Poděkování a přání Petře Kováčikové

2. 3. 2012 / Tomáš Fiala

Napadalo mne, že vlastně jsem, jak se říká, na té "opačné straně barikády". Vzápětí mne zarazilo, proč se vlastně toto rčení tak často používá? Barikády blokují komunikaci (ve skutečném i přeneseném slova smyslu), oddělují lidi, aby nemohli k sobě příliš blízko, protože jedni druhé považují za své protivníky. To se opravdu lidé navzájem tak bojí? Nebo se spíše necháváme ke stavbě barikád manipulovat těmi, kteří nám pak přesně v duchu římského hesla divide et impera (rozděl a panuj) mohou o to lépe vládnout?

Proč by měly být nějaké barikády mezi učiteli a žáky ve školách (nejen vysokých). Mohlo by například být zlepšení vzájemné komunikace jeden z bodů skutečné reformy (nejen) vysokoškolského studia?

Vyskytují se totiž i jiné názory. Hovoří se například o tom, že by se měly omezit možnosti studentů spolupodílet se na rozhodování o směřování vysokých škol. Nechápu proč? Vždyť to jsou dospělí lidé a někteří s nich se stanou vysokoškolskými učiteli? Údajný argument, který jsem kdesi zaslechl, že "tak jako ptáci nemohou určovat směřování ornitologie, nemohou studenti určovat vývoj vysokého školství" proto poněkud pokulhává. Přitom se současně hovoří o posílení vlivu komerční sféry. Dovolím si parafrázi "Mají snad tedy vývoj ornitologie určovat spíše lovci ptáků?" (Nejsem samozřejmě odpůrcem spolupráce vysokých škol s praxí, ale domnívám se, že ji může dostatečně zajistit například systém grantů.) Ve svém článku máte řadu kritických připomínek k obsahu i formě vysokoškolského vzdělání. Já jsem si mnohokrát kladl otázku, co by vlastně mělo vzdělání poskytovat, jak by mělo vypadat. Velmi mne například zaujal text prohlášení studentské iniciativy Inventura demokracie k 20. výročí 17. listopadu (tedy starý již více než dva roky), kde se mimo jiné píše ... smyslem (vzdělání) přece není stát se co nejproduktivnějším "lidským zdrojem", který v první řadě generuje zisk. Vzděláním má člověk získat schopnost rozpoznávat a rozhodovat se. A díky vzdělání by také měl znát alternativy k všudypřítomnému pragmatismu, který se pro většinu lidí stává jediným dostupným vyznáním. Jenomže právě v tom současné školství nejvíc zaostává. Školy nás nevedou ani k poznání, ani k lepší orientaci ve světě, a už vůbec ne k moudrosti. Na všech úrovních vzdělávání nám chybí odvaha hledat a ctít hodnotový systém -- a stejně chybí i důraz na lidský charakter... ... chybí především živý kontakt s kvalitními učiteli. S takovými, kteří nám nejen ukážou, kolik toho vědí, ale především jak lze s věděním smysluplně zacházet: jak být jeho prostřednictvím užitečný světu, jak být orientačním bodem pro ostatní a jak se nebát prosazovat i takové věci, které -- jednoduše řečeno -- nejsou zrovna sexy...

Myslím si, že stojí za to (právě při příležitosti končícího Týdne neklidu) připomenout celý tento text.

Opravdu se domnívám, že potřebujeme nejen lidi chytré (těch již máme snad dost a chytráků ještě víc), ale především lidi moudré. Je nepochybné, že během následujících desetiletí vzroste podíl lidí v naší zemi, kteří budou mít vysokoškolské vzdělání. V ekonomické terminologii by se řeklo, že se zvýší lidský kapitál. A já si kladu otázky. Bude naše společnost o to více moudřejší? Bude naše společnost o to více lidštější? Jistě by mohla být, ale to by ta vysokoškolská reforma asi musela vypadat úplně jinak.

Jaká je vlastně příčina, že výuka Vám připadá příliš formální a že se (doufám, že jen někteří) vysokoškolští učitelé chovají tak, jak píšete. Říci, že je to především "v lidech" je jistě kus pravdy, ale též kus alibistické výmluvy. Záleží samozřejmě na lidech, ale i na podmínkách, v nichž ti lidé pracují. A ty podmínky určují v současné době (bohužel stále více) do značné míry ty, jak píšete, papírky s číslicemi.

Jistě víte stejně dobře jako já, že ty papírky vůbec nejsou kouzelné (ty nejkrásnější věci a zážitky se za ně naštěstí pořídit nedají a nebude tomu tak ani v budoucnu), ale že v určitém množství jsou ty papírky (bohužel) nezbytné. A týká se to i vysokých škol.

