Církevní restituce trochu jinak. Aneb, ví církev co a proč (za co) to chce?

14. 8. 2012 / Jiří Baťa

Ve středu 15. srpna 2012, bude horní komora parlamentu, tedy senát, posuzovat, resp. schvalovat zákon o církevních restitucích. Lze předem předpokládat, že vzhledem k převaze levicového obsazení senátorských křesel, zákon přijat nebude a bude vrácen zpět do poslanecké sněmovny. Tam bude následovat další procedura, která pro definitivní schválení zákona potřebuje minimálně 101 hlasů. Nebudu předbíhat, ani tipovat, zde otázku schvalování zákona o církevních restitucích končím. Mám však k tomuto zavrženíhodnému rozhodnutí vlády několik drobných poznámek.

Především je to otázka výše finančních náhrad, stejně jako cena za vrácený majetek církvi. Návrh zákona na vyrovnání s církvemi počítá s tím, že církve by měly dostat zhruba polovinu někdejšího majetku v hodnotě zhruba 75 miliard korun, který je v držení státu. Za ostatní majetek pak mají získat náhradu 59 miliard korun během 30 let. K této částce by se ovšem připočítávala inflace.

Na druhou stranu by stát už nevyplácel platy duchovním. Konečné částky se dosti výrazně rozcházejí, nicméně je více pravděpodobné, že by vláda byla ochotna dát raději více (měla by z toho zřejmě o to větší profit), takže vyšší odhady mají celkem reálný základ.

K tomu bude nutné vzít úvahu i skutečnost, že církev chce uplatňovat i finanční náhradu za ztráty na zisku. Tento požadavek je už natolik nemravný, že jej nelze při stávající konstelaci navrhované církevní restituce strávit.

Církev má své poslání v kázání Slova Božího. Jakkoliv jsem křtěný katolík, dnes (dosud nezbaven katolicismu) zapřisáhlý ateista, něco si z dětství, kdy jsem do náboženství chodil, pamatuji. Není toho mnoho, ale i postupem času a s věkem jsem docházel k jistému poznání o charakteru působení církve, ale nikdy jsem se nedostal k poznání, že by měla být církev nějakým komerčním subjektem, tedy něco na způsob Vatikán a.s.

Proto mne zvedla ze židle zpráva o vznesení tohoto požadavku, jako by nestačilo, že si církev dokonce může nárokovat úroky za 60 let, kdy "jejich"(!) majetek spravoval stát.

Nikdo si neumí představit, k jakým astronomickým číslům bychom se dostali, pokud by se o to církev domáhala soudní cestou. Jsem zřejmě člověk zaostalý, omezeného rozhledu a znalostí, nemající přehled ba ani potuchu, co "musí" církev (mám na mysli římsko-katolickou) "podnikat", aby si na sebe vydělala. Odtud by zřejmě vycházelo poznání, že církev by měla mít i nárok jak na ušlý zisk, tak na zúročení, jak výše uvedeno.

Nemusím připomínat, že nejen za vlády komunistů (tenkrát to bylo zvlášť výrazné, neboť počet věřících byl podstatně vyšší než dnes), se kněží či faráři zúčastňovali prakticky všech významných společenských událostí. Od svateb, křtů, dožínek, masopustů, veselic, hasičských bálů, tancovaček, plesů, regionálních či místních politických událostí atd., pohřby konče.

Hlavně ti starší vědí, co to pro kněze či faráře znamenalo. Přeneseme-li se do současnosti, pak některé ze jmenovaných událostí již nemusí být vždy s účastí kněze či faráře (časy se přece jenom mění a počet věřících zaznamenal výrazný poklesl), nicméně jisté společenské akty se i dnes bez jejich účasti mnohdy neobejdou (svatby, křetiny, pohřby), ba co dím, není vzácností vidět český vrcholný klér i na politických scénách. O jejich přímé osobní účasti, tj. vystoupení, proslov, jednání atd. není nouze. Jinými slovy, zde se už přímo angažují do politiky, ačkoliv by neměli. Ale to už je věc jiná.

Tou běžnou účastí knězů či farářů v době totality, stejně jako dnes, připomínám proto, že věřící přispívali (přispívají) nejen do "zvonečku" v kostele (a nebyly či nejsou to malé částky), ale ještě je hostili (hostí), nosili (nosí) dary, věnovali (věnují) jistou pozornost v různých naturáliích (tu lahvička vína, slivovice, něco z úrody, ze zabíjačky apod.). A co hlavně, bez toho, že by jak z finančních příspěvků či darů, ale i z jiných požitků odváděli jedinou korunu na dani. O jejich platech a úhradách ze strany státu raději pomlčím.

Ptám se tedy, na základě čeho si činí nárok na "ušlý zisk", případně na "zúročení" za období, kdy údajně "jejich"majetek spravoval stát? Vždyť snad právě naopak stát by měl či mohl požadovat kompenzaci za to, že jim ten "jejich"majetek spravoval. Ano, už slyším, že jej devastoval, ničil, znesvětil apod., a já říkám, ano, máte pravdu. Pak se však musím znovu zeptat, proč chtějí úročit správu jejich majetku, když docházelo k jeho poškozování či znehodnocování a proč si tedy nenárokují kompenzaci za vzniklé škody na majetku, který byl ve státní správě a stát jej takto poškodil?

Ne, to nejsou oprávněné požadavky, to není v žádném případě křesťanské, to je lačnost a hamižnost, touha po bohatství. To je však v přímém rozporu s jejich posláním, kázáním Slova Božího, s Desaterem přikázání, stejně jako s Evangelii a dalšími církevními postuláty. Konec konců, i sami věřící se k církevním restitucím staví negativně a mají mnoho výhrad, proč se zákonem nesouhlasí.

Zdá se však, že naši představitelé katolick0 církve jsou stejně hluší a nevidomí, jako naše vláda a pravicová část poslanců.

Vidina peněz je natolik otupila v racionálním myšlení, že nejsou s to pochopit, že 80% občanů je proti církevním restitucím. Ani ne tak kvůli neoprávněnosti (to by snad ještě překousli), ale těm nehorázným finančním sumám, kterými má být církev ze strany státu de facto obdarována. Notabene v tak těžké době ekonomické krize, která je horší, než za totality. Dodávám, že v polistopadové době, honosně zvoucí se demokratická.

K většímu seznámení se s problematikou církevních restitucí bych doporučoval, abyste si přečetli TOTO. Je to pohled z jiného úhlu, než jsme na tuto věc dosud pohlíželi a takto ji i posuzovali.

0
Vytisknout
5389

Diskuse

Obsah vydání | 15. 8. 2012