"Židů, těch jsem se bál; věřil jsem, že potřebují křesťanské krve, a proto jsem si raději zašel zašel o pár ulic, než abych šel podle jejich stavení. Jejich děti si chtěly se mnou hrát, protože jsem trochu uměl německy, ale já ne. Teprve později jsem se se Židy jak tak smířil. To bylo na reálce v Hustopeči. Jednou jsme měli školní výlet do Pálavských kopců. Když jsme po obědě v hospodě skotačili a dělali hlouposti, ztratil se nám spolužák Žid na dvůr. Já za ním ze zvědavosti, on se postavil za křídlo vrat a tam se tváří ke zdi ukláněl a modlil. Tu jsem se zastyděl, že se Žid modlil, zatímco my si hrajeme.... Kdy že jsem v sobě překonal ten lidový antisemitismus? Panáčku, citem snad nikdy, jen rozumem, vždyť vlastní matka mě udržovala v krevní pověře..."
</quote>

Nedávno jsem poslouchal jedno z povídání kardinála Špidlíka o hříchu. Vyprávěl tam, že hříchem není samotná myšlenka, hříchem je až opravdový skutek vycházející z hříšné myšlenky.

Není špatné, že bývalý alkoholik při cestě kolem hospody pomyslí na panáka, špatné je až pokud do hospody vejde a panáka si dá. Bývalý kuřák neprovede nic tím, že při pohledu na krabičku cigaret dostane chuť si zakouřit. Zhřeší až tehdy, když si doopravdy zapálí. Není zlé pomyslet na samčí vzetí si hezké ženy na ulici, velkým hříchem už ovšem je takovému pudu podlehnout a znásilnit ji.

A stejně tak není špatné, že např. bílý personalista pocítí jakýsi pudový odpor k rómovi na pohovoru. Špatné je až když při finálním rozhodování místo rozumu použije předsudky a vlastní pudy.

Pojďme tedy přestat číst levity lidem, že mají hříšné myšlenky, že mají předsudky, že mají pudy, že jim bylo cosi vštěpováno v rodinách. Pojďme říkat, že skutečné je to, co se doopravdy vykoná, řekne, napíše. Až tehdy je možné se na druhého zlobit.

Nebýt rasistou je u mnohých otázkou vědomého rozhodnutí. Nebyli vychováni mezi různými lidmi, bylo kolem nich vyprávěno a psáno o spoustě předsudků. Člověk, který byl bit, se musí vědomě rozhodnout, že sám bít nebude. Člověk narušený výchovou se musí sám rozhodnout, že bude ve svých skutcích používat rozum a nikoliv své poškozené emoce.

Nevyčítejme lidem, že něco cítí, že mají předsudky. Ukazujme a říkejme jim, že se mohou rozhodnout ne snad být jinými, ale chovat a vyjadřovat se jinak. Protože pro život vůbec není třeba, aby rozum byl v souladu s pudy. Naše složitá společnost to ani neumožňuje.

Pak možná po mnoha letech, děti našich dětí už budou mít rasistické předsudky na mnohem nižší úrovni. Ale nejdříve si dnešní dospělí musí uvědomit, že je třeba se tak rozhodnout. A ti, co již dnes rasisti nejsou, jim to mají umožnit. Nenadávat, nevyčítat, trpělivě vysvětlovat výhody života dle rozumu.

Hleděno na výzkum úrovně rasismu tímto prismatem, přes optiku této obhajoby, pak Češi naopak vycházejí jako nejúpřímější lidé v Evropě, co se týká vyjadřování jejich emocí a cítění.

Tolik má obhajoba rasismu v Česku a snad i návod, jak jej v Česku po mnoha a mnoha budoucích letech práce snížit.

Přeji hezký den,

David Michal