Vyhlídky udržení mezinárodního neřádu, čili Naše růžová budoucnost

11. 12. 2015 / Karel Dolejší

Walkerovo doporučení stručně zní takto: Protože jsme ve studené válce s Ruskem a v dohledné době jde o nejpravděpodobnější variantu dalšího fungování vzájemných vztahů, Západ by se měl snažit dostat vztahy na úroveň stabilní studené války, v níž se dodržují pravidla hry. Tím má autor na mysli přibližně stav, jaký existoval po Kubánské raketové krizi v roce 1962 do rozpadu SSSR. Tehdy byla uzavřena celá řada mezinárodních dohod o kontrole zbrojení a snižování vzájemného napětí, na uvažovaném hlavním bojišti (v Evropě) se neválčilo, dohody byly víceméně dodržovány oběma stranami.

Oproti tomu nestabilní studená válka se vyznačovala iniciativami zaměřenými na strategické překvapení protivníka s cílem rozšiřovat kontrolu nad dalším a dalším územím. Tato fáze předcházela Kubánské krizi a během ní dospěla až na pokraj zničujícího jaderného konfliktu.

Walkerova pozice tedy je, že by se Západ měl snažit "vrátit" do fáze vzájemných vztahů s Moskvou, jaká fungovala v letech 1962 - 1989.

Tato představa však v sobě obsahuje jistá skrytá "ale".

Sovětský režim éry brežněvovské stagnace se vyznačoval značnou mírou saturace zahraničně politických ambicí tehdejších elit, kterou doplňovala i stabilita vnitřní, neboť po odstavení Chruščova stále zůstal ve hře plán budovat vlastní verzi průmyslové konzumní společnosti. Ščedrinovsky shrnuto, éra stagnace tedy byla obdobím, kdy se občané těšili skromné, ale ve srovnání s časy Lenina a Stalina přece nepopiratelné prosperitě, generálové a čekisté milovali štědré rozpočty na své hračky, kdežto straničtí činovníci zdatně přikrádali a jezdili na daču. Byla to doba, do které písničkář Vladimír Merta situoval "malé smutné dítě pravoslavného klidu".

I tak se ovšem děly věci, které napjatý klid studené války notně narušovaly, jako invaze do ČSSR, evropská raketová krize přelomu 70. a 80. let, či sovětská invaze do Afghánistánu. Ve srovnání s tím, jak nestabilní byla situace za korejské války nebo později až do začátku pověstné "détente", však šlo vlastně o téměř příjemné období. SSSR měl v této době totiž navzdory "revoluční" ideologii převážně charakter konzervativní mocnosti, jejíž výboje byly starostlivě kalibrovány tak, aby nespustily nekontrolovaný konflikt.

Dnešní Rusko je jiné. Ideologicky se sice oproti svému předchůdci profiluje konzervativně, avšak v zahraniční a bezpečnostní politice se naopak chová stále zřetelněji jako revizionistická mocnost. To znamená taková mocnost, u níž vlastní ambice expandovat výrazně převažují nad potřebou ustavit a dodržovat jakákoliv univerzální pravidla a principy. Maďarského premiéra Viktora Orbána jistě nikdo nepodezírá z "rusofobie". Není mu tedy ani důvod nevěřit, když na základě osobní bohaté praxe jednání s Moskvou jednoznačně říká, že ustavit s ní jakékoliv vztahy na základě sdílených principů je čirý nesmysl, protože všechny dohody probíhají výhradně na bázi reálpolitiky a momentální mocenské konstelace ZDE.

Možná se tedy Walker mýlí. Pravděpodobnost nebezpečných incidentů na pokraji otevřené války, jako turecké sestřelení ruského narušitele, může být o dost vyšší, než jím předpokládaných 35 %. A spolu s tím je třeba přehodnotit také pravděpodobnost otevřené války.

Jednání o Ženevských úmluvách torpédovaná Moskvou ukazují, že Orbán má pravdu. Dohody s Kremlem na základě principů prostě nefungují a fungoval nebudou. A pokud bude Kreml vnímat Západ jako slabý, pravděpodobnost i velmi riskantních tahů v zahraniční a bezpečnostní politice bude velmi vysoká - bez ohledu na to, kolik formálních mezinárodněprávních dokumentů motivovaných snahou "stabilizovat" se v příštích letech podepíše.