Klid, či neklid?

30. 1. 2012 / Marek Řezanka

Zdánlivě to tak vypadá, ale je třeba si přiznat, že zdání často klame. Že něco nehoří, neznamená, že to nedoutná, pokud něco neexploduje, neznamená, že exploze nehrozí.

Každá společnost se chová v určitých situacích podobně, ale zároveň u každé z nich hraje roli její historie, tedy to, čím si ta která společnost prošla a co si nese s sebou. Společnost České republiky si prošla vývojem, kdy bylo radno nevyčnívat, skrývat své názory, zatajit dech a čekat, až nastanou příhodné podmínky pro nadechnutí. Pokud už nějaká vlna nadšení mezi lidmi proběhla, dali si mocenští představitelé záležet, aby nadšení potlačili a nadšené na dlouhou dobu zdeptali a vzali jim na jakýkoli nový elán chuť. V roce 1968 se systémová změna (nástup demokratického socialismu) nekonala proto, že světové velmoci (USA ani SSSR) jí nebyly nakloněny. V roce 1989 byla naopak mezinárodní situace systémové změně v Československu více než příznivá, jednalo se však o postupný přechod ke kapitalismu s tím, že socialistický blok padá. Tento pád ovšem uspíšil také změny v rámci kapitalismu, jenž již nebyl nucen konkurovat jinému systému a začal posléze odbourávat všechno sociální. V roce 1989 lidé ve Střední a Východní Evropě viděli vzkvétající západní společnosti. Měli tedy před očima cíl, ke kterému se mohli upínat. Měli modlu, na niž si mohli sáhnout. Ať už tou modlou bylo Rakousko, Švýcarsko či Švédsko.

Dnes je situace jiná. Krize postihuje celý západní svět bez výjimky, kde se zatím v rámci Unie drží pouze model sociálního státu ve Švédsku a mimo Unii Švýcarsko s Norskem. Je otázkou, nakolik bude Unie tlačit na své členy (i nečleny), aby se svých sociálních výhod zbavovali v zájmu "udržení jednotné Evropy".

Ne, v současnosti světýlko naděje nikde moc nebliká a lidé jsou rozpačití. Někteří věří v brzkou prosperitu a krizi považují za smyšlenku "levicových fanatiků". Vždyť oni se mají dobře. Jiní zase mají strach, ale nejenom z přítomnosti, ale i z alternativ, na něž si nemohou sáhnout, jež nevidí fungovat na vlastní oči a jež by se teprve musely ozkoušet. Raději tedy přijmou osvědčené peklo, než hypotetický očistec či vysněný ráj.

To, že lidé v České republice zatím masověji proti vládní politice nedemonstrují, neznamená, že s ní souhlasí a že se nic ve společnosti neděje. Spíše to podtrhává marnost mnohých lidí, jejich deprivaci a frustraci, která se s časem prohlubuje.

V čem lze tedy spatřovat příčiny, že se lidé více neozývají za svá práva. V(e):

1) Nedostatečné sebedůvěře lidí

2) Vzájemné nedůvěře těchto lidí a nesoudržnosti

3) Podezíravosti vůči každému, kdo přijde s něčím novým, k nechuti vyvíjet vlastní aktivitu a riskovat za druhé

4) Strachu z neznámého, z toho, že bude ještě hůře (dokud hůře být může)

5) Nedostatečném přehledu o politice a ekonomických vztazích, v nízké schopnosti většiny populace vidět věci v souvislostech a uvažovat bez ideologických brýlí

6) Neschopnosti rozhodovat se samostatně a vzdorovat autoritám, pokud ty selhávají (souvisí s body 1-5)

7) Potřebě charismatické osobnosti a absenci funkčního modelu, k němuž by se dalo upnout (nevyzkoušené neláká)

8) Letargii, apatii a frustraci, které nedovolují těm, kteří by jinak protestovali, protestovat (tito lidé v ulicích nebudou, i když o ně jde v první řadě)

9) Vytvoření vrstvy společnosti (dosud početné), jež se obává o své majetky (dosažené různými způsoby včetně nelegálních či na hraně legálnosti) a v napojení těchto vrstev na média a vlivné politické skupiny

10) Ztrátě důvěry v nástroje, jež mají hájit zájmy potřebných (odbory, ombudsman, soudy, církve, nevládní organizace, atd...)

