K ústavní gramotnosti

20. 1. 2014 / Stanislav A. Hošek

Ústava o jmenování vlády

O jmenování vlády hovoří hned dva články Ústavy, v její třetí hlavě. V oddílu o prezidentovi republiky, začínajícím článkem 54., je to Čl. 62. odstavec a, v němž se píše, že prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi. Aby si v této věci prezident přece jenom nemohl dělat úplně co chce, tak je jeho kompetence alespoň trochu upřesněna v hlavě třetí v oddílu o vládě, jež začíná článkem 67. V článku 68. v odstavci (2) se mimo jiné píše, že prezident na návrh předsedy vlády jmenuje ostatní její členy. Jen pro zajímavost dodávám, že hned v prvním odstavci článku 68. je doslova napsáno, cituji: "Vláda je odpovědna poslanecké sněmovně", konec citace. Což je pro ducha, čtěme výklady naší Ústavy, naprosto zásadní konstatování.

Nehodlám se zapojovat do debaty o výklad slova návrh, z něhož současný prezident vyvozuje své neobvyklé chování v procesu jmenování vlády. Pouze si na tomto místě dovoluji, pro zamezení mnohoznačnosti výkladu, navrhnout malinkatou změnu Ústavy a slova "na návrh" nahradit slovy "podle rozhodnutí".

Ústava o ústavních institucích a osobách

Ač jsem si přečetl Ústavu poměrně pečlivě, nikde jsem nenašel prezidentovu kompetenci, jež by mu dávala právo, či jakýkoliv jiný nárok, předvolávat si kandidáty na ministry, nadto nějak posuzovat jejich předpoklady k zastávání daného úřadu, ještě před jejich jmenováním. Každý ministr je v parlamentní demokracii odpovědný především parlamentu, premiérovi, své straně, celé koalici a konečně svému svědomí, ale v žádném případě, a to zdůrazňuji, v žádném ne prezidentovi, za jehož některá rozhodnutí naopak ručí vláda, či některý z ministrů.

Prezident se podle Ústavy může zúčastňovat zasedání vlády a tam musí dostat možnost se vyjádřit vždycky, když o to požádá (Čl. 64). Podle téhož článku má rovněž právo projednávat s jednotlivými členy vlády otázky, které patří do jejich působnosti. A to je tak vše. Nikde v Ústavě není, že by si mohl předvolávat kteréhokoliv ústavního činitele, tedy poslance, či senátora, natož teprve budoucího ústavního činitele, čili člena vlády, nezvoleného ale jenom z rozhodnutí premiéra určeného ke jmenování.

Vláda je totiž svrchovaným orgánem Sněmovny. Jen ta jí dává důvěru a v žádném případě ne prezident, který za ni přece vůbec neodpovídá, protože je tomu dle naší zpackané Ústavy, jak jsem již napsal, právě naopak. Vláda, či dokonce většinou jenom premiér, odpovídá za prezidenta, s výjimkou jeho práv vyjmenovaných v článku 62.

Dovoluji si proto tvrdit, že v současné situaci by Sobotkou vyjmenovaní adepti ministerských křesel vůbec neměli prezidenta navštěvovat a pokud ano, tak spíše ze své iniciativy, nebo prezidentovi při tom jasně sdělit, že jde z jejich strany o akt dobrovolný a je projevem pouze úcty k úřadu a že mu fakticky nic není do toho, jak a co chtějí ve svých úřadech zajišťovat. To všechno je pouze a jenom vůlí celé koalice, jež bude vložena do vládního prohlášení. A jen sněmovna může rozhodnout o osudu vlády a premiér eventuálně o osudu jednotlivých ministrů a nikdo, podtrhuji, nikdo jiný.

Malá poznámka na závěr

Když už jsem si po dlouhé době zase četl v Ústavě, zaujal mne článek 63. odstavec 1b, v němž se doslova říká, cituji: "Prezident republiky dále sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy". Konec citace. Jsem pln očekávání, jakou metodu pro sjednávání mezinárodních smluv dohodnou Zeman, Sobotka a Zaorálek, s ohledem na jejich nedefinovatelné soukromé vztahy. Očekával bych samozřejmě profesionalitu. Ale podle dosavadních zkušeností mne slůvko sjednává děsí stejně, jako ono slovo jmenuje.