19. 1. 2015
Paul Mason se v deníku Guardian zamyslel nad hrozbami, které bude muset vzít v potaz britská armáda, a potažmo celá Evropská unie.
Někde je možná skupinka džihádistů, která chce vraždit své spoluobčany. Jako hrozba je to klasická neznámá, ale je to hrozba pravděpodobná.
Konkrétnější je hrozba z Ruska. V roce 2014 došlo ke 40 vážným vojenským incidentům mezi Ruskem a západními mocnostmi, včetně "porušování státního leteckého prostoru, nouzového startu letadel, srážek letadel ve vzduchu, jimž se obě strany vyhnuly na poslední chvíli, simulovaných útoků a dalších nebezpečných akcí", informuje European Leadership Network.
To si jen Vladimír Putin snaží hrát si na Brežněva, píše Paul Mason. Reálnou hrozbou je to, že Putin používá diplomacie, propagandy a hospodářského nátlaku k tomu, aby rozložil společnou zahraniční politiku EU a zlikvidoval bezpečnostní záruky NATO pro své východní členy.
V roce 2014 začala být zřejmá síla hackerských útoků: některé části Sony Corporation stále ještě používají nyní ke komunikaci soukromé emaily, tak silně zasaženy byly počítačové systémy tohoto mediálního gigantu útokem proti americkému filmu The Interview. Hackeři dosáhli úspěchu, který by ocenil raný sovětský generál Michail Tuchačevskij, jehož doktrínou bylo: "Zaútočit na nepřítele v hloubce jeho formace." To se právě stalo firmě Sony.
Zčistajasna, jako odnikud, se objevil Islámský stát. Ale jeho úspěch je důsledkem selhání americké strategie. Během několika traumatických dní v loňském roce byl "pořádek", který Spojené státy vytvořily v Iráku, zcela zlikvidován. Irácká armáda se rozpadla "v hloubce své formace" a jen kurdské pešmergy zabránily Islámskému státu, aby se dostal ještě dál.
Na Krymu a na východní Ukrajině také došlo k obdobnému kolapsu, tentokráte systematičnosti strategie. Americká diplomacie podporovala protesty na euromajdanu a radovala se z pádu proruské vlády na Ukrajině. Neměla však už žádná řešení, když Putin anektoval Krym a poslal své vojáky, aby proměnili Donbas ve válečnou zónu.
Třetím neúspěchem pro západní strageii bylo hlasování v londýnské Dolní sněmovně, kdy se labouristé vzbouřili ohledně Sýrie a odmítli poskytnout souhlas parlamentu, aby britská armáda dál intervenovala na Blízkém východě.
V minulosti nemusela Británie o své obranné strategii moc přemýšlet - byla loajálním přívažkem Spojených států a jen prováděla výcvik vojáků a objednávala výzbroj a výstroj.
Jenže nyní chtějí Spojené státy, aby se Evropa sama starala o svou obranu. Jenže Evropa se rozpadá - ekonomicky i politicky - i bez nátlaku, který na ni teď vyvíjí Rusko. Pokud by francouzská Nacionální fronta vyhrála prezidentské volby a pokud by se rozpadla eurozóna, byly by to také vážné strategické hrozby.
Také vzniká otázka sociální soudržnosti samotné Británie (a dalších evropských zemí) a politického souhlasu občanů. Kolika zahraničních vojenských intervencí se země může účastnit, když se k nim velká část domácího obyvatelstva staví skepticky nebo vyloženě nepřátelsky? Nejde jen o náboženské menšiny, ale i o tu část voličů, která prostě nevěří tvrzením výzvědných služeb, že naše armáda okupuje určité země "aniž by padl jediný výstřel".
Vzhledem k tomu, že 45 procent skotských občanů hlasovalo pro nezávislost své země, bylo by asi taky moudré ptát se, jak by měla vypadat obranná federace Britských ostrovů a kde by měly být umístěny jaderné zbraně.
A nakonec - má konvenční armáda vůbec nějaký smysl, když tolik hrozeb vzniká přímo na vlastní území nebo na internetových sítích?
Jestliže evropské armády fungují pouze v součinnosti se Spojenými státy nebo s EU, co si počít, když mezinárodní spojenci neprojevují strategickou koherenci? Pro politiky je obtížné tyto otázky vůbec vznášet, nemluvě o pokusech na ně odpovědět. Pro armádu jsou tyto otázky životně důležité.
Je načase se ptát.
Podrobnosti v angličtině ZDE
Diskuse