To, nakolik se učitel věnuje svým žákům, zda se jim věnuje skutečně nebo jen formálně, závisí pochopitelně nejen na jeho osobnosti, ale i na tom, kolik má žáků. A mimo jiné i na množství finančních prostředků školy například záleží, kolik a jak kvalitních učitelů může škola zaměstnat, kolik času mohou učitelé věnovat práci se studenty a kolik času musí věnovat spíše jiným činnostem, které škole a tím i jim přinesou další peníze.

Na druhou stranu s Vámi souhlasím, že za vzdělání (ani vysokoškolské) by se nemělo platit. Půjčka je "řešení" jen zdánlivé. Musí se splácet, a to včetně úroků. A máte plnou pravdu, že člověk-vysokoškolák, který by začínal pracovní kariéru poměrně pozdě a navíc s dluhy, by měl například omezený výběr zaměstnání, Musel by začít pracovat co nejdříve, musel by se především rozhodovat podle toho, jaký kde dostane plat a méně si mohl vybírat, co jej baví či co považuje za prospěšné a užitečné.

Jsem rovněž velmi skeptický ke vstupu komerčního sektoru do oblasti školství. Škola přece není firma, jejímž cílem je produkovat co největší zisk za pokud možno co nejmenších nákladů. Vidím nebezpečí snah o omezování akademických svobod, přizpůsobování výuky potřebám trhu (vybavuje se mi varovné české přísloví "Čí chleba jíš, toho píseň zpívej"). Varovných příkladů ze zahraničí je celá řada.

Narodila jste se v přelomové době, době, kterou jsme mnozí vnímali jako dobu velkých změn a velkých nadějí. Nezažila jste dobu socialismu, která byla v mnohém nenormální. Dobu, kdy vládla komunistická diktatura, a vše se podřizovalo vedoucí úloze strany.

A přesto (nebo možná právě proto) cítíte, že se nám stále více hrozí diktatura komerce, snaha podřídit vše vedoucí úloze trhu. (Oslovil mne výrok Lionela Jospina: "Říkám ano tržní ekonomice, ne tržní společnosti.)

Domnívám se, že sociální stát (na rozdíl od toho socialistického) by měl být zachován a posilován. Tím spíš, pokud přichází krize, která nejvíce postihuje především ty nejchudší. Vzpomínám si na citát člověka, který se za druhé světové války ocitl v koncentračním táboře a porovnával tamní poměry s životem v demokratickém státě slovy. "Slušný stát by měl bránit tomu, aby bohatí byli ještě bohatší a mocní byli ještě mocnější. V koncentráku to bylo naopak. Kdo má, tomu je přidáno, kdo nemá, tomu je ubráno." Snad chceme žít ve slušném demokratickém státě.

A jsem přesvědčen, že slušný demokratický stát by měl zajistit i dostatek finančních prostředků pro potřeby školství.

Trochu mne zprvu zarazilo, když píšete, že na protest proti vysokoškolské reformě, ale i proti současnému systému, ukončujete své studium. Připadá mi velmi silné, když někdo podpoří svůj protest tím, že se něčeho vzdá, že něco obětuje. Na druhou stranu si ale vzpomínám, že Václav Havel v jedné své úvaze (ještě v dobách disentu) řekl: "Život, který není ochoten obětovat sám sebe svému smyslu, nestojí za to, aby byl žit." (Záměrně se nehodlám pouštět do úvah o tom, nakolik se tímto krédem řídil poté, co vstoupil do politiky.) Pokud si dovolím parafrázovat jeho výrok, napadá mne například "Vzdělání, které nevede k naplnění svého poslání, nestojí za to, aby o něj člověk usiloval". V tomto smyslu Vám rozumím.

Napadlo mne, že právě lidé jako Vy by mohli být dobrými učiteli. Asi není dobré a nutné žákům a studentům neustále něco "odborně" vykládat, ale třeba jim občas předat i ze sebe, více jim naslouchat a být jim určitým příkladem. (Třeba to jde i bez toho formálního vzdělání, nevím.)

Petro, přeji Vám, abyste dobře zvládla všechno, co Vás po tomto životním rozhodnutí, které jste učinila, čeká. Abyste našla porozumění pro vaše rozhodnutí ve svém okolí. Aby se Vám co nejdříve podařilo najít práci, která Vás bude bavit, kterou považujete za prospěšnou, a přitom Vám zbylo ještě spoustu energie na další příjemné činnosti.

Přeji Vám, aby se Vám někdy podařilo najít i cestu k tomu skutečnému vzdělání, o kterém se zmiňujete.

A hlavně Vám přeji, abyste si co nejdéle zachovala své postoje a ideály, o nichž píšete ve svém článku. Abyste našla kamarády a přátele, kteří mají podobné názory a s nimiž se budete cítit dobře. V lidech jako Vy vidím určitou naději, že řada věcí by mohla být jednou lepší. Držím Vám palce, mějte se pěkně.

Přeji Vám vše dobré