Olympijské hry jakoby naplnily své poslání, během nich války jakoby nebyly...

Nechť války utichnou...

22. 2. 2018 / Bohumil Kartous

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Traduje se, že během starořeckých olympijských her byly přerušeny válečné konflikty. Novodobé olympiády nemají tu ambici. Musejí řešit problémy se sponzory, televizními právy, různými malichernostmi okolo porušování lidských práv v zemích, kde se odehrávají, doping ruských sportovců (které je ale třeba nechat závodit jako neruské). Prostě starostí nad hlavu, copak nějaké války, notabene v zemích, kde nemají zimu. Nicméně magie nechtěného obestírá znamení pěti kruhů a umožňuje alespoň malé zázraky. Když běží olympiáda, o válkách se zaručeně mluvit nebude.

Přiznám se, že jsem neviděl jediný přenos ze současných zimních olympijských her. Jako člověka, který nemálo sportů umí a provozuje (ty zimní i učil), mě olympiáda nezajímá. Shledal jsem, že je to významná výjimka z pravidla. 

Aby ne, média berou olympiádu jako období žní: v agenda setting totálně infikované skandalizací,  parazitováním na strachu a odhalování záporných rysů světa je to bezkonkurenčně nejkvalitnější rezervoár pozitivního sentimentu, prosakujícího skrze "příběhy" úspěšných sportovců.

Hleďte, co přineslo českým médiím nečekané vítězství Ester Ledecké v superobřím slalomu. Tolik sladkosladkého mediálního krému rozpatlaného po titulních stranách a homepages informačních portálů by vyvolalo hyperglykemii i u zdravého slona. V tom příběhu máte zázrak, touhu, přesvědčení a píli, to vše opentleno tou rozmilou skutečností příbuzenských svazků v kategorii malých českých celebrit. Podstata věci uniká, nuže dobře připomenout, že géniové se v ČR rodí výhradně v rodinách bohatých lidí. Aristokracie nového typu...

Potírat války se daří skvěle. Tuhle jsem vyslechl v hospodě rozhovor čtyř dam ve věku cca 60 až 70 let. Některé pasáže nebyla nijak překvapující, až došlo na olympiádu. Ta se stala nečekaným jablkem sváru. Jedna z dam se jala sjíždět z svém smartphonu aktuální výsledky (biatlonisté až 8., ksakru...), hovor se stočil na hokej. Názor, že Švýcarsko jsou "máčky" kontroval faktografický úder největší expertky, jež svým kolegyním vysvětlila, že to už dávno neplatí. No, hlavně abychom zase měli nějaké medaile. Jakože my, Češi. Na chvíli jedno, jestli ti hnědí, rudí nebo jen  tak na chvíli Češi, prostě my. Olympijské hry zapovídají svár per se.

Je to blbé, vážení, ale funguje to. Válka v Sýrii prochází vážnou eskalací, země je rozbitá na válečná území, na nichž se vedou nepřehledné konflikty, jak popisuje Karel Dolejší a jak v polemickém textu popisuje Daniel Veselý, ale koho by to zajímalo. Ten velký svět našich "významných druhých" svět bojuje o to, kolik která země získá více olympijských medailí.

OK, není na tom nic závadného prožívat vypůjčené emoce skrze vypůjčené příběhy. Děje se to opakovaně od dob mýtických příběhů dodnes. Způsob, jakým tyto chvilky emočního placeba zatemňují skutečnost, není sám o sobě ničím překvapivým. Je to jen nejviditelnější projev celkové rezignace na podstatu skutečnosti, vzdání se jakékoliv možnosti ji pochopit a ovlivnit. Skutečnost je, jak se zdá, pro současnou společnost příliš složitá. Je lepší jednou za čas spočítat medaile a cítit se tak trochu veselejší z té zoufale neskutečné a prchavé mediální pospolitosti.
0
Vytisknout
3319

Diskuse

Obsah vydání | 26. 2. 2018