Tak to vypadá, když má blbost erekci...
15. 2. 2013 / Jaroslav Bašta
Tímto neotřelým obratem před více než dvaceti lety zakončil jeden můj přítel líčení neradostných poměrů v instituci, ve které jsme předtím společně pracovali. Obávám se, že tento postřeh lze v mnohém vztáhnout na některá období moderních českých dějin, včetně současné povolební kocoviny. Zatím se nám to za posledních 75 let přihodilo přinejmenším čtyřikrát: v době tzv. Druhé republiky, pak od roku 1948 až do konce padesátých let, následně po srpnu 1969 do poloviny sedmdesátých let a nyní se v tom plácáme skoro rok a konec v nedohlednu.
Příznaky jsou kupodivu stále stejné -- v okamžiku, kdy se náš stát dostal na dějinnou křižovatku, povstali zastánci nových zítřků a začali hovořit o novém pojetí naší historie (o těch zítřcích také, ale nekonkrétně, rozmáchle). Zato naše dějiny nám přeorali zgruntu. Z hrdinů se rázem stali padouši (a někdy i naopak) a pamětníci měli problém s pochopením toho, co vlastně prožili. Někdy prohlédli a byli novým režimem tolerováni, jindy je noví mocipáni zatratili jako nenapravitelné zpátečníky, kteří si zaslouží jen tu minimální penzi. Protože v Čechách vždy byl kvalitní vzdělávací systém, mládež (třeba v padesátých letech) většinou nové pojetí dějin převzala bez reptání. A na druhou stranu každá vzpoura proti režimu začínala přehodnocením historie a návratem k některé z původně tradovaných verzí.
Přímá prezidentská volba, která se konala v období hluboké ekonomické, politické, morální a sociální krize se zcela zákonitě stala referendem o pojetí našich národních dějin, kdy v kampani na straně jednoho kandidáta zněly spodní tóny argumentace ideologů Druhé republiky a touha zahrnout vše, co bylo součástí našich dějin po roce 1939 do jednoho nerozlišeného balíku s velkým znaménkem minus. Mělo se tak završit vítězství revizionistického pojetí historie, které je nám zejména posledních deset let vnucováno. (Stačí projít každé větší knihkupectví a srovnat počet titulů věnovaných nacistickým politikům a generálům s literaturou o jejich odpůrcích). Nakonec, prvý nejdůležitější krok k návratu do naší nahnědlé minulosti již vláda, kde je poražený prezidetský kandidát druhým mužem, schválením církevních restitucí učinila. Ani ne tak zákonem samotným, jako způsobem, kterým ho dosáhla -- v nouzi i poslanec odsouzený za korupci protikorupční vládě dobrý.
Miloše Zemana pak volili ti, kdož nesdílejí představu našich (pardon, česky psaných německých) novin, že budujeme Nový Pytlíkov bez průmyslu, zemědělství a odporných socek, určený pro mladé, zdravé a bohaté. Tentokrát jich ještě bylo víc než frikulínů... Emoce poražené strany jsem komentoval po volbě, ale pokračující diskuze na stránkách Britských listů mě vede k několika polemickým reakcím -- zarazilo mne, že uznávaná česká spisovatelka bez důkazů nepříliš zastřeně označí zvoleného prezidenta za agenta v něčích službách (zřejmě ruského imperialismu), což byla úvaha obvyklá na konci čtyřicátých či počátku padesátých let. Návrat podobné módy se mi opravdu nelíbí.
Když jsem si přečetl článek pana Dolejšího s názvem Vážení stařešinové!, nevěděl jsem, zda se mám smát nebo si pomyslet cosi ve stylu nadpisu mého článku. Na druhou stranu je pravda, že obávat se strašidla gerontokracie v zemi, kde již čtyřicátníci jsou považováni za nekvalitní pracovní sílu kvůli svému pokročilému věku, chce hodně fantazie. Případně zlé vůle. Ale stačilo by málo -- smířit se s tím, jak dopadly volby. A nevysvětlovat pamětníkům, v jaké to době vlastně žili.
A mám ještě jednu všetečnou poznámku k diskuzi o Pražském jaru a selhání elit. Na jejich omluvu je třeba zmínit dva důležité argumenty: za prvé: nikdo z nich (s výjimkou Zdeňka Mlynáře) neměl přesnou představu toho, co vlastně chtějí. Dnes bychom řekli, že po uvolnění režimu v důsledku slabosti A. Novotného se už jen vezli na vlně populismu a doufali že to nakonec nějak zvládnou. Měli iluze jak o své důležitosti, tak o sovětském vedení a SSSR jako takovém. Nebyli v tom sami. Během Pražského jara i po okupaci zůstali ve vleku okolností, takže i ve svém selhání se chovali logicky a předvídatelně, charakter měl jen František Kriegel.
Zapomíná se však na to, že idea demokratického socialismu měla ještě svůj druhý, mnohem důležitější život o dvacet let později. Pražské jaro a Perestrojka a Glastnosť k sobě měly přinejmenším tak blízko jako Mlynář s Gorbačovem. Ledva v Moskvě ty principy zavedli, rozpadl se Sovětský Svaz. Ruští neostalinisté nám to mají dodnes za zlé. U nás se této teorii "otrávené návnady" nikdy nevěnovala pozornost. Je to škoda, protože náš národ se v průběhu pouhých sedmdesáti tří let podílel na pádu tří říší -- Rakouska -- Uherska, Třetí říše a Sovětského Svazu. Leckdes nám to mají dodnes za zlé...
Diskuse