Čapí hnízdo jako evropský paradox: Babišova spoluobžalovaná žádá o zásah jeho ministra

9. 11. 2026 / Petr Waniek Horváth

  

Europoslankyně za hnutí ANO Jana Nagyová se odmítá smířit s pravomocným rozsudkem v kauze Čapí hnízdo. Vrchní soud v Praze 31. srpna 2026 potvrdil její tříletý podmíněný trest se zkušební dobou pěti let a peněžitý trest ve výši 500 tisíc korun za dotační podvod a poškození finančních zájmů Evropské unie. Její odvolání zamítl a rozsudek se stal pravomocným. Nagyová vinu nadále odmítá.

Nyní se obrátila na ministra spravedlnosti Jeronýma Tejce. Žádá ho, aby podal stížnost pro porušení zákona k Nejvyššímu soudu. Ministerstvo spravedlnosti potvrdilo, že její podnět obdrželo a zabývá se jím. O tom, zda ministr tento mimořádný opravný prostředek skutečně podá, zatím rozhodnuto nebylo.

Dva obžalovaní, dva odlišné osudy

Kauza Čapí hnízdo se týká padesátimilionové dotace určené na výstavbu areálu Farmy Čapí hnízdo. V trestním řízení byli původně obžalováni Jana Nagyová a Andrej Babiš. Oba čelili obžalobě v souvislosti s podezřením na neoprávněné získání evropské dotace.

Jejich další osudy v trestním řízení se však výrazně liší.

Nagyová byla pravomocně odsouzena. Andrej Babiš, který je dnes předsedou vlády a předsedou hnutí ANO, se před soudem v této věci nyní nezodpovídá. Poslanecká sněmovna ho 5. března 2026 nevydala k trestnímu stíhání. Trestní řízení proti němu proto po dobu trvání poslanecké imunity nemůže pokračovat. Nejde o zproštění obžaloby ani o rozhodnutí soudu, že se trestného jednání nedopustil.

Z právního hlediska je tedy situace jasná: Nagyová má pravomocný odsuzující rozsudek, zatímco Babiš zůstává obžalovaným, jehož trestní stíhání nemůže pokračovat v důsledku rozhodnutí Poslanecké sněmovny.

Oba přitom původně stáli v jedné trestní kauze na straně obžalovaných. Dnes je jeden z nich předsedou vlády a druhá žádá jeho ministra spravedlnosti o mimořádný zásah do pravomocného soudního rozhodnutí.

Dvakrát zproštěna, nakonec odsouzena

Cesta k pravomocnému odsouzení Jany Nagyové nebyla přímočará. Městský soud v Praze ji původně dvakrát zprostil obžaloby. Vrchní soud však jeho rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání. Při posledním odvolacím rozhodování zavázal soud prvního stupně svým právním názorem, který se týkal také hodnocení důkazů a závěru o vině.

Podle informací serveru FORUM 24 soudce Jan Šott následně Nagyovou odsoudil, přestože podle svého vyjádření nadále považoval její vinu za neprokázanou. Rozhodnutí odůvodnil závazným právním názorem odvolacího soudu. Právě tento postup Nagyová a její obhájce zpochybňují. Namítají, že odvolací soud nepřípustně zasáhl do rozhodování soudu nižší instance. Vrchní soud svůj postup hájil s odkazem na judikaturu Ústavního soudu.

Tento spor se netýká pouze hodnocení jednotlivých důkazů. Dotýká se také vztahu mezi soudem prvního stupně a soudem odvolacím a hranic toho, nakolik může odvolací instance závazně určovat právní závěry soudu, který věc projednává.

Vedle podnětu ministrovi spravedlnosti připravuje obhájce Nagyové také dovolání k Nejvyššímu soudu. Jde o samostatný právní postup, který není závislý na Tejcově rozhodnutí.

Co znamená stížnost pro porušení zákona

Stížnost pro porušení zákona je mimořádný opravný prostředek upravený v § 266 a následujících zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu. Umožňuje přezkoumat pravomocné rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, pokud jím byl porušen zákon nebo pokud rozhodnutí vycházelo z vadného postupu v řízení.

Nejde o další odvolání. Není určena k tomu, aby se znovu projednávala celá kauza, opakovalo dokazování nebo pouze vyjadřoval nesouhlas s výsledkem soudního řízení. Jejím účelem je napravit konkrétní právní pochybení. Nejvyšší soud zkoumá, zda byl zákon porušen a zda jsou splněny podmínky pro zásah do napadeného rozhodnutí.

Podle § 266 trestního řádu může tento opravný prostředek podat výhradně ministr spravedlnosti. Odsouzený, jeho obhájce ani jiná osoba jej podat nemohou. Mohou však ministrovi zaslat podnět a požádat ho, aby stížnost podal.

Rozdíl mezi podnětem a samotnou stížností je zásadní. Podnět pouze upozorňuje ministra na možné porušení zákona. Nezakládá jeho povinnost stížnost podat a žadatel nemá právní nárok na to, aby mu ministr vyhověl. Je na ministrovi spravedlnosti, aby podnět posoudil a rozhodl, zda stížnost podá.

