V rukou populisty není iPhone mobil, ale statistika

14. 11. 2026 / Petr Waniek Horváth

 

Na Slavnostním večeru slovenského průmyslu a dopravy 9. listopadu v bratislavském hotelu DoubleTree by Hilton totiž Fico podnikatelům vyprávěl, jak za ním přišel bratranec a postěžoval si, že si v obchodě nemohl koupit iPhone za 1 600 eur, protože byl vyprodaný. Premiér z toho vyvodil, že bychom měli přestat mluvit o tom, „v jakém stavu je tato země“, a uznat, že se dosáhlo strašně mnoho. Protikorupční aktivista to obratem pokřtil jako „iPhonový index premiérova bratrance“. Čím méně telefonů na skladě, tím větší prosperita.

Ponechme stranou drobnost, že nový model byl na startu prodeje vyprodaný i jinde, protože ho Apple do střední Evropy dodal v desítkách kusů - což vypovídá o logistice, ne o slovenských peněženkách. Ponechme stranou i to, že bratranec premiéra asi není nejreprezentativnějším vzorkem slovenské populace. Podívejme se raději, co by bratranec viděl, kdyby se z obchodního centra vydal třeba na východ nebo na jih.

Kde iPhone není to hlavní

Podle Atlasu romských komunit z roku 2019, tedy oficiálního vládního mapování, existuje na Slovensku 1 043 romských osídlení v 818 obcích. Žije v nich přes dvě stě tisíc lidí (slovenských občanů). Zhruba 650 z těchto osad nemá žádnou kanalizaci a v asi 460 z nich odtékají odpadní vody prostě volně do okolí. Šest procent obyvatel osad nemá přístup k standardní pitné vodě. A chatrčí oproti předchozímu mapování nepřibylo méně, ale více.

Nejde přitom o to, že by lidem chyběl kohoutek v kuchyni. Jde o to, že nemají přístup k pitné vodě vůbec. Kde nějaká voda je, bývá to studna s kontaminovanou vodou, potok nebo pramen, který nikdo nezkontroloval  a chodí se k nim s kbelíky a kanystry.

Veřejná ochránkyně práv už dříve spočítala, že 185 osad, tedy necelá čtvrtina, nemá vůbec žádný vodovod a 7,2 % obydlí nemá přístup k pitné vodě vůbec. V Dobšiné pilo asi 550 lidí třináct let vodu z pramene, který rozbor označil za nepitný. Ombudsmanka tehdy suše dopočítala, že dosavadním tempem by se úplného pokrytí vodovodem dosáhlo zhruba v roce 2032. Upozornila také, že problémem nejsou jen trubky, ale peníze: i tam, kde vodovod je, si ho mnoho lidí nemůže dovolit.

A že nejde o historii, ukazuje Hodějov(Várgede) na Gemeru. Ombudsmanka už před lety upozorňovala, že kolem 950 romských obyvatel obce pije vodu z obecních studní, které nikdo nenechal rozebrat. Dnes do Hodějova vozí vodu armáda v cisternách. Vodovod obec nemá; jeho stavba za 2,7 milionu eur začala teprve letos v listopadu. V okrese Rimavská Sobota chybí veřejný vodovod téměř ve čtyřiceti obcích, zhruba dvacet tisíc lidí je odkázáno na vlastní studny a ty teď v suchu vysychají. Bez vody je na Gemeru a Malohontu téměř sedm tisíc domácností. To je ten druhý konec téže země, o jejímž stavu si podle premiéra nemáme stěžovat.

A nejde jen o Gemer. Do konce října platilo na Slovensku 37 mimořádných situací kvůli nedostatku pitné vody, mimo jiné v obcích okresů Kežmarok, Svidník a Stará Ľubovňa, a v obcích na východě si lidé nosí vodu z přistavených cisteren. Nejhůř jsou na tom ti, kdo neměli pitnou vodu ani před suchem – a to jsou především obyvatelé romských osad.

Průměrný příjem na člena romské domácnosti v osadách přitom činí méně než třetinu celostátního průměru. Na iPhone za 1 600 eur by taková rodina pracovala – kdyby měla kde – podstatně déle než bratranec. Statistiky Úřadu veřejného zdravotnictví navíc ukazují, že 72 až 87 % zaznamenaných infekčních a vodou přenosných onemocnění se objevilo v obcích s romskými osadami. Tady se blahobyt neměří vyprodanými telefony, ale kanystry.

Voda jako strategická surovina, nikoli jako právo

A teď ten právní přesah, který je na celé věci možná nejpikantnější.

