NAZA – po promítání zůstalo v lublaňském Kinodvoru hrobové ticho

11. 11. 2026 / Albín Sybera

Ztratil Izrael navždy svou liberální tvář?

Po projekci dnes již mnohokrát skloňovaného dokumentu Juvala Abrahama a Ráchel Szor NAZA zůstalo v sále známého lublaňském Kinodvoru takové ticho, že bylo slyšet dýchání okolo sedících, které jen chvilkami přerušilo vzlykání některých diváků.


Mnoho už bylo o NAZE právem napsáno , a tak nechci nosit dříví do lesa. Tu reakci jsem tady chtěl zaznamenat, protože si nevybavuji, že bych něco podobného někdy v kině zažil a taky mi přišlo zajímavé nabídnout srovnání s  reakcemi v Česku – jsou velmi podobné.

Dehumanizaci Palestinců při útocích na Gazu, či ochotu utrpení Palestinců ignorovat, nedávno na BL výstižně analyzovala Muriel Blaive a nechci se ani v tuto chvíli pouštět do zkoumání role umělé inteligence v mrazivé dehumanizaci lidí, žen a dětí.   

 

Ale chtěl bych k samotnému zhlédnutí NAZY ještě dodat, že během promítání v Kinodvoru byly od některých diváků slyšet také ironické úšklebky při výpovědi jednoho ze zpravodajců, který popisoval svou zpravodajskou jednotku jako elitní složenou převážně z liberálů světského Tel Avivu, často Izraelci vnímaných jako „levičáci“. 

Na jednu stranu jsem těmto lublaňským pošklebkům dobře rozuměl. Dá se předpokládat, že diváci v Kinodvoru byli převážně liberální a levicoví, jak je to v Lublani a jejích artových kinech, divadlech a klubech běžné, a je těžko představitelné, že někomu z nich bylo pochuti spojovat „levičáctví“ s izraelskými zpravodajci. 

Navíc tomu je jenom několik málo měsíců kdy Slovinskem    otřásl skandál  o kontaktech izraelské společnosti Black Cube vedené bývalými agenty Mossadu se Slovinskou demokratickou stranou (SDS) Janeze Janši, která si v některých ohledech nezadá se   skandálními operacemi  včetně skrytých nahrávek Black Cube na podporu Viktora Orbána před volbami v Maďarsku v roce 2018.   

Národní konzervativec Janša dokázal i přes těsnou porážku v březnových volbách sjednotit pravicové spektrum od křesťanských demokratů z NSi, agrárníků, pro unijní pravičáky okolo Anže Logara až po pro-Kremelské extremistů z Re.snice a složit vládu, která obratem   otevřela kulturní válku  napříč Slovinskem, čelí protestům s epicentrem v Lublani a útočí na veřejnoprávní RTV Slovenija s cílem ji    vyhladovět a marginalizovat  podobně jako se o to snaží vláda Andreje Babiše v Česku. 

(Poznámkou pod čarou je dlužno dodat, že RTV Slovenija není tolik proizraelská v jejím pokrytí Blízkého východu jako Česká televize. Za zmínku také stojí, že stejně jako v Česku tak je vlastníkem největší slovinské komerční televize (POP TV) česká PPF, a neméně zajímavá poznámka stran těchto paralel a rozdílů je, že podobně jako Babiš, tak Janša se velmi aktivně snaží podkopat a zredukovat sociální stát, což jsou všechno témata na samostatné texty).   

Posměšné reakce na výpovědi zpravodajců v Naze jsou tedy umocněny i tímto kontextem, kdy je dosluhující vláda Benjamina Netanjahua vnímána jako patron Janšovy čtvrté vlády, podobně jako Viktor Orbán byl vnímán jako patron Janšovy třetí, tzv „covidové,“ vlády z let 2020-22.  

Na druhou stranu jsem ale rozuměl i tomu zpravodajci z Tel Avivu, který se rozhodl v dokumentu promluvit. 

Mezi svými vrstevníky (čtyřicátníky) mám v Izraeli několik dlouholetých přátel, které znám minimálně od svých adolescentních let, mám k nim vřelý vztah, a patrně na všechny by pasoval popis městských liberálů, kteří ve svých životech necítí zášť vůči Arabům. 

Vzpomínám, jak během jedné ze dvou mých návštěv Izraele (2008/9 a 2013) mi jeden z těchto mých přátel v Tel Avivu u piva říkal „it’s really tough to live in this country if you’re an Arab“ a říkal to spíš tónem staršího bratra, který upozorňuje mladšího, aby byl opatrný s hledáním pozitivního hodnocení Izraele a budoucího vývoje.     

V těch letech mi bylo vlastní hledat na světě pozitiva, včetně izraelsko-arabského konfliktu, a upínat se k myšlenkám Tonyho Judta, později Shlomo Sanda o společném uspořádání Izraele a Palestiny jako o tom jediném, kde je budoucnost možná. Tehdy ve mne ještě doznívala představa Jicchaka Rabina jako liberálního standardu, u kterého je jenom otázkou času, kdy se v izraelské politice opět objeví (byť je s otazníkem, jestli se Rabinova snaha o mír dala nazvat férová vůči Palestincům, tak alespoň izraelskou politiku k příměří tlačila). 

I dnes, kdy svět vnímám mnohem pesimističtěji, a těžko se mi hledá něco pozitivního na české politice, natož na té izraelské (konec konců, v případě Česka se mohu konejšit představou, že sem tam se skrz unijní legislativu ještě občas daří nějak tvarovat politiku v zemi), tak mě ale děsí, že Izrael o to, co zbylo z liberálního pouta s metropolemi v Evropě a Americe, přichází, nebo možná už přišel.    

Protože bez té možnosti hledat něco pozitivního na budoucnosti je těžké nevšimnout si Izraele jinak než jako kolbiště nacionalistických korupčníků jako Netanjahu a jeho spojenců jako je Donald Trump, a především té části amerického politického establishmentu, která bude ochotna politiky jako Netanjahu podporovat i po Trumpově konci (ať už bude jakýkoliv). 

Bez toho, že bych snad chtěl jakkoliv přehlížet utrpení a naprostou dehumanizaci obyčejných Palestinců, tak mne děsí izolování izraelské společnosti do stavu, kdy má v politice na výběr mezi válečníkem a zkorumpovaným nacionalistou, ze kterého mají radost lídři mezinárodní krajní pravice jako je Trump a Putin.  

V takové konstelaci může být Izrael pro Evropu to co na dlouhá desetiletí byly pro Evropu balkánské války v 19. století. Sud s prachem, který může otřásat celým starým kontinentem.