Zákon stanoví také obsahové náležitosti samotné stížnosti. Podle § 267 trestního řádu musí ministr uvést, které rozhodnutí napadá, v jakém rozsahu, z jakých důvodů a jakého rozhodnutí Nejvyššího soudu se domáhá. Musí také výslovně uvést, zda stížnost podává ve prospěch, nebo v neprospěch obviněného. Nestačí obecné tvrzení, že rozsudek je nespravedlivý nebo že s ním odsouzený nesouhlasí.

O stížnosti následně rozhoduje Nejvyšší soud. Pokud porušení zákona neshledá, stížnost zamítne. Pokud porušení zákona zjistí, vynese rozsudek. Jestliže byl zákon porušen v neprospěch obviněného, může napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit k novému projednání. Ministr spravedlnosti tedy nemůže pravomocný rozsudek zrušit. Může pouze rozhodnout, zda předloží věc Nejvyššímu soudu.

Nagyová má vedle toho k dispozici také dovolání k Nejvyššímu soudu podle § 265a a následujících trestního řádu. Jde o jiný mimořádný opravný prostředek. Za zákonem stanovených podmínek jej může podat oprávněná osoba, včetně obviněné prostřednictvím obhájce. I dovolání je omezeno zákonnými důvody a neslouží k libovolnému opakování soudního řízení.

Ministr spravedlnosti rozhoduje o žádosti Babišovi někdejší spoluobžalované

Nejdůležitější politickou okolností této situace je postavení ministra spravedlnosti Jeronýma Tejce.

Tejc je členem vlády, v jejímž čele stojí Andrej Babiš. Babiš je tedy v politickém smyslu Tejcovým nadřízeným: stojí v čele vlády, jejíž je ministr spravedlnosti součástí. Současně je to člověk, který byl společně s Janou Nagyovou obžalován v kauze Čapí hnízdo a jehož trestní stíhání nyní nepokračuje poté, co ho Poslanecká sněmovna nevydala k trestnímu stíhání.

Jinými slovy, o mimořádném právním prostředku, o který žádá Babišova někdejší spoluobžalovaná, má rozhodovat ministr spravedlnosti z vlády vedené právě tímto jejím někdejším spoluobžalovaným.

Tuto skutečnost nelze jednoduše vymazat z hodnocení celé situace. Andrej Babiš je předsedou vlády a politickým šéfem vládního týmu, jehož členem je Jeroným Tejc. A právě Tejc má nyní rozhodovat o tom, zda otevře cestu k dalšímu přezkoumání pravomocného rozsudku Babišovy někdejší spoluobžalované.

Zákon svěřuje rozhodnutí o podání stížnosti ministrovi spravedlnosti, nikoli předsedovi vlády. Právní odpovědnost za posouzení podnětu nese ministr a musí postupovat podle trestního řádu a konkrétních právních důvodů. To, že je Babiš předsedou vlády a faktickým politickým nadřízeným ministra Tejce - že má na jeho práci a rozhodování  vliv , však z této situace nelze jednoduše vymazat.

Rovnost před zákonem není jen ústavní formulace

Český ústavní pořádek stojí na principu rovnosti lidí v právech a na požadavku, aby státní moc postupovala výhradně v mezích zákona.

Článek 1 Listiny základních práv a svobod stanoví, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i právech. Článek 3 Listiny zaručuje základní práva a svobody všem bez rozdílu mimo jiné politického či jiného smýšlení nebo jiného postavení. Článek 2 odst. 2 Listiny pak stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví. Tyto principy doplňuje článek 1 Ústavy České republiky, podle něhož je Česká republika demokratickým právním státem.

Rovnost před zákonem neznamená, že každý člověk musí mít totožný procesní osud. Znamená však, že rozhodování státních orgánů nesmí záviset na politickém postavení, osobních vazbách ani vlivu konkrétního člověka.

Každý odsouzený má právo využít zákonné opravné prostředky. Každý může také podat ministrovi spravedlnosti podnět ke zvážení stížnosti pro porušení zákona. Rozhodující je, zda bude s takovým podnětem naloženo podle stejných právních měřítek bez ohledu na to, kdo o něj žádá a jaké má politické postavení.

Rovnost před zákonem nemá být pouze formální zásadou. Neměla by záviset ani na tom, zda má odsouzený díky své politické angažovanosti mezi někdejšími spoluobžalovanými předsedu vlády, jehož trestní stíhání nepokračuje jen proto, že Poslanecká sněmovna vyhověla jeho žádosti o nevydání k trestnímu stíhání.

Situace, kdy o mimořádném opravném prostředku někdejší spoluobžalované rozhoduje ministr spravedlnosti, který je členem vlády vedené jejím druhým někdejším spoluobžalovaným, představuje mimořádný politický a institucionální paradox. V evropském kontextu jde o natolik neobvyklou konstelaci, že se nabízí otázka, zda má v demokratické Evropě vůbec obdobu. Dalším neopominutelným faktem je , že Jana Nagyová patří k mimořádně úzkému okruhu europoslanců, kteří i přes pravomocné trestní odsouzení nadále vykonávají svůj mandát.