Je možné tento stav nějak změnit? Kladná odpověď na tuto otázku je podmíněna následujícími faktory:

1) Lidé si musí začít vážit sami sebe a musí nabýt úctu ke státu, v němž žijí. Pozor, tady není řeč o laciném nacionalismu shrnutém pod prázdný výkřik "nic než národ" a voláním po blanických rytířích a "silné ruce". Zde je řeč o úctě k vlastním dějinám, ke snaze přijmout své dějiny se všemi klady i zápory, vítězstvími i prohrami, s obdobím hrdosti a důstojnosti i dobou ponížení a selhání. Je zde řeč o co nejracionálnějším a nejpravdivějším přístupu k vlastním dějinám, ke své historii, kde nebude prostor pro černobílou skicu a k výkladům hodícím se té či oné mocenské skupině. Jedině to, co milujeme i se všemi chybami, jsme ochotni a schopni chránit.

2) Je potřeba, aby se doktoři přestali vymezovat vůči sestrám a učitelům, učitelé vůči doktorům, zaměstnanci vůči nezaměstnaným, atd. Aby různé skupiny populace, jež mají ve výsledku stejné cíle, totiž uhájení a posílení svých práv, byly schopny spolu kooperovat. A už vůbec zde není prostor pro nějaké rasové či náboženské vymezení na "my" a "oni".

3) Strach z neznámého je třeba překonávat. Překonávat ho informovaností, vzděláním, zájmem o politické dění, zájmem o vše, co se jednotlivce dotýká a má na něho vliv. Kult apolitičnosti má v současnosti tragické následky v podobě dluhů a osobních bankrotů, v podobě takových rozhodnutí, jež jdou proti zájmům toho kterého člověka.

4) Těžko si může člověk udělat na něco zodpovědný názor, co nečetl, s čím se neseznámil, co nezná a co hodnotí pouze pomocí zprostředkovaného postoje jiných. Chce to tedy vyvíjet vlastní aktivitu, číst, vzdělávat se, seznamovat se s různými právními normami, s ústavou, s ekonomickými zákonitostmi a vztahy.

5) Bez znalosti svých povinností, ale současně také práv, to nepůjde. Podobně, jako ve škole nemůže fungovat jednostranná akce ze strany učitele, kdy ten předá nějaká fakta, nějaké poznatky, ale je nezbytné, aby se žáci a studenti aktivně zapojili a studovali, nemůže cokoli nového fungovat bez aktivní účasti občanů. Hnutí jim mohou ukazovat cestu, nemohou však za ně přebírat zodpovědnost. Respektive, mohou, ale potom vše nabírá trochu jiný směr.

6) Lidem chybí vzory. Jsou vyprahlí po objektivních, ideologicky co možná nejméně zkreslených informacích. Když například 24. 1. 2012 vystoupil vysokoškolský učitel Tomáš Fiala jako host pořadu Živě na Jedničce a mluvil racionálně bez ideologického zabarvení o (ne)potřebnosti důchodové reformy, řada lidí mu děkovala jako spasiteli právě za tu snahu o objektivitu. Prostá pravda se stává nedostatkovým zbožím. Tady něco není v pořádku. Nelze však spoléhat na mesiáše. Chce to aktivní přístup většiny společnosti.

