Na bublanině se Zdeňkem Mahlerem

19. 3. 2018 / Richard F. Vlasák

čas čtení 3 minuty

Devadesát let a pár měsíců po božské Emě odešel do Boží milostivé náruče její obdivovatel, autor skvostů české kultury (od Amadea přes Nebeské jezdce až po dokumenty o TGM i katedrále sv. Víta), příbuzný skladatele Gustava Mahlera, Zdeněk Mahler. Člověk, který také dělal chyby, budiž mu odpuštěny a myšleno na to dobré.

Zdeněk Mahler byl také bojovník, lev - až budete stát před sochou TGM na Hradčanském náměstí, nebo Edvarda Beneše před Černínským palácem - vzpomeňte si na něj. To on šermoval slovy tak mocně, že i vehementní námitky některých památkářů a zejména arcibiskupského paláce byly odmítnuty, sochy našich prezidentů stojí jim tak trochu navzdory. Když se z pravého křídla historické obce objevily nactiutrhačné články a knihy vůči Karlu Havlíčku Borovskému, vydal malou brožuru: "Kdo svůj národ miluje, nešetří ho" a bylo po habsbursky loajální publicistice. A také bojoval za to, aby katedrála nebyla jen církve, ale nás všech. Zkrátka vše, co zavánělo českou malostí a kulturním snobismem mu bylo proti vůli. Miloval svůj národ, ale po "masarykovsku", "dvořákovsku".


Vzpomínám na něj velmi rád. Psávali jsem si a pozdravovali se přes společné přátele mezi členy odboje. Seznámili jsme s v knihkupectví Primus v Táboře (dnes se tam prodávají ozdobné předměty do zahrádky a domácností), které bylo v prostorách patřících paní Benešové (osudy její a její rodiny by byly na román). A právě v tomto knihkupectví a nakladatelství se konala beseda se Zdeňkem Mahlerem, vydával se právě jeho Havlíček. Bylo mi tehdy sedmnáct, asi...A když skončila autogramiáda, přelil se hovor o dějinách, o Masarykovi do přátelského hovoru pana Mahlera, paní Benešové a pana nakladatele a mne o věcech podstatných i humorných. Tedy hovor, přednáška přerušovaná otázkami, které mne provázejí dodnes, jako něco, co vás ruší z biedermeierovsky pohodlných odpovědí, klišé, přestože atmosféra toho hovoru nepostrádala akcent pohodlnosti a útulnosti. Ta tedy budiž svěřena vnějším okolnostem a ne myšlení o dějinách, o světě a kultuře.

" A dáte si ještě bublaninu?" zeptala se přelaskavá paní Benešová. Nechci lhát, nevím, jak tehdy pan Mahler odpověděl, vím však, že byl už pozdní večer a já musel volat domů, protože mi odjel poslední autobus do Radimovic. Ten čas patřil panu Mahlerovi a do jisté míry vstoupil do mého nelehkého se světem potýkání.

Modlitbě svěřuji své poděkování, nejen za ten večer, ale především za Zdeňka Mahlera, za jeho bojování i prohry, za jeho hledání.

Do rukou toho, který je Pánem Pravdy, je svěřena duše Zdeňka Mahlera.



0
Vytisknout
11189

Diskuse

Obsah vydání | 23. 3. 2018