Je přístup k pitné vodě lidským právem? Na úrovni OSN ano, ale jen napůl. Valné shromáždění v roce 2010 rezolucí 64/292 uznalo přístup k nezávadné vodě a sanitaci za lidské právo a Rada OSN pro lidská práva to následně potvrdila. Rezoluce Valného shromáždění ovšem nejsou právně závazné. Opírat se lze ještě o Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech a jeho právo na přiměřenou životní úroveň – jenže z toho si člověk v osadě vodu nenačerpá.

Slovenská ústava právo na vodu výslovně nezná. Slovenská ombudsmanka je musí pracně dovozovat z článků o právu na život, ochraně zdraví, soukromí a příznivém životním prostředí. Ústava se ale vodou zabývá – a to je ta pointa. Od 1. prosince 2014 obsahuje v článku 4 odstavec, který zakazuje vyvážet vodu ze slovenských vodních útvarů přes hranice cisternami či potrubím. Prosadil ho Smer a 102 poslanců. Robert Fico tehdy na tiskové konferenci hrdě oznámil, že zákaz je jasný a nezměnitelný. Voda byla povýšena na „strategickou surovinu“.

Slovenská ústava tedy dnes pečlivě chrání vodu před tím, aby odtekla k cizincům. Nechrání ale občany před tím, aby k nim nikdy nedotekla. Voda má na Slovensku ústavní ochranu; člověk, který ji nemá, ji nemá. A cisterny, které ústava zakazuje posílat s vodou za hranice, dnes jezdí s vodou do Hodějova.

Pro srovnání: sousední Slovinsko v roce 2016 jako první evropská země zakotvilo právo na pitnou vodu přímo do ústavy. Ani to ovšem slovinským Romům automaticky vodovod nepřineslo. Když se dvě romské rodiny obrátily na Evropský soud pro lidská práva, soud v rozsudku Hudorovič a ostatní proti Slovinsku (2020) konstatoval, že Evropská úmluva o lidských právech právo na pitnou vodu jako takové nezaručuje. Pozitivní povinnost státu může z práva na soukromý a rodinný život plynout jen za „přísných podmínek“- a porušení soud nenašel.

A Evropská unie? Listina základních práv EU právo na vodu neobsahuje. Evropská občanská iniciativa Right2Water sesbírala v roce 2013 přes 1,8 milionu podpisů pod heslem, že voda je lidské právo, nikoli zboží. Výsledkem byla po sedmi letech revidovaná směrnice o pitné vodě (2020/2184), jejíž článek 16 ukládá členským státům zlepšit přístup k vodě a zajistit jej zejména zranitelným a marginalizovaným skupinám. Je to povinnost státu, nikoli subjektivní právo, které by si člověk z osady mohl vysoudit. Evropský pilíř sociálních práv sice v zásadě č. 20 mluví o přístupu k vodě a sanitaci, ale jde o politickou deklaraci. A pro úplnost: ani česká Listina základních práv a svobod na tom není jinak.

Shrnuto: v Evropě 21. století máme přísně závazné normy na obsah bisfenolu A v pitné vodě, ale nemáme vymahatelné právo na to, aby lidé vůbec měli přístup k nějaké pitné vodě.

Populismus jako optický klam

Ficův bratranec tak vlastně odvedl cennou analytickou práci. Ukázal, jak vypadá blahobyt z perspektivy lidí, kteří jsou blízko moci: telefon za 1 600 eur není k sehnání, a to je ten největší problém. Populismus nespočívá v tom, že politik lže o číslech. Spočívá v tom, že si vybere takové okno, z něhož je vidět jen to, co vidět chce – parkoviště před nákupním centrem, plné letadlo na dovolenou, vyprodanou výlohu. V rukou populisty tak iPhone přestává být mobilem a stává se statistikou.

Z jiného okna je ale vidět něco jiného: armádní cisterna na návsi v Hodějově, kanystry u studny, ze které nikdo nikdy neodebral vzorek. A ústava, která přísně hlídá, aby tuhle vodu nikdo neodvezl do Polska.

Vláda na to mimochodem už má odpověď. Ministr Rudolf Huliak tento týden navrhl, aby se v každé postižené obci vyvrtal jeden vrt - „ktorý by zabezpečil, aby obec mala pitnú vodu“. Jeden vrt na obec, jeden iPhone na bratrance. Obojí je zjevně dostatečný důkaz, že se máme dobře.

Možná by stálo za to, aby premiér příště zavolal i jiným příbuzným. Třeba těm, kteří na iPhone nečekají, protože čekají na vodovod.

Čeští populisté v čele s premiérem Andrejem Babišem se tak od svých slovenských kolegů mají, zaplaťpánbůh, ještě co učit v tom, jak naplno využít celou výbavu populistické politiky a to včetně obyčejné dostupnosti mobilních telefonů.