7) Pasivita většiny společnosti naopak vede k volání po "charismatickém vůdci", "silné ruce", po "spasiteli". Toto je cesta k totalitě a diktatuře, ne k záchraně demokracie. Upínat se k jednomu člověku jako zachránci před systémovou krizí by bylo počínáním velmi krátkozrakým, i když nepochybně pohodlným. Je jistě složité (a nebylo by to ani férové) motivovat veřejnost k volbě zajíce v pytli. V tuto chvíli funkční demokratický systém, jenž by byl protiváhou kapitalistickému, neexistuje. Na druhou stranu se ukazuje (příklad Číny je toho dokladem), že tato fáze kapitalismu popírá demokracii jako takovou a potřebuje se v zájmu maximalizace zisků v zájmu úzkých mocenských skupin od ní oprostit. Nelze tedy přímo lidem ukázat živý a životaschopný pozitivní vzor, ale je možné je varovat před zhoubným chřadnoucím organismem. Je třeba hledat něco nového a země neprobádaná zde také tak úplně není.

8) Dokud si lidé neuvědomí, že jejich zájmy se skládají i ze zájmů dalších lidí, blok frustrace a deprivace prolomen nebude. Ti, kdo jsou dlouhodobě nezaměstnaní, v dluzích, v bezvýchodné sociální situaci, lidé handicapovaní, vážně nemocní, atp., nemají sílu a schopnost někde na sebe upozorňovat a protestovat. Jsou zlomení, jsou na pokraji zhroucení. Potřebují zastání, neboť sami si ho vyjednat nedokážou. I když je jejich situace zoufalá, jejich okolí ji vůbec nemusí vnímat. Slovy J. Loukotkové v jednom z jejích románů: "Kapua nemá chudých". Co není vidět, neexistuje...

9) Zároveň je třeba působit také na ty, kdo zdánlivě pomoc nepotřebují a hlásí se hrdě k vládní garnituře, připraveni ji podpořit. Všichni majetní si totiž musí uvědomit, že nežijí ve vzduchoprázdnu a že i jich se týkají problémy těch nejchudších. Že případná nestabilita společnosti ohrozí i je -- a spoléhat na to, že mocní použijí armádu a potenciální povstalce rozpráší a pozatýkají, je krátkozraké. Společnost, kde jenom bohatí budou mít na zdravotní ošetření, na vzdělání, na ochranu před kriminálními živly, na zajištění ve stáří a spravedlnost se bude určovat podle výše bankovního konta, je neudržitelnou, protože nefunkční. Zavládne v ní chaos, před kterým se bohatí ukryjí asi stejně dokonale jako princ Prospero v Poeově Masce červené smrti. Mnozí nejbohatší lidé světa -- mezi nimi vlivný finančník G. Soros, si toto uvědomují. Chce to tedy bez emocí vysvětlit co nejširší části populace, že změna je potřebná a že k její realizaci je potřeba co nejvíce lidí. Že stejné problémy, co se nejistoty v zaměstnání týče, budou zažívat jak dělníci, tak špičkoví manažeři a že jejich zájmy mají určitý průnik.

10) Vždy je špatné, pokud jakákoli část společnosti má pocit, že je bezprávná a nemá nikde v důležitých oporách státu zastání. Kdy význam institucí jako jsou ombudsman, odbory či nevládní organizace, je marginalizován či je vůči nim ze strany vládnoucích vyvíjen tlak, uplatňován despekt či praktikována štvanice. U odborů je pak druhá věc, a to, do jaké míry jsou schopny plnit svou funkci a reagovat na aktuální stav ve společnosti případnou reformou svých struktur a svého programu.

Pokud někdo touží pouze po revoluční situaci, kdy dav hladových potáhne ulicemi, pak skutečně není nic lepšího, než spokojeně pokyvovat hlavou, jak je to tu vše poklidné a nic se neděje. Mě osobně takový vývoj znepokojuje a děsí. Je to pověstný klid před neklidem, klid před bouří. Osobně preferuji neklid před klidem, a proto apeluji na zodpovědnost a aktivitu nás všech. Pasivita škodí, a to nejen zdraví.