Závidět se vyplácí

14. 1. 2013 / Michal Rubáš

I když stále příliš tvrdá koruna zcela nepochybně omezuje schopnost Nepražanů prodávat se na trhu práce stále laciněji, takže nemohou beze zbytku realizovat svoji komparativní výhodu původně typickou pro nádenickou populaci zemí, které nevyhrály studenou válku, chci obrátit pozornost čtenáře k alternativnímu a nemonetaristickému výkladu současného kolapsu naší ekonomiky.

V něm se také svezu na vlně českého antikomunismu - dělají to skoro všichni. Dospěl jsem totiž k závěru, že za naší dnešní neschopností udržet kapitalismus v chodu mohou do značné míry komunisti, kteří tu vládli před čtvrt stoletím. Ale nejen oni. Lví podíl na započaté hospodářské depresi mají rovněž zveřejňované výroky některých našich nezodpovědných psychologů.

Chytré země dávno pochopily, že kapitalismus může fungovat pouze pod podmínkou neustálého masivního přerozdělování. Bez intenzivní redistribuce má totiž zvláštní vlastnost v čase prohlubovat nerovnost a koncentrovat bohatství až k naprostému zamrznutí ekonomické aktivity. Působí jako vysavač, jehož princip je protikladný všemu, co by snad mohla znamenat oblíbená metafora o "překapávání" bohatství, jíž se liberálové snaží přebásnit realitu. Proto také státy s vysokým progresivním zdaněním, jak je všeobecně známo, zaujímají nejpřednější místa v tabulkách světové konkurenceschopnosti a současná krize nemá dosud na životní úroveň jejich obyvatelstva významné dopady.

Podle našeho vládnoucího pravicového diskurzu má požadavek na zavedení daňové progresivity významný psychologický základ, neboť vyplývá z potřeby trestat úspěšné, jež sama pramení ze závisti neúspěšných. Z toho jednoznačně vyplývá, že za dnešním českým hospodářským nezázrakem může nedostatek závisti domácí populace.

Musí být ústředním tématem ekonomů zodpovědět otázku, jak revitalizovat závist, která se tu jeví jako základní konkurenční výhoda úspěšných národních hospodářství.

Dovolím si tu pouze zkusmo spatřovat základní příčinu současné neutěšené situace a) v rozvoji duševní schopnosti, jež konkuruje závisti, b) ve zdeformované představě zbohatlíka, která na základě tohoto procesu vzniká ve veřejném mínění a která namísto závisti vzbuzuje soucit.

Domnívám se, že je třeba vidět původ deficitu závisti v rozvinuté schopnosti našich občanů hluboce se vciťovat, snad po vzoru prezidenta, do situace tuzemských bankéřů a ostatních spekulantů. Závist a empatie se totiž naprosto účinně eliminují.

Sestavil jsem experimentálně hrubý, kolektivně sdílený obraz domácího miliardáře, obraz, který musí korespondovat s intenzivním soucítěním české veřejnosti a který stojí v naší cestě za ekonomickou prosperitou zemí, kde si lidé více závidí. Je skutečně depresivní, takže doporučuji čtenářům, kteří do budoucna pochybují o své schopnosti obnovit svou evoluční výhodu, vlastní závistivost, aby následující odstavec raději přeskočili.

Představte si, že jste v kůži miliardáře, kterému není co závidět. Odevšad na vás civí služebnictvo, nemáte ani chvíli soukromí, lepí se na vás snobi jenom proto, že máte vysokou tržní hodnotu a prestiž, děti musíte mít obaleny gorilami, aby je nikdo neukradl, denně dostáváte desítky dopisů se zoufalými prosbami o pomoc, stará elita se na vás dívá skrz prsty jako na zbohatlíka ušpiněného ziskovou činností, vztahy navázané v době před finančním vzestupem nemají nejmenší šanci se pod balvanem blahobytu vyvíjet a usychají, takže nikam nepatříte, musíte trávit nudné hodiny s lidmi, kteří vystudovali ekonomku atd.

Když teď k takovému výsledku kontraproduktivní empatie ještě přidáte vyjádření profesorů Koukolíka a Hnízdila, že nejúspěšnější spekulanti jsou nepoměrně často deprivanti a psychopati, můžete snahu nahradit empatii závistí, a tím zachránit českou ekonomiku, skoro pověsit na hřebík.

Člověk má chuť obvinit komunisty, že za těch čtyřicet let nebyli ani schopni probudit v Češích vůči velkoburžoazii alespoň průměrnou závist. Nyní to za ně budou muset udělat liberální ekonomové.