému růstu.
Že část našeho blahobytu je založena na přesouvání nákladů do budoucnosti, na jiné části světa a na přírodní prostředí.
A že řešením nemůže být další růst, nýbrž jiné uspořádání společnosti, jiné rozdělení vytvořeného bohatství a patrně také jiná představa o tom, co vlastně znamená žít dobře.
Taková politická nabídka by ale byla nesmírně nepopulární.
Většina voličů totiž nechce slyšet, že bude muset změnit své spotřební návyky nebo se vzdát části toho, co považuje za dosažený standard.
Chce především jistotu, že její životní úroveň bude zachována a že její děti na tom budou alespoň stejně dobře jako ona.
Demokraté jsou navíc sami součástí systému, jehož základní teze fungování by museli zpochybnit.
I oni jsou závislí na voličích, sponzorech, ekonomických zájmových skupinách i na představě, že politický úspěch znamená především příslib další prosperity.
Nemají proto příliš velkou motivaci otevírat otázku, zpochybňující že právě tato dynamika je součástí problému.
Trump jako nabídka jednoduchého příběhu
Trump naopak dokázal nabídnout příběh mimořádně jednoduchý a srozumitelný.
Za problémy mohou přistěhovalci, Čína, globalisté, liberální elity.
Stačí proto obnovit velikost Ameriky, ochránit vlastní průmysl, uzavřít hranice a vrátit zemi její někdejší sílu.
Jeho vysvětlení příčin společenských problémů je přinejmenším zavádějící a jeho recepty situaci ještě více zhoršují.
Přesto bychom neměli přehlížet, že reaguje na skutečné pocity značné části obyvatelstva.
Lidí, kteří mají pocit, že ztrácí kontrolu nad vlastním životem, že jejich ekonomické perspektivy se zhoršují.
Iracionální však může být jejich představa o tom, kde hledat příčiny a jak je odstranit.
Pokud jim tradiční politické strany nedokážou nabídnout přesvědčivé vysvětlení jejich situace, vzniká prostor pro někoho, kdo jim nabídne jednoduché řešení a zároveň i domnělé viníky stávajícího marasmu.
Strom, na kterém rostou hodnoty, které vyznáváme
V této souvislosti se vracím k myšlence, kterou jsem již několikrát formuloval:
Demokracie a lidská práva jsou výhonky civilizace, o které je třeba pečovat. A strom, na kterém rostou, má kořeny v biosféře.
Demokratické instituce, solidarita, občanská práva a respekt k důstojnosti člověka nejsou samozřejmostí.
Jejich rozvoj byl mimo jiné umožněn materiálním dostatkem, který postupně vytvořila průmyslová civilizace.
Dostatek poskytl prostor pro vzdělání, sociální zabezpečení, občanskou participaci a rozšiřování práv jednotlivce.
Lidé, kteří nemuseli věnovat veškerou energii pouhému přežití, získali možnost zabývat se také věcmi, které přesahují jejich bezprostřední osobní zájmy.
Jenže pokud je tento dostatek založen na ekonomickém modelu, který postupně podkopává vlastní přírodní předpoklady, podřezává si civilizace větev, na které její politické a morální hodnoty spočívají.
Demokracie tak může být ohrožena nejen diktátory, ale také ekonomickým systémem, který postupně vytváří podmínky, v nichž stále více lidí přestává věřit, že jim demokracie dokáže zajistit důstojnou budoucnost, systémem který vytváří živnou půdu pro vzrůst extremismu a vzestup usurpátorů.
V prostředí narůstající nejistoty se solidarita snadno mění v boj o vlastní podíl na ubývajících zdrojích.
Univerzalismus ustupuje kmenové mentalitě. Místo hledání společných zájmů hledáme viníky, kteří údajně stojí mezi námi a naším blahobytem.
Jiná představa o prosperitě
Nejde mi o odmítnutí ekonomiky, technického pokroku ani o romantickou představu návratu k nějakému předindustriálnímu způsobu života.
Jde o změnu samotného cíle hospodářského a společenského uspořádání.
Ekonomický systém by měl sloužit lidskému životu a rozhodně by to nemělo být obráceně.
Měl by respektovat ekologické limity a vytvářet podmínky pro důstojný život všech, nikoli umožňovat stále větší koncentraci bohatství a politického vlivu.
To by vyžadovalo také změnu způsobu, jakým měříme úspěšnost společnosti.
Nestačí sledovat HDP, objem investic nebo růst finančních aktiv. Musíme se ptát, jak se lidem skutečně žije, jak jsou rozdělovány vytvořené hodnoty a zda naše hospodaření neohrožuje podmínky života budoucích generací.
Taková změna se ovšem neobejde bez nepříjemných rozhodnutí. Především bez ochoty přehodnotit ztotožňování dobrého života s neustálým růstem spotřeby.
A právě zde narážíme na politickou překážku, která je možná ještě závažnější než odpor ekonomických zájmových skupin.
Lidé sami se nechtějí vzdát představy, že jejich budoucnost musí být materiálně bohatší než jejich přítomnost.
Politik, který by se pokusil tuto představu zpochybnit, by pravděpodobně prohrál volby.
Proto se obávám, že ani vítězství demokratů, ani porážka Trumpa samy o sobě mnoho nezmění.
Politická změna bez reflexe hlubších příčin může pouze prodloužit život systému, který si svou další existenci podmiňuje stále větší spotřebou zdrojů a stále většími nároky na budoucnost.
Možná tedy nestojíme před volbou mezi Trumpem a jeho demokratickými odpůrci, ale před mnohem zásadnější otázkou:
Dokážeme změnit představu o prosperitě dříve, než materiální předpoklady našeho dosavadního způsobu života začnou mizet rychleji, než budeme ochotni snést?
A dokážeme přitom zachovat hodnoty, které jsme si během tohoto období blahobytu osvojili?
To je podle mě skutečná výzva současnosti. Nejen pro Ameriku, ale pro celou lidskou civilizaci.
0
220
Diskuse