Novináři by se měli likvidovat: Nevtipně o klesající svobodě médií v zemích V4.
4. 8. 2017 / Jaroslav Bílek
Nedávný výrok prezidenta Miloše Zemana o tom, že by se novináři měli likvidovat unikl málokomu. Na samotném výroku pak není nejzajímavější to, že by se za něj nemusel stydět žádný diktátor od Ruska po Turecko, ale to, že dobře ilustruje postoj některých představitelů politické elity zemí V4 vůči svobodě médií.
S tím, jak se nad zeměmi Visegrádu stahují autoritářská mračna se totiž svoboda médií v pro demokracii nutném významu stále zmenšuje a média se tak ocitají ve stále větším obležení úřadujících politiků. Nejzřetelněji tento trend můžeme sledovat v Maďarsku a Polsku, nicméně ani situaci v České republice a na Slovensku nelze označit za uspokojivou.
Výroční zprávy organizací mapujících míru mediální svobody jako Freedom House, Reporters Without Borders nebo Varieties of Democracy se sice drobně rozchází v detailech, ale shodně poukazují na to, že omezování médií je reálný problém a neměli bychom před ním nadále zavírat oči, nebo ho bagatelizovat podobně jako visegrádští europoslanci, o čemž ještě bude řeč.
První na ráně jsou média veřejnoprávní. V Polsku i Maďarsku jsou dnes již plně pod kontrolou vlády. V obou státech bylo zlomení vazu veřejnoprávním médiím jedním z prvních kroků nové vlády. Orbánova vláda se k tomuto kroku odhodlala již v roce 2010 a na situaci nic nezměnila ani hlasitá kritika Evropské komise a Evropského parlamentu. Tím se patrně inspirovala i vláda polská, která si veřejnoprávním média podřídila v roce 2015, což vedlo mimo jiné k tomu, že přes 200 novinářů přišlo o práci.
Veřejnoprávní média v České republice a na Slovensku se oproti prvním dvěma příkladům mohou těšit nebývalé míře autonomie. Zde je však třeba neusnout na vavřínech a pozorně sledovat kroky současných politiků, protože některé signály ze současnosti či nedávné minulosti jsou více než varovné. V České republice jde především o období takzvané opoziční smlouvy, kdy se dvě největší politické strany odhodlaly k (naštěstí) neúspěšnému útoku na Českou televizi. Tehdejší neúspěch je možná i dobrým vysvětlením toho, proč se dnes čeští politici až na drobné excesy o frontální ofenzívu nepokouší a spíše se ve svých projevech snaží delegitimizovat veřejnoprávní média nebo alespoň některé jejich známé zaměstnance či investigativní pořady.
Na Slovensku během vlády Vladimíra Mečiara již veřejnoprávní média o svou svobodu přišla a staly se tak na krátký čas hlásnou troubou provládní propagandy. Dnešní média na Slovensku tak jsou nesporně svobodnější a novináři emancipovanější, což dobře dokládá vznik nezávislého Denníku N. Četné pokusy a vzrůstající nejasnosti ohledně volby nového ředitele veřejnoprávní televize však ukazují, že se ani na Slovensku politici zcela nevzdali ambice mluvit do toho o čem média smí psát a o čem ne. Tento stav dobře dokládá i chování dlouhodobě vládnoucího strany SMĚR-SD vůči novinářům, kteří jí nejdou na ruku. Premiér Robert Fico tak novináře označuje za „špinavé protislovenské prostitutky“ a Pavol Paška v roce 2014 omezil přístup novinářů do parlamentu.
Dalším jevem, který výrazně ohrožuje svobodou médií v zemích V4 je jejich postupná oligarchizace. Hodně se o tomto jevu mluví v souvislosti s Českou republikou a osobou Andreje Babiše, nicméně tento problém je zásadní i za našimi hranicemi. V Maďarsku je v této souvislosti třeba zmínit především osobu Henricha Peciny. Tento rakouský podporovatel Viktora Orbána totiž řídí firmu Mediaworks, které patří nejvýznamnější maďarská celostátní média. Příkladem jsou největší noviny v zemi Népszabadság, které dříve byly velmi kritické vůči vládě, ale po změně majitele své postoje výrazně přehodnotily. Příznivci vládní politiky navíc v poslední době začali skupovat média lokální, což by pro svobodu médií v této zemi mohla být pomyslná poslední rána.
Na Slovensku větší zájem o problematiku oligarchizace médií odstartovala změna majitele deníku SME. Ten v roce 2014 koupila investiční společnost Penta, což vedlo k odchodu části redakce a založení již zmiňovaného Denníku N. Penta je totiž podle některých opozičních politiků a novinářů spojena s řadou dosud nevyřešených kauz strany SMER-SD. V současnosti má pak Penta údajně zájem o rozšíření svého mediálního portfolia o deník Nový Čas. Nový Čas zaujímá na Slovensku podobnou pozici jako deník Blesk na českém trhu.
Na celém vývoji je velmi zarážející jedna věc, a to vysoká apatie visegrádských politiků na evropské úrovni. Ačkoliv sami opoziční politici přiznávají, že je situace závažná, neshodnou se na řešení celého problému. Velká část opozičních představitelů v zemích Visegrádu se totiž domnívá, že jde o problém, který je třeba řešit na národní úrovni a EU do něj nemá co mluvit a jak přispět. Takový postoj není překvapením u stran jako je maďarský Fidesz, který je dlouhodobě proti EU, ale je zarážející v případě stran, které se jinak vyjadřují směrem k EU daleko konstruktivněji.
Česká republika v této věci nijak nevybočuje z celé skupiny. V případě diskuze o svobodě médií v České republice se sice naši europoslanci neshodli na tom nakolik je situace závažná, nicméně všichni ji spojují pouze s osobou Andreje Babiše a za jediné myslitelné řešení považují jeho poražení ve volbách. Typickým zástupcem tohoto postoje byl ve zmíněné debatě Jan Zahradil z ODS. Politikem, který se snažil problém médií Andreje Babiše výrazně spojit s nadnárodní úrovní politiky byl poté Jiří Pospíšil (Top 09) s odkazem na fakt, že Andrej Babiš je největším příjemcem dotací z EU v ČR.
Kategorii bizarních výroků poté bezpečně vyhrál Petr Mach (Svobodní). Ten se vyznamenal v diskuzi EP o posledním vývoji v Polsku. Navzdory nezpochybnitelnému obratu tamní vlády směrem k autoritářskému způsobu vládnutí, totiž prohlásil, že jde o bezprecedentní snahu EU o ovlivnění politiky nezávislého polského státu. Tato politika EU ho pak prý nutí prohlásit, že je dnes Polákem, stejně jako byl JFK Berlíňanem v době studené války. Pan poslanec tak buď prokázal, že rád zaměňuje svobodu za demokracii anebo poněkud zanedbal studium historie a soudobého politického dění v našem bezprostředním okolí.
Absence citu pro detail a neochota dohodnout se na společném řešení vzrůstajících problémů spojených s autokratizací některých zemí visegrádské skupiny je však tuze nebezpečná. Až se totiž představitelé opozičních stran jako ODS probudí ze svého snu o slavném volebním vítězství nad Andrejem Babišem a velké evropské politice po boku autoritářského Polska a Maďarska, může už být pozdě. Pozdě, nebo právě včas na to, aby se poslušně nechali kooptovat do nové vlády premiéra Babiše. Ostatně řada kroků některých opozičních politiků bez ohledu na politickou stranu a silácké projevy svědčí o tom, že se možná na tuto alternativu těší více než malé děti na Ježíška.
Autor je analytikem KohoVolit.eu. Analýza je výstupem projektu, který podpořil International Visegrad Fund
